Alena Zieglerová: Kde to vázne se zákonem o sociálním bydlení?

Hodně otevřený popis stavu příprav zákona o sociálním bydlení nabídla v Deníku Referendum Saša Uhlová. Takzvaný Úřad pro sociální bydlení, který se do zákona dostal jen proto, že sociální bydlení odmítají zajišťovat obce (což šlo předpokládat – mají své zkušenosti s nakládáním povinností od státu bez adekvátního přesunu zdrojů) i úřad práce (podobnost Úřadu pro sociální bydlení s úřadem práce není náhodná) je zoufalým přiznáním této vlády, že není schopna splnit svůj historický úkol z programového prohlášení: začít řešit bydlení chudých kontrolovaným přidělováním nájemních bytů z úrovně obcí (s významnou podporou státu v podobě úhrady nákladů na sociální práci, dotací na rekonstrukci a odkup bytů, prověřování příjmové situace domácností, zprostředkování zaměstnání …) namísto distribuce dávek pochybným ubytovatelům z úrovně státu (za oprávněné kritiky obcí, které to mají denně „na talíři“). 

Komu by se zákon nelíbil?

Je propočítáno, že nakládání s byty, kterých je v ČR relativní dostatek, a není tedy potřeba žádné masivní výstavby, je daleko levnější než vyhazování peněz za užívání nekvalitní náhražky v podobě ubytoven a podnájmů. Měla by to chápat pravice, konzervativní politici i ti, kteří se tváří, že řídí stát jako firmu. Plesnivé ubytovny s hmyzem v postelích a přeplněné podnájmy ubíjejí sebevědomí dospělých i talenty dětí, nehledě na zdraví a zhoršené vztahy v sousedství, což by snad mohlo dojmout levici a strany postavené na křesťanských hodnotách. Proč se tedy zákon o sociálním bydlení dostal do slepé uličky?

Kdo za to může?

Ukázat prstem na jednoho politika a toho postavit na pranýř je poněkud laciné. Ministryně Marksová prokázala odvahu, když formou připomínky k prvnímu plánu legislativních prací vlády v roce 2014 navrhla, že gesci nad zákonem o sociálním bydlení převezme. Bylo totiž jasné, že půjde o „hydraulické“ snížení objemu dávek ve prospěch navýšení nákladů na služby spojené s bydlením, a tedy sociální práci poskytovanou osobám v bytové nouzi. To žádné „cihly“, za něž odpovídá Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), nezajistí, jak ostatně MMR prokázalo svými předchozími programy podpory sociálního bydlení zajišťovanými Státním fondem rozvoje bydlení, které byly opakovaně vyhodnoceny jako míjející se účinkem. V roce 2014 MMR s převodem gesce na MPSV souhlasilo, s posměšnou poznámkou „ať si na tom MPSV vyláme zuby“, což skutečně pak svým odmítavým postojem k práci na zákonu nechalo MPSV dělat.

ANO versus ČSSD

Slabý premiér připravený obětovat svéráznou ministryni práce a populistický ministr financí adorovaný alibistickou ministryní pro místní rozvoj – to je hlavní důvod fiaska uzákonění sociálního bydlení v ČR. Tím druhým je pak přetrvávající neschopnost veřejné správy ČR rozvrstvit sociální politiku do správných pater dle principu subsidiarity, což znamená řešit věci z úrovně, kde je to nejefektivnější. V zemích, které považujeme za funkční sociální státy, obvykle stát vytváří normy (zákony, vyhlášky, metodiky …) a zdroje (rozpočtová opatření, dotace, půjčky …). Místní samosprávy pak tyto normy naplňují, protože k tomu mají vše, co potřebují. Čtvrt století postrádaný a nyní, na počátku roku 2017, umírající zákon o sociálním bydlení ale napovídá, že se tento učebnicový princip sociální politiky od roku 1989 nepodařilo v naší zemi dosud žádné vládě správně uchopit. Bohužel ani té Sobotkově.

Článek Kde to vázne se zákonem o sociálním bydlení byl převzat ze stránek Institutu pro sociální inkluzi.