romea - logo
19. března 2019 (úterý)
svátek má Josef
Loading
rozšířené vyhledávaní

Když naděje umírá jako poslední. Život Lenky Horváthové poznamenala autonehoda

23.12.2018 22:50
Lenka Horváthová (FOTO: Karolina Telváková)
Lenka Horváthová (FOTO: Karolina Telváková)

Obrovská rána, drnčení skel, auto převrácené na střeše. Nehoda, která se stala jen tři sta metrů od domova, poznamenala život nejen tehdy patnáctileté Lence, ale i celé její rodině. S mladou dívkou tehdy seděly v autě ještě tři další osoby: její matka, která auto řídila, a Lenčiny dvě kamarádky. Přežily, záchranáři při převozu do nemocnice však konstatovali, že má Lenka „mrtvý mozek“.  

Ještě před čtyřmi lety Lenka snila o svých plánech stejně jako každý jiný teenager: byla přijata na střední školu, do toho tancovala, sportovala a užívala si život plnými doušky. Ale osud rozhodl jinak, pro Lenku i její rodinu sny skončily na sedadle spolujezdce.

Zdálo se, že není možné nic dělat, jen pokorně čekat na smrt.

Když se Lenčina rodina po nehodě dostala do nemocnice, doktoři oznámili, že její zranění jsou natolik závažná, že nejsou slučitelná se životem. Pro její nejbližší to byl nepředstavitelný šok. Diagnóza zněla jasně – těžké poškození celého mozku, edém mozku a kóma. Dalšími projevy byly paralýza na pravém chodidle a ztráta zraku na pravém oku. Kvůli velkému otoku mozku však nemohli lékaři diagnózu stoprocentně potvrdit, vycházeli z praxe a předpokladů.

Teta, která se nevzdává

Navíc zranění mozku a hlavy byla na první pohled viditelná. Zdálo se, že není možné nic dělat, jen pokorně čekat na smrt. Lenčin otec ztratil ze šoku řeč a rodina byla od té chvíle paralyzovaná. S tím, že se nedá už nic dělat, se však nechtěla smířit Lenčina teta Markéta, která se rozhodla vzít celou situaci do svých rukou.

„Moje sestra byla vždy velkou oporou rodiny. Nevzdává se lehce a nevzdala se ani v okamžiku, kdy nám všichni kolem tvrdili, že pro Lenku už žádná šance není. Neustále přemlouvala lékaře, aby se pokusili neteř zachránit, ale doktoři byli jiného názoru, tvrdili, že žádný další posun k lepšímu není u Lenky možný,“ popisuje situaci těsně po nehodě strýc Robert, který prozrazuje, že jeho sestra Markéta trávila v nemocnici den i noc, zjišťovala si informace o zranění, trávila u Lenky veškerý čas, mluvila na ni a pouštěla jí její oblíbenou hudbu. Podle něj to byla právě Markéta, která komunikovala s nemocničním personálem, až se jí podařilo vybojovat pro Lenku operaci.

A byla to opět Markéta, společně se svým manželem, kteří rozhodli, že o plánované operaci zatím nikomu z rodiny neřeknou. Chtěli rodinu ušetřit už tak dost velkého trápení, jelikož prognózy nezněly dobře. Podle lékařů byla operace pro pacientku natolik náročná, že tetu informovali, že ji s největší pravděpodobností neteř nepřežije. Jenže přežila. Dívka, která u lékařů neměla sebemenší šanci přežít, operací započala svoji cestu k uzdravení.

Lenka Horváthová

S tím, že se Lenka po operaci nebude moc hýbat, bude muset zůstat na speciálním lůžku ve vertikální poloze s přístroji, který jí rodina později pořídila i domů, musela vzhledem k závažnosti zranění počítat. Vliv na zlepšení jejího stavu měla až rehabilitace, ta u Lenky začala pozvolna. Trvalo dlouho, než začala komunikovat nebo se hýbat. K tomu každý den brala velmi silné léky na zklidnění a zlepšení psychického stavu. „Bylo to období, kdy jsme měli Lenku sice doma, ale neustále jsme jezdili k odborníkům a oni jezdili k nám. Pravidelně tu byly rehabilitační sestry, každý z nás se snažil, aby se neteři ulevilo. Bylo to těžké, protože na tom psychicky byla velmi špatně. Pamatuji období, kdy pouze spala, a když se vzbudila tak plakala,“ vypráví Robert se smutkem v hlase.

Každý den s lékaři komunikovali o vitamínech, jídle, lécích, rehabilitacích a samotném pohybu. V té době se rodina poprvé setkala i s lidmi, kteří se chtěli obohatit na jejich neštěstí. Různé pofidérní organizace jim nabízely zaručené léky a prostředky k uzdravení, pokud ovšem zaplatí nemalou částku. Ale rodina Horváthových se s tím dokázala vypořádat a nepodlehnout nereálným slibům, přesto se finanční situace měsíc od měsíce stávala více neúnosnou. Čím byla Lenka mobilnější, tím více se zvyšovaly nároky na rehabilitaci. Rodina nechtěla dovolit, aby se spokojila jen s částečnou mobilitou, a cílem bylo a pořád je, aby Lenka chodila a byla soběstačnější.

Opět na dně

Kromě zdlouhavé rehabilitace čekala Lenku další náročná operace, transplantace čela. Opět se celá rodina semkla a začala komunikovat se zdravotní pojišťovnou, aby zajistila potřebné peníze. Jednalo se totiž o velmi náročnou operaci s obrovským týmem nemocničního personálu. Když se nakonec podařilo operaci provést, skončila operovaná dívka ve vigilním kóma (pozn. red.: vigilní kóma je hluboká porucha vědomí, pacient působí dojmem, že se probral: má otevřené oči, které však nesledují okolí, ale bezcílně bloudí, žvýká a polyká podanou potravu).

Lékaři byli opět ke zdravotnímu stavu Lenky skeptičtí, usilovali o to, aby byla pacientka odpojena od přístrojů, protože se podle nich jednalo o beznadějný stav. Otec znovu čelil velkému psychickému vypětí, přesto odpojení odmítl a rodina začala znovu za Lenčin život bojovat. Nakonec se rozhodlo, že umělé čelo musí okamžitě ven. Rodina proto nechala Lenku převézt zpět do Střešovické nemocnice, kde ale docent Plas, kterému rodina věřila, operaci ve vigilním komatu zamítl. K překvapení všech se Lenka projevila jako obrovská bojovnice, která to nechce vzdát – probrala se a znovu započala její dlouhá cesta rehabilitacemi.

Lenka Horváthová

Tentokrát se Lenky ujalo neurorehabilitační centrum Axon, které dokázalo nemožné: Lenka se během měsíce sama posadila a začala s rodinou komunikovat. „Je dost pravděpodobné, že ke zlepšení došlo právě díky transplantaci umělého čela, které se uchytilo, začalo pracovat a vytvořilo ochranou houbovitou vrstvu. Tedy ideální stav, kdy mohly začít vznikat další spoje mezi mozkem, kde levá strana musela začít přebírat funkci i pravé strany, která je poškozená. Tím, že Lenička poctivě rehabilituje, se její stav začal velmi rychle lepšit. Zlepšil se díky Bohu i psychický stav a řekl bych, že dnes je na tom psychicky stejně dobře jako kdokoliv jiný,“ prozrazuje Robert, jak se v současné době jeho neteři daří.

Velkou oporou je Lence její tatínek. „Můj bratr se poté, co jeho manželka odešla žít do Německa, kde si pořídila novou rodinu, nikdy neoženil. Není to proto, že by o něj nebyl zájem, naopak, ale bratr nechce, aby jeho děti měly nevlastní matku, nechce jim narušit domov, který jim vytvořil,“ vypráví o svém starším bratrovi Robert.

Cvičení, posilování, rehabilitace…

Nejdůležitějším krokem k uzdravení je pro dnes osmnáctiletou slečnu cvičení. Rodinu tak čeká další úkol – zajistit finance na potřebné speciální cvičební stroje, které by pacientce pomohly utvořit svalstvo, bez kterého nebude schopna chodit. „Několik let náklady na rehabilitace, pomůcky a stroje hradíme jako rodina sami z vlastních zdrojů, pojišťovna nám nepřispívá. A proto vznikl Projekt Lenička, kdy organizujeme charitativní koncerty, z jejichž výtěžku chceme pro Lenku pořídit právě tyto potřebné cvičební pomůcky,“ říká Robert a Lenčin otec dodává, že měsíční náklady na cvičení, posilování, rehabilitaci a léčbu činí okolo 60 000 korun. Což je velká finanční zátěž, na kterou už rodina sama nestačí.

Prvním Koncert pro Leničku se odehrál v Praze v Kongresovém sálu, ale bohužel zisk z prodaných vstupenek nestačil ani na pokrytí skutečných nákladů, které byly na akci vynaloženy. Další koncert se uskutečnil v Chebu a tam už bylo díky návštěvníkům dosaženo menšího zisku.

Osudem zkoušená rodina

Rodina Horváthových není osudem zkoušená poprvé. V devadesátých letech přežila výbuch činžovního domu v pražských Nuslích. Nečekaná tragédie jimi otřásla na několik dalších let.

„Velmi špatně se na to vzpomíná, byl jsem ještě dítě, malý kluk, vím, že když se to stalo, bylo léto a já spal, protože se to stalo nad ránem. Probudila mě obrovská rána a já si pamatuji, jak jsem se najednou ocitl v sutinách polozbořeného domu. Tehdy můj strýc, který bydlel se svou rodinou v ulici, přelezl dvorky, dostal se k nám a z těch sutin mě vytáhl. Kdo něco takového nezažije, nepochopí. Do našeho domu, kde nežili jen Romové, byla umístěná bomba, natolik silná, že poškodila statiku i sousedního domu a vyrazila sklo oken i domům naproti,“ zavzpomíná Robert a i po letech je znát, že se mu o traumatickém zážitku mluví těžko.

Rodina Horváthových na tom tehdy byla ze všech rodin nejhůře, děti se v okamžiku ocitly pod sutěmi, všude byl kouř a prach a nikdo nevěděl, co se vlastně stalo. „Než mě strýc vytáhl, ležel jsem se zraněnou nohou v sutinách a viděl jsem svého bratra a otce, jak padají z výšky, ze třetího patra, kde jsme bydleli, přímo na sutiny, které z domu zbyly. Tento zážitek byl pro nás neuvěřitelně traumatizující, jen zázrakem jsme všichni přežili.“

V tom okamžiku se rodina ocitla bez peněz, ošacení, střechy nad hlavou, bez domova. Robert, jeho sestra Markéta a maminka byli převezeni do nemocnice. Maminka Margita byla v ohrožení života, a ještě několik let po výbuchu byla upoutána na invalidní vozík. Ostatní členové rodiny na tom byli lépe, ale všichni psychicky dlouho strádali. „Policie to tehdy vyšetřovala, ale nikoho neobvinila. Všichni jsme věděli, že to byl útok mířený proti Romům, divoká léta devadesátek si vybavuje každý, tehdy o sobě dávali příznivci skinheads vědět dost drsně a přímo pod domem sídlila hospoda, kde se občas scházeli.“

A aby toho na rodinu nebylo málo, Robertova maminka onemocněla před lety rakovinou tlustého střeva. Ale i tehdy zafungovala rodinná pospolitost, která nedovolila, aby maminku onemocnění psychicky zdeptalo. Rodina a především Lenka podporuje i svého dědečka, který se léčí s chronickou leukémií. „Dá se říct, že je to štěstí v neštěstí, protože ze všech variant této zákeřné nemoci má otec tu, při které nemusí podstoupit transplantaci kostní dřeně. Otec prakticky nemá čas myslet na svou nemoc, věnuje se rodině a své vnučce Lence, která ho drží v dobré psychické kondici,“ dodává Robert, který si nechce na osudem zkoušený život stěžovat.

„Během těch let, kdy bojujeme jako rodina, aby se zlepšil stav mé neteře, jsme získali mnoho zkušeností a znalostí. Chceme se o to podělit i s ostatními rodinami, které zažívají něco podobného jako my. Víme třeba o chlapci, který bydlí nedaleko Kladna a jeho stav je stejně kritický, jako byl ten Lenčin, ale jeho rodina nemá dostatek financí, aby mu poskytla to, co jsme jí mohli poskytnout my. „Víte, Lenka je důkazem zázraku v naší rodině, není to jediný zázrak, ale podle nás je ten největší,“ říká na závěr strýc Robert a jeho bratr, Lenčin otec František, souhlasně přikyvuje.

Projekt Lenička - pokud byste chtěli přispět Leničce na náklady léčby a rehabilitace, přispět můžete na účet veřejné sbírky 115-8033480297/0100, pro převod u EU pak CZ8701000001158033480297 Swistový kód BIC KOMBCZPP.

Článek vyšel v časopise ROMANO VOĎI. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi. Více na www.romanovodi.cz.

Přečteno: 1033x

 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Romano voďi 2018, RV, RV 12/2018, Příběhy



HLAVNÍ ZPRÁVY

Andrej Kiska, prezident Slovenské republiky (FOTO: Katarzyna Czerwińska, Wikimedia Commons)

videoBUDEME VYSÍLAT ŽIVĚ: Evropskou cenu Sintů a Romů za lidská práva získá slovenský prezident Andrej Kiska

15.3.2019 15:15
Od 18. do 21. března 2019 se uskuteční již čtvrtý ročník Romského týdne na půdě Evropského parlamentu v Bruselu. V úterý 19. března odpoledne bude v rámci programu udělena také Evropská cena Sintů a Romů za lidská práva - získá ji slovenský prezident Andrej Kiska. Server Romea.cz bude udělení ceny přenášet živě přímo z Bruselu.
 celý článek

Občan Austrálie, který se podle médií jmenuje Brenton Tarrant, při teroristickém útoku 15. 3. 2019 ve dvou mešitách v novozélandském městě Christchurch zavraždil 50 lidí. (FOTO: repro sociální sítě)

Kdo vraždil v novozélandských mešitách? Útočník psal o nadřazenosti bílé rasy, nenáviděl migranty, inspiroval ho neonacista Breivik

15.3.2019 13:24
Ozbrojenec, který dnes při teroristickém útoku ve dvou mešitách v novozélandském městě Christchurch zavraždil 49 lidí, byl zřejmě obdivovatelem balkánských nacionalistů i válečníků, kteří v minulosti bojovali proti muslimům, včetně českého krále Zikmunda Lucemburského. Než zahájil palbu, přehrával si v autě píseň oslavující bývalého bosenskosrbského vůdce Radovana Karadžiče, kterého nyní v Haagu soudí mezinárodní justice. Informoval o tom server Balkan Insight.
 celý článek

Věra Bílá

Patrik Banga: Sbohem, Věro!

15.3.2019 9:33
Těžko psát, když člověku zemře někdo, kdo je mu tak blízký, že první hodiny ani nemůže uvěřit, že se to stalo. O to víc, že před pár týdny stejně umřela moje vlastní máma, která byla ještě mladší než Věra Bílá. Královna Rom popu.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo