Když slova padají na neúrodnou půdu a srdce se tváří v tvář nespravedlnosti svírá: Nedobrovolná sterilizace a sociální divadlo

Politika nedobrovolných sterilizací se v Československu zaměřila především na
skupiny, které byly považovány za hrozbu pro veřejné zdraví společnosti. Mezi
těmito cílovými skupinami byly i romské ženy a během téměř třicetiletého období
jich byly stovky buď sterilizovány bez svého vědomí anebo lékaři či sociálními
pracovníky přinuceny dát ke své sterilizaci svolení.

Je krutým řízením osudu, že
Československo zahájilo svůj program eugeniky zaměřený na zamezení schopnosti
reprodukce svých „problematických“ skupin v 70. letech minulého století, což
bylo právě v době, kdy se svou politiku nedobrovolných sterilizací konečně
rozhodlo zakázat Švédsko. To se totiž vyznačovalo tím odporným faktem, že bylo
první zemí, která se ve 30. letech 20. století rozhodla zákony o eugenice
zavést, tedy ještě dříve než nacistické Německo či fašistická Itálie.
Českoslovenští představitelé se rozhodli zakázat takové zneužívající praktiky
státu teprve v roce 1993, avšak v podmínkách chybějícího smysluplného
politického rámce tyto praktiky bujely i nadále a pokračovaly až do počátku
nového tisíciletí.

Nápad vytvořit sociální divadlo se objevil poprvé krátce poté, co česká vláda
zamítla návrh zákona nařizujícího odškodnit ženy, které byly nedobrovolně
sterilizovány. Vláda slibovala vytvořit projekt odškodnění již od roku 2009, kdy
premiér Fischer jménem vlády veřejně uznal, že k nedobrovolným sterilizacím
skutečně docházelo. Ještě ten samý rok Rada vlády pro lidská práva v oficiálním
prohlášení doporučila vládě co nejdříve odškodnit ženy, kterým bylo tímto
způsobem ublíženo.

Jasný signál o tom, že je správné, aby ke kompenzacím došlo,
dostala však vláda již v roce 2005, kdy musela vzít na vědomí závěry českého
ombudsmana, který jednoznačně potvrdil, že v Československu k nedobrovolným
sterilizacím docházelo. K ombudsmanově intervenci a oficiální omluvě premiéra
nedošlo jen tak z ničeho nic, ale byly to reakce na neobyčejné úsilí několika
romských žen z Moravy a Slezska, které byly nedobrovolně sterilizovány. Poté, co
o svém údělu informovaly ombudsmana, rozhodly se, že se stanou aktivistkami
odhodlanými prolomit mlčení o těchto zvěrstvech, která na nich byla spáchána na
nejintimnější rovině. O deset let později a šest let po oficiálním přiznání
vydaným vládou ohledně jejich zneužití, připojila současná vláda k napáchaným
škodám další urážku a neskutečným způsobem tak selhala napravit napáchané škody
na těchto odvážných ženách tím, že zamítla zákon o odškodnění, aniž by
veřejnosti poskytla jakékoliv vysvětlení toho, proč se tak rozhodla.

Zmíněné ženy byly hluboce zklamány tím, jak dopadlo jejich desetileté úsilí
promluvit v médiích a s veřejnými činiteli, právníky i občanskou společností,
zúčastnit se výzkumných projektů, událostí vysoce postavených činitelů,
konferencí a tiskovek. Dokonce chvíli zvažovaly zanechat svých snah bojovat
nerovný boj s větrnými mlýny české vlády. Namísto toho, aby se vzdaly, rozhodly
se ale nakonec pro tuto chvíli zanechat slov a začít se angažovat v komunikaci
skrze jiné medium: sociální divadlo neboli divadlo utlačovaných.

Bylo velmi nepravděpodobné, že by se tyto ženy svého úsilí vzdaly. Během všech
těch let se kromě vznášení požadavků na finanční odškodnění a oficiální omluvu
snažily zvýšit povědomí o těchto praktikách a domáhaly se vytvoření legálních
opatření proti tomu, aby k nim mohlo znovu docházet. I nadále zůstávají
odhodlány přetvářet názor veřejnosti a hájit práva romských žen v lékařských
zařízeních a nemocnicích, aby už žádná další žena nebyla nikdy tímto způsobem
zneužita. Jak nám připomínají Tofteng and Husted: „Zkoumání divadelní činnosti
nám otevírá nové způsoby, jak zviditelnit a předat znalosti a zkušenosti zdola,
které jen těžko mohou dolehnout k zájmům veřejnosti nebo ovlivnit struktury
moci.“

Tyto ženy jsou hnány touhou změnit společnost, ve které žijí, bez ohledu na to,
zda ony samy v ní budou žít tak dlouho, aby se dočkaly spravedlnosti a
odškodnění přiznaného v případě jich samotných – ostatně některé z nich již
zemřely, zatímco jiné jsou vážně nemocné. Důležitost a hloubka jejich úsilí v
boji za nápravu nedobrovolných sterilizací přesáhla za ta léta dopad a tíhu
jejich osobní újmy.

Rozhodnutí nacvičit sociální divadlo znamená ukázat velmi osobní rovinu – tyto
ženy totiž věří, že oslovení širší veřejnosti skrze divadlo jim poskytuje cestu
terapeutického vyrovnání se s traumatem, kterému musely čelit, traumatem, se
kterým jim nemohl nikdo pomoci se vyrovnat. Divadelní jazyk může také předat
vzkaz dalším romským ženám, které se staly oběťmi nedobrovolných sterilizací
nebo jejichž právo na reprodukci bylo nějak jinak porušeno.

Česká nezisková organizace Liga lidských práv spojila síly s Evropským centrem
pro práva Romů, které se 15 let zabývá efektivním zajišťováním náprav
nedobrovolných sterilizací, aby společně podpořily tyto ženy v jejich úsilí
zdramatizovat a ztvárnit své příběhy. Téměř týdenní zkoušení pod dohledem dvou
odborníků na sociální divadlo vyvrcholilo 9. června 2016 oficiální premiérou hry
„Příběhy, které (ne)začaly“ v kulturním centru Cooltour v Ostravě.

Čtyři nedobrovolně sterilizované romské ženy – Soňa, Olga, Elena a Nataša –
převedly své intimní příběhy ponížené hrdosti a nemožnosti mít rodinu podle
svých tužeb do série pěti výstupů, které sehrávají a jež během samotné hry i
komentují. Začínají vzpomínkami na své dětství a dospívání, které jsou poté
stavěny do kontrastu se vzpomínkami na provedení sterilizace. Každá ze čtyř žen
vypráví svůj specifický příběh: Soňu ke sterilizaci donutil sociální pracovník
vyhrožující jí, že její děti půjdou do péče a budou jí odňaty sociální dávky.
Byla jednou z posledních žen v romské čtvrti v Krnově, která sterilizaci
podepsala. Všechny ostatní ženy, které znala, v té době již na základě donucení
sociálním pracovníkem zákrok podstoupily.

Olga byla ohledně podstaty sterilizace mylně informována sociálním pracovníkem,
který ji přesvědčil, že sterilizace je jen dočasným zákrokem a že za pět let
bude zase moci děti mít.

Eleně byla sterilizace provedena během porodu císařským řezem a lékaři ji
obhajovali tím, že došlo k nečekaným komplikacím. Nebyla jí ohledně procesu
sterilizace poskytnuta žádná rada a měla podepsat příslušný formulář, zatímco
byla vystavena bolesti a silnému krvácení.

Nataša byla hned po porodu svého syna přinucena podepsat čistý list papíru,
který byl zdravotnickým personálem posléze zneužit jako svolení ke sterilizaci.
Ačkoli všechny čtyři ženy jsou i nadále stejně odhodlány pokračovat ve svém
úsilí, liší se ohledně svých nadějí a očekávání toho, že by vláda změnila své
stanovisko a že by se jim mohlo dostat již přespříliš dlouho opomíjeného
respektu a spravedlnosti. Hra končí symbolickou scénou s páskou, ve které každá
z žen vyjadřuje míru svých nadějí a očekávání na vykonání spravedlnosti tím,
jakou vzdálenost si od pásky ponechává.

Premiéry se zúčastnilo nějakých sto lidí romského i neromského původu a po
závěrečné scéně, která byla pozoruhodným i dojemným okamžikem úlevy a
osvobození, tekly slzy na jevišti i v hledišti. Navzdory rokům v nepřátelských
podmínkách, kdy držitelé moci opomíjeli nebo umenšovali jejich utrpení, našly v
sobě tyto ženy odvahu vyprávět světu své příběhy a podpořit ostatní ženy, aby o
zneužití svého práva na reprodukci hovořily otevřeně.

Hra byla natočena a brzy bude ke shlédnutí širšímu publiku (dokonce s anglickými
titulky). Objeví se i obrazové a hlasové záznamy z procesu vytváření této
divadelní hry zachycující postřehy a myšlenky žen, kterých se to týkalo, i
jejich podporovatelů. Ještě důležitější potom je skutečnost, že představení v
Ostravě nebude tím posledním – na základě úspěchu z minulého týdne plánují tyto
ženy vrátit se na scénu a opět své příběhy vyprávět dalšímu publiku.