romea - logo
26. února 2017 (neděle)
svátek má Dorota
romano vodi - předplatné
Loading
rozšířené vyhledávaní

Lety byly horší než Osvětim: Variace na recenzi knihy Paula Polanského, Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná. 1992 ̶ 1995

Praha, 16.12.2014 0:01, (ROMEA)
Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná. 1992 ̶ 1995
Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná. 1992 ̶ 1995

V pondělí, 15. prosince, proběhl křest knihy Paula Polanského Tábor smrti Lety. Kniha pojednávající o odkrývání tajemství koncentračního tábora v Letech s jistotou rozvíří diskusi.

Čím se nacistická rétorika liší od té dnešní? Snad jen záměnou dnes politicky nekorektního označení cikán za Rom?

Přestože vyšetřování probíhalo v první polovině 90. let, dodnes se daří udržet naživu mýty, které existenci tábora, a tím i nutnost důstojného památníku a likvidaci vepřína bagatelizují. I dnes převládá přesvědčení, že nešlo o tábor likvidační, ale pouze o jeho odlehčenou, kárnou verzi, která měla nedisciplinované romské obyvatelstvo naučit pracovním návykům a převychovat je. Čím se nacistická rétorika liší od té dnešní? Snad jen záměnou dnes politicky nekorektního označení cikán za Rom? Stejně by většina Čechů i dnes odkývala, že Romy patří vyhnat, zřídit pro ně rezervaci či provést nějaké jiné, radikální řešení. I v dnešní době se daří zastírat, že vepřín stojí přímo na místě tehdejšího tábora smrti. Právě tak se jak vládě, tak společnosti hodí do krámu smyšlenka, že vězni zemřeli povětšinou na epidemii tyfu, což opět potvrzuje hluboce zakořeněné přesvědčení, že Romové jsou národ nečistotný.

Polanského kniha vychází v době, kdy do ulic vycházejí takzvaní slušní občané, připojují se k extremistům a demonstrují proti svým sousedům. Cokoliv, co je jiné, je nebezpečné a nepřátelské. V tomto státě mohou žít jen „etničtí křesťané“, ať už to má znamenat cokoliv. Snad se od 90. let přece jen něco změnilo – když v srpnu Tomio Okamura popřel romský holocaust, zvedla se vlna odporu. Přesto – za popírání holocaustu souzen nebude. Zatímco sousední Německo si nepřestává sypat popel na hlavu za zvěrstva spáchaná během druhé světové války, Češi se neustále brání a zdráhají svou vinu přijmout. V Terezíně nebo v Lidicích, kde byly spáchány zločiny proti československým občanům, stojí pomníky tak, jak jsme se zavázali v mezinárodních úmluvách o důstojném udržování památky rasových obětí z druhé světové války. V Letech tomu tak dodnes není.

V tomto smyslu je kniha obviněním české vlády. A to nejen vlády 90. let, která dělala vše pro to, aby se pravda o koncentračním táboře nedostala na veřejnost. Je zároveň i obviněním současné vlády a všech vlád předchozích, že dosud neodstranily vepřín. Čtenáři běhá mráz po zádech, když mu dochází, jak podle a rafinovaně tehdejší vláda jednala – nejdříve deklamovala spolupráci, pak ale Polanskému začala házet klacky pod nohy. Ukončení komunikace se shoduje s momentem, kdy byl vepřín prodán českým státem soukromé společnosti…

Polanského deník, jak by mohla být kniha označena, je však i velkým obviněním prezidenta Havla. Polansky, který byl Havlovým velkým zastáncem a obdivovatelem, ztrácí veškeré iluze o prezidentově morální integritě. Nedokáže pochopit, jak může někdo, kdo vyčítal komunistické vládě nedodržování lidských práv, svou osobností poskytovat garanci zkorumpované vládě. Kvůli obviněním obdivovaného prezidenta měl autor problémy vůbec knihu vydat. Jiná nakladatelství souhlasila s uveřejněním až po vyškrtání těchto kritických pasáží. I v dnešní době se nám nedaří pohlížet na Václava Havla s kritickým odstupem. A stejně jako tenkrát budou kritikové knize vyčítat právě tento bod. Další skupina oponentů se vrhne na obvinění Karla Schwarzenberga – jak Polansky dokládá, využíval jeho otec otrockou práci vězňů tábora v Letech. Zároveň autor získal vyjádření, že byl Schwarzenberg ještě jako kancléř ustanoven, aby romskou otázku prozkoumal. To, že se od doby zápisků, tj. první poloviny 90. let, zřídil pouze nedůstojný památník a o Letech se nadále vyprávějí zlehčující legendy a pohádky, je zjevné.

Nechtěli jsme a nechceme vidět bezpráví, přitom tak rádi zdůrazňujeme německé zločiny za druhé světové války

V neposlední řadě je kniha obviněním Čechů. Češi se tradičně staví do role obětí, vlastně všech režimů. Nebo slovy jedné z aktérek knihy: „Češi nikdy nechtějí připustit, že by někdy něco udělali špatně.“ Nechtěli jsme a nechceme vidět bezpráví, přitom tak rádi zdůrazňujeme německé zločiny za druhé světové války a kroutíme hlavou, jak mohli říšští Němci tvrdit, že nic netušili. Ale když už se začíná mluvit o tom, že v Letech byli pouze čeští dozorci, odvoláváme se na protektorátní nařízení a řízení shora.

Kniha je vystavěna jako deník, jako zápisky o objevení a vyšetřování Letů. Popisuje podezřelé snahy o zatajení a vývoj postoje představitelů státu – nejdřív delegáti souhlasí, že vytvoří pracovní skupinu, která prošetří historii Letů, pomůže s pořízením mikrofilmů, aby 40 000 dokumentů o Letech z třeboňského archivu nevzal čas. Náhle však komunikace končí, vláda operuje s vlastní verzí o počtu uvězněných a zavražděných, odmítá přijmout fakt, že tábor spravovali Češi, vyrukuje s tvrzením, že vepřín stojí pouze na části bývalého tábora a neustále opakuje, že vězni zemřeli na tyfus. Je to nepochopitelné vhledem ke skutečnosti, že Polansky má kopie dokumentů, které všechny tyto lži vyvracejí. Jak je možné lhát tváří v tvář faktům? Čtenář se zděšením pozoruje praktiky, které se od minulého režimu téměř nezměnily – zastrašování médií, vyšetřování zaměstnanců archivu, kdo z nich s badatelem spolupracoval… Polansky chtěl, aby byla pravda o Letech zveřejněna. Když se tak nestalo ani po vystavění rádoby památníku, rozhodl se pro sepsání této knihy. Příběh nekončí na poslední stránce. I to, že čekala na své vydání tak dlouho a to bylo umožněno až díky Antifašistické akci, mluví samo za sebe.

Na knihu se dozajista snese záplava kritiky. Některé body zde již byly naznačeny. Určitě bude zpochybněna metodologie práce a vzdělání Polanského. Jak jinak. Opět se jistě najdou tací, kteří mu vyčtou, že neumí pořádně česky, takže dokumentům nemůže pořádně rozumět. Nehledě na to, že jako cizinec samozřejmě nemůže poučovat Čechy, jak mají správně přistupovat ke své minulosti a současnosti. Opět se budou slavní historikové ohánět jinými daty, oficiálními daty. Polanského výpověď se však ubrání sama – nejsilnějším argumentem jsou tvrdá data, dokumenty z archivu a jejich kopie v rukou Polanského. A přestože se někdo velmi snažil, aby se Polansky nedostal k přeživším, dokázal je najít a udělat s nimi rozhovory. Slovy Barbary Richterové, která prošla nejen Lety, ale i řadou dalších koncentračních táborů: „ Lety byly horší než Osvětim.“

Paul Polansky. Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná. 1992 ̶1995.
Antifašistická akce, Československá anarchistická federace a Institut kritických studií 2014.
Přeložili Jan Votřel, Jana Kavalírová, Dagmar Magincová, Čestmír Pelikán.

Zuzana Schwarzová
Přečteno: 3117x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Lety u Písku, Polansky, Knihy



HLAVNÍ ZPRÁVY

Sídlo Evropské komise (FOTO: Matthias v.d. Elbe, Wikimedia Commons)

Zpráva Evropské komise: Romové jsou v ČR šestkrát více ohroženi chudobou než ostatní obyvatelé

24.2.2017 10:30

Evropská komise publikovala analýzy hospodářské situace členských zemí EU. Českou republiku komise hodnotí relativně příznivě z hlediska ekonomických ukazatelů, poukazuje nicméně na některé strukturální problémy, které limitují její potenciál. Týká se to mimo jiné i zaměstnanosti, vzdělávání a sociální situace některých znevýhodněných skupin obyvatelstva.

 celý článek

Otakar Chládek. Foto: Archiv Okatara Chládka

Ani ryba ani rak, jsem Ota! Příběh Roma adoptovaného českou rodinou

24.2.2017 10:25
Jednadvacetiletý Otakar Chládek donedávna netušil, kdo je jeho biologická matka. Ke svým adoptivním rodičům se dostal jako šestiměsíční miminko. Vychovávaný v ryze české rodině poznal slasti i strasti rodinného života, touha po poznání biologické romské rodiny ho ale neopustila. Jeho adoptivní rodiče ho v tom nepodporovali, ale ani mu v tom nijak nebránili.
 celý článek

(ZDROJ: Archiv Anny Sivákové)

Anna Siváková: V Chanově luk a šípy za opaskem nenosíme

23.2.2017 16:52

Jednadvacetiletá Anna Siváková se narodila a vyrostla v Chanově. Po vychození tamní základní školy se na rozdíl od mnoha spolužáků rozhodla pro pokračování a vystudovala střední školu se zaměřením na sociální práci v Mostě. Sama říká, že to vždy nebylo jednoduché – ať už kvůli obavám rodiny, tak kvůli stigmatu prostředí, ze kterého pochází. Spolužáci na střední škole i učitelé jí však vždy byli velkou oporou. Dnes pracuje v Domě romské kultury v Chanově jako terénní sociální pracovnice a chystá se na přijímačky na vysokou školu.

 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







Romano voďi

Romano voďi 12/2013

..
romea - logo