Komentář Lukáše Hendrycha, studenta oboru politologie a mezinárodních vztahů na Univerzitě Karlově v Praze, o situace v Evropě, přinesl server K zamyšlení.cz.
Před pár lety jsem se zamýšlel nad nebezpečím vzrůstajícího
extrémismu v Evropě a došel jsem k názoru, či jsem spíše doufal, že i
přes jisté ukazatele, které stoupající extremismus naznačovaly, všechna
nacionalistická, xenofobní, rasistická a extrémně pravicová rétorika
postupně opět vymizí. V roce 2011 otřáslo světem vraždění norského
radikála Breivika a v roce 2012 získala v řeckých parlamentních volbách
neonacistická strana Zlatý úsvit téměř 7% hlasů, čímž vstoupila také do
parlamentu. Protiislámská rétorika byla v té době také na vzestupu.
Avšak takových krátkodobých společenských nálad bylo mnoho, notabene
v žádném případě nelze spojovat například řádění masového vraha se
společenskou náladou v Evropě, říkal jsem si tehdy a říkám si doteď.
Nicméně, od mých prvních úvah na téma stoupající evropský extrémismu
uběhlo pár let a já ve svých obavách nejen zůstávám, mé obavy v poslední
době dokonce vzrostly, po nedělním úspěchu Švédských demokratů jsem se
tedy pustil do sepsání svých myšlenek na toto téma znovu.
Po druhé světové válce se západní Evropa vydala cestou sjednocování,
spolupráce, cestou jednoty v rozmanitosti. Po konci studené války se
k tomuto ideálu začaly připojovat také státy Evropy východní. Vše
vypadalo na zářnou budoucnost evropského kontinentu, sbližování
pokračovalo, zastaralé nacionalistické myšlení se tvářilo, že je na
ústupu a před námi vyvstala budoucnost sjednocené Evropy plné
solidarity, založené na multikulturalismu a toleranci.
Demoratické ideje berou za své
Avšak
počátkem nového tisíciletí začali události nabírat nový směr. Moderní
liberálně-demokratický svět získal nového nepřítele – terorismus.
Finanční krize pak silně otřásla převážně západní ekonomikou. Evropská
nezaměstnanost mladých je vysoká, v některých zemích až obrovská.
Sociální rozdíly mezi bohatými a chudými se velmi rychle zvětšují,
pomyslné nůžky se rozevírají. Evropa si v posledních letech prošla
krušnými časy a ideje a hodnoty spojené s tolerancí, lidskými právy, se
solidaritou a s jednotou v rozmanitosti berou v poslední době za své.
Vystřídaly je totiž hlasy nové, hlasy nebezpečné. Vystřídaly je hlasy
opírající se o populismus a návrat k nacionalistickým a xenofobním
myšlenkám.
Co vlastně podepírá tuto mou hypotézu o návratu ke zpátečnickým
myšlenkám? A proč jsou tyto myšlenky nebezpečné? Ve Švýcarsku v nedávné
době občané v referendu odhlasovali zpřísnění migrační politiky a
evropské volby ukázaly nové společenské nálady v celé své kráse. Ve
Francii uspěla Národní Fronta Marine Le Penové, v Řecku i v Irsku
získali silnou podporu nacionalisté, o radikální nacionalistické
pravicové Dánské lidové straně ani nemluvě. Belgie, Španělsko, Itálie,
Británie – v těchto zemích bují snahy jistých území o samostatnost či
alespoň o větší autonomii. Vlámové, Katalánci, Baskové, Benátčané i
Skotové cítí křivdu, vlastní nacionalistické cítění a naději na lepší
život v samostatnosti a v nacionalismu, nikoli v supranacionalitě. (…)
Čím dál více evropských politických stran ve své rétorice najíždí na
populistickou a nacionalistickou notu. Přispěla k tomu také v poslední
době silně bující debata o migraci v kontextu s tím, co se v poslední
době děje ve Středozemním moři, převážně u pobřeží s Itálií. O migraci
jsem psal již v úvaze s názvem Problematika migrace a její možné následky, o příklonu občanů k populismu jsem psal v úvaze Zmatení občané a jejich příklon k populismu.
Nedávný opětovný úspěch Orbána v Maďarsku je v této úvaze o populismu
zmíněn, jeho nedávný projev však ne. Ve svém červencovém projevu, který
pronesl k maďarskému etniku žijícímu v Rumunsku, totiž zmínil svou novou
a velkou vizi, vizi iliberálního maďarského národního státu, založeného
na práci a národní jednotě. Následně také zmínil nutnost ochrany
maďarských menšin v jiných zemích. Nápadně se touto rétorikou přiblížil
Putinovi či Erdoganovi. (…)
Švédští "demokraté"
Švédsko bylo vždy bráno jako jedna z nejvyspělejších demokracií a jako
jedna z nejsolidárnějších společností. Avšak i zde se probudili ony
nacionalistické, xenofobní a populistické řeči o čistém etniku a zlu
přicházejícím ze zahraničí. Již čtyři roky ve švédském parlamentu seděli
členové Švédské demokracie, což je radikální pravicová strana,
některými médii popisovaná jako strana neonacistická. Podle Deutsche
Welle se členové této strany dokonce aktivně podílejí na podpoře
neofašistů na Ukrajině. Nutno podotknout, že skutečných neofašistů,
nikoli oněch „neofašistů“, o kterých neustále mluví silní zastánci
Putina. Před čtyřmi lety získala tato ultrapravicová strana 5,7%, nyní
získala 12,9% a je třetí nejsilnější politickou stranou ve Švédsku. Při
volební účasti přes 83% je podpora této strany viditelně velice silná.
Je to snad ukazatel, kam každá moderní demokracie pomalu směřuje? (…)
Směřuje
evropská demokracie založená na solidaritě, multikulturalismu, toleranci
a na jednotě v rozmanitosti zpět k pofidérní demokracii založené na
nacionalismu, národní síle či dokonce na xenofobii a rasismu? Dávejme si
pozor, aby se tato pesimistická predikce nestala skutečností. To jsme
se z minulosti opravdu nepoučili?
(Mezititulky redakce)
