romea - logo
15. července 2019 (pondělí)
svátek má Jindřich
Loading
rozšířené vyhledávaní

Marek Szilvási: Snad vláda přestane hazardovat s reputací země. Boj o odškodnění za sterilizace nekončí.

4.11.2015 11:55
Ilustrační FOTO: Romea.cz
Ilustrační FOTO: Romea.cz

Pamatuji si, jak jsem byl během prvních měsíců u organizace Evropské centrum pro práva Romů pozván do Ostravy na neformální setkání Spolku žen postižených nucenou sterilizací. Setkání organizovala místní nezisková organizace Vzájemné soužití na začátku dubna roku 2012, aby se oslavilo, že po letech aktivismu, soudních sporů a hájení práva na odškodnění Rada vlády pro lidská práva konečně vládě navrhla, aby vypracovala plán na odškodnění žen, které byly proti své vůli sterilizovány.

Sedl jsem na ranní vlak a po půl dni cestování z Budapešti do Ostravy mě vřele přivítalo osazenstvo Vzájemného soužití spolu s romskými aktivistkami, které jsem do té doby znal jen z telefonních hovorů a emailové komunikace. Odložil jsem svůj promočený kabát a vešel do druhé místnosti, kde mě představili komisařku české vlády pro lidská práva Moniku Šimůnkovou a současnou ministryni školství Kateřinu Valachovou, která v té době pracovala pro ombudsmana. Panovala uvolněná atmosféra, téměř slavnostní, a já se jí rychle nechal unášet a začal očekávat, že se tato kontroverzní záležitost brzy vyřeší.

Důkazy existují už desítky let

Moji předchůdci v Evropském centru pro práva Romů (ERRC) nasbírali důkazy o státem podporovaných praktikách sterilizace romských žen proti jejich vůli v bývalém Československu (ale také v nezávislé Slovenské i České republice během 90. let minulého století) již v roce 2003.

Odborníci z ERRC nasbírali důkazy o státem podporovaných praktikách sterilizace romských žen proti jejich vůli v bývalém Československu (ale také v ČR a SR během 90. let minulého století) již v roce 2003.

ERRC nebylo tím prvním, kdo na tento problém poukázal. Zprávu o těchto praktikách podali již aktivisté Charty 77 Ruben Pellar a Zbyněk Andrš (v letech 1978 a 1989) a také organizace Human Rights Watch (v roce 1992). ERRC však nepoukázalo pouze na jednotlivé případy, ale poskytlo také analýzu role správních orgánů v zavádění politiky omezující reprodukční strategie romských žen a žen s tělesným postižením a oznámilo vše ombudsmanovi.1 Od té doby uplynulo více než dvanáct let intenzivního boje spojeného s papírováním pro jednání s českou vládou a mezinárodními organizacemi ve snaze získat oficiální uznání a odškodnění za tyto nehorázné praktiky sponzorované státem.

Jednání s úřady měly v tomto případě zvláštní charakter, neboť navzdory skutečnosti, že sterilizace je otázkou nejvyšší intimity i naprosté společenské tabu, některé z těchto žen se rozhodně nebály publicity a úřady konfrontovaly velmi sebevědomě. Příkladem takové odvážné romské ženy je Elena Gorolová, která se během těch let stala neformální mluvčí nejen skupiny založené v Ostravě, ale také všech žen sterilizovaných v České republice (a na Slovensku) proti své vůli.

Ještě stále mám v živé paměti, jak vlivem síly Elenina příběhu představitelé mnoha států zbledli ve tváři, když jsme se s nimi setkali před zasedáním pracovní skupiny Univerzálního periodického přezkumu (UPR) v Radě OSN pro Českou republiku (během setkání UPR zkoumají představitelé všech členských zemí situaci lidských práv v dané zemi). Jsem přesvědčen, že právě díky Elenině odhodlání dosáhnout odškodnění se začalo mnoho zemí vyjadřovat velmi kriticky vůči České republice a vytvářet nátlak na okamžité a odpovídající odškodnění žen, kterým se toto stalo.

Mlčení místo odškodnění

Ačkoli v roce 2012 byly návrhy Rady pro lidská práva na odškodnění oficiálně uznány všemi přítomnými ministry a podepsány premiérem, čekal je stejný osud jako ty vydané již dříve v roce 2009. V žádném konkrétním návrhu se nezhmotnily, proklouzly všemi významnými uzávěrkami a jediným odškodněním, kterého se bojujícím ženám dostalo od zodpovědných orgánů, bylo mlčení. Navzdory deseti rokům bojů, oficiální zprávě ombudsmana a dvou doporučením Rady pro lidská práva jsem v únoru 2013 opět narazil na tupost úředníků Ministerstva spravedlnosti, když jsem na konferenci pro rovné zacházení organizované ombudsmanem vznesl otázku nedobrovolných sterilizací. Během krátké debaty následující po mé prezentaci úředníci připustili, že o této problematice slyší poprvé. Dnes už chápu, že jsem to měl brát jako znamení, že akt odškodnění prostě není na pořadu jednání.

A tak se stalo, že před třemi týdny byl vládě ke schválení předložen připravený návrh na odškodnění, jenž byl výsledkem šesti let konzultací odborníků, bojů a aktivismu i různých pracovních skupin mezi ministerstvy, a ta jej odmítla, aniž by k tomu uvedla jakýkoli oficiální důvod. Pojďme se však vrátit o krok zpět, abych se s vámi rozdělil o znalosti toho, o čem vlastně hovoříme, když mluvíme o ženách poškozených nedobrovolnou sterilizací, a proč stát kritizujeme za vážné porušení lidských práv.

Sterilizace jako státní politika

V bývalém Československu2 umožňovala veřejným činitelům učinit pragmatické kroky a podnítit ke sterilizaci romských a fyzicky postižených žen umístěných v léčebnách pro duševně nemocné Směrnice o sterilizaci3 z roku 1971 s účinnou platností od ledna 1972 a s cílem kontrolovat jejich porodnost.4 Toto právní opatření dávalo úředním orgánům více méně svobodnou vůli systematicky sterilizovat romské ženy a ženy s postižením, aniž by získávaly jejich plný informovaný souhlas. V roce 1979 Československo také zahájilo program, podle kterého měla být romským ženám nabízena finanční odměna za to, že sterilizaci podstoupí, což bylo inspirováno potřebou „kontrolovat vysoce nezdravou romskou populaci skrze rodinné plánování a antikoncepci“.5

Sterilizace byly uznávanou státní politikou podporovanou československou vládou až do roku 1993

Sterilizace byly uznávanou státní politikou podporovanou československou vládou až do roku 1993, kdy došlo ke zrušení konkrétních právních opatření.6 Provádění sterilizací romských žen a žen s postižením proti jejich vůli však neskončilo pádem komunismu, kdy byla daná směrnice formálně zrušena, ale pokračovalo i v 90. letech minulého století a v prvním desetiletí 21. století zcela nezávisle na jakémkoli nařízení, kdy doktoři i nadále dělali to, k čemu byli předtím vedeni. Poslední případ, o kterém se občanská společnost doslechla, se stal ještě v roce 2007.7

Co je nedobrovolná sterilizace

Ženy i muži samozřejmě mohli o sterilizaci požádat, aniž by se obávali porušení jakéhokoli zákona. Když mluvím o nedobrovolných sterilizacích, mám na mysli následující zcela konkrétní soubor praktik:

(1) naprosto chybějící souhlas ať v psané či dokonce ústní podobě, který by předcházel samotnému zákroku (někdy byl souhlas zdravotním personálem zpětně zfalšován);

(2) souhlas byl vymámen během porodu či krátce před ním během pokročilých stádií porodu ve stresující situaci, kdy žena prožívala velikou bolest;

(3) k souhlasu došlo omylem pod tlakem nebo na základě poskytnutých manipulujících informací ohledně sterilizace – mnoho žen bylo sterilizováno podstupujíce jinou operaci a v poslední řadě

(4) byl souhlas vymámen pod nátlakem a pohrůžkami veřejného činitele, který ženy strašil odnětím sociálních dávek, ztrátou zaměstnání, odnětím dětí, anebo za příslibu finanční odměny (často odpovídající několikaměsíčnímu příjmu).8

Vina lékařů a sociálních pracovníků

Mnoho romských žen nalákali do nemocnice obvodní lékaři, gynekologové a sociální pracovníci pod záminkou diagnostikovaných zdravotních problémů (které byly naprosto smyšlené a často označené jako nádor či rakovina). Další byly sterilizovány během porodu císařským řezem a lékaři to odůvodňovali poukazem na náhlé porodní komplikace, na jejichž možný výskyt však neupozornili v rámci běžných prohlídek během devíti měsíců období těhotenství (což neučinili ani s ohledem na nutnost císařského řezu). Značný počet romských žen uvedl, že se jim v době těhotenství dostalo minimální zdravotní péče a lékaři s nimi hovořili suchým, technickým jazykem (často plným otevřených předsudků), kterému nerozuměly.

Mnoho romských žen nalákali do nemocnice obvodní lékaři, gynekologové a sociální pracovníci pod záminkou diagnostikovaných zdravotních problémů (které byly naprosto smyšlené a často označené jako nádor či rakovina)

Mnoho žen přesvědčili sociální pracovníci anebo jejich gynekologové, že sterilizace je jen dočasným zákrokem a že budou moci mít děti opět po nějakých pěti letech. S dostupnou antikoncepcí předtím seznámeny nebyly a věřily tomu, co jim tvrdili odborníci na zdravotní a sociální péči; většina žen ani nerozuměla slovu „sterilizace“, neboť v rámci jejich komunit se užívalo jiného českého slova – „podvaz“. Romské ženy žijící na prahu anebo pod prahem chudoby měly tendenci souhlasit s podstoupením daného zákroku, neboť si se svými partnery zodpovědně spočítali, že si ve své socioekonomické situaci nebudou moci další dítě dovolit.

Ironií tohoto porušování lidských práv je vlastně skutečnost, že k němu často došlo u těch nejvíce zodpovědných romských žen, které svá těhotenství a plánování rodiny braly vážně a chodily na pravidelné prohlídky ke svým gynekologům. Staly se hlavním cílem politiky nucených sterilizací právě proto, že udržovaly pravidelný kontakt s lékařským personálem a sociálními pracovníky. Některé z žen otěhotněly i navzdory sterilizaci, avšak plod se vyvíjel mimo jejich dělohu (tzv. ektopické těhotenství), takže musely znovu podstoupit operaci - potrat.

Zpráva ombudsmana Motejla

Bývalý ombudsman Otakar Motejl (s podporou své zástupkyně Anny Šabatové) začal své vlastní vyšetřování a v roce 2005 publikoval zprávu o provádění sterilizací romských žen před rokem 1989 a po něm. Ombudsman odhalil šíři celého problému a doporučil vládě, jak se tímto problémem zabývat a odškodnit oběti nedobrovolných sterilizací.9 Zpráva dokládá a shromažďuje 50 případů trestních oznámení státnímu zastupitelství (z celkového počtu 87, která byla zaslána ombudsmanovi).10 Zastupitelství ve všech případech stížnosti zamítlo z procedurálních důvodů (lékaři údajně předložili potřebné údaje, formuláře s podepsaným souhlasem, ztracené dokumenty apod..) anebo na základě zákonné promlčecí lhůty (oběti mohli vznést nárok na odškodnění pouze v délce trvání tří let od okamžiku, kdy zjistily, že byly sterilizovány).

Zpráva ombudsmana došla k závěru, že k provádění nedobrovolných sterilizací do roku 1991 docházelo přímo a pouze na základě inspirace eugenikou, a doporučila, aby všechny ženy, kterým byla provedena nedobrovolná sterilizace mezi lety 1972 a 1991, získaly přímý nárok na odškodnění, neboť během tohoto období spadalo praktikování sterilizací přímo pod sociální odbor státu. Ženy sterilizované po roce 1991 měly i nadále uplatňovat svůj nárok skrze soudy, neboť zpráva je označila za oběti konkrétních lékařů a nemocnic spíše než státních institucí. Ombudsmanův návrh se navíc nevztahoval na ženy, které byly sterilizovány na území současného Slovenského státu a pouze se po rozpadu Československa nakonec usadily v České republice.11

Vládní lístost bez efektu

V listopadu roku 2009 uznal český premiér Jan Fischer selhání jednotlivých lékařů a vyjádřil nad nedobrovolnými sterilizacemi lítost.12 Avšak navzdory ombudsmanovu závěru, že nedobrovolné sterilizace byly podporovány státní politikou, zamítla vláda jakékoli systémové řešení. Mezitím značné množství (prakticky všechny významné) instituce EU a Rady Evropy zaslaly české vládě doporučení, aby ve věci zjištění rozsahu provádění nedobrovolných sterilizací neodkladně jednala a ustavila pro oběti mechanismus odškodnění.13

V listopadu roku 2009 uznal český premiér Jan Fischer selhání jednotlivých lékařů a vyjádřil nad nedobrovolnými sterilizacemi lítost.

O tuto záležitost se zajímala také vysoká komisařka OSN pro lidská práva Navanethem Pillay a v květnu 2014 zaslala české vládě oficiální dopis, ve kterém ji žádala, aby podala zprávu o zavedených zárukách a kompenzačních opatřeních týkajících se obětí nedobrovolných sterilizací.14 Navíc během setkání Univerzálního periodického přezkumu OSN (setkání OSN, kde státy navzájem zkoumají své záznamy ohledně lidských práv) v České republice v dubnu 2012 vzneslo několik států námitky ohledně nedobrovolných sterilizací romských žen.

V letech 2009 a 2012 schválila Rada vlády ČR pro lidská práva usnesení, která české vládě doporučovala zavést mechanismus pro odpovídající finanční odškodnění obětí nedobrovolných sterilizací.15 Rada navrhovala zřízení systémového a transparentního mechanismu kompenzací pro ženy, které byly nedobrovolně sterilizovány. Rada odhaduje, že na odškodnění má právo nejméně 50 (odpovídá počtu případů dokumentovaných v minulosti českým ombudsmanem), ale možná až několik tisíc (odhad vycházející ze zkušenosti Švédska) žen (odhad odborníků hovoří maximálně o několika stovkách žen). Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo sociálních věcí a Ministerstvo financí, kterých se tento problém týká, však s usnesením Rady pro lidská práva nesouhlasí.

Vládní nečinnost pokračuje

Téměř tři roky poté, co Rada pro lidská práva vydala své druhé usnesení naléhající na vládu, aby vytvořila projekt kompenzací, a v dané věci stále nedošlo k žádnému pokroku, Český helsinský výbor (ČHV) navrhl nový návrh legislativy s detailním alternativním projektem kompenzací za nedobrovolné sterilizace, který se dotýká nedostatků v předchozích usneseních.16 Mezi nejvýznamnější změny patřil zákaz rozdělování žen na ty, které byly sterilizované před a po roce 1991. ČHV odevzdal tento návrh Ministerstvu spravedlnosti v lednu 2014.17 Bývalá předsedkyně ČHV Anna Šabatová byla mezitím zvolena novou českou ombudsmankou a vydala veřejné prohlášení, že mechanismus kompenzací pro nedobrovolně sterilizované ženy bude její prioritou. Podobná vyjádření vydal i nově zvolený ministr pro lidská práva a v únoru 2015 odevzdal vládě návrh zákona o kompenzacích.18

Nicméně navzdory silné a neutuchající mezinárodní kritice vláda (s výjimkou ministra pro lidská práva) nehodlá dělat nic a trvá na tom, že stát systémové provádění sterilizací romských žen a žen s postižením nepodporoval. Prohlašují také, že přijali všechna nezbytná opatření, aby zamezili jakýmkoli dalším případům nedobrovolné sterilizace, a doporučují všem ženám, kterým bylo v minulosti takto ublíženo, aby hledali spravedlnost u českých soudů. Dovolte mi v krátkosti předvést, proč je tato pozice vlády zavádějící.

Existuje odpovídající proces informovaného souhlasu?

Zákon o zdravotní péči přijatý v roce 2004, který vešel v platnost v roce 2005, zrušil starší směrnice opravňující ke sterilizacím. V listopadu 2011 byl schválen nový zákon o specifických zdravotních službách, který vešel v platnost v dubnu 2012 a nově definoval poskytování sterilizací.19 Ve 2. části pojednává nově o sterilizacích a zahrnuje instrukce pro lékařský personál o tom, jak pacientům poskytovat konzultace ohledně důsledků, rizik a podstaty sterilizace včetně toho, že od pacienta musejí získat poučený souhlas.

Konzultací s pacientem se nyní musí zúčastnit nezávislý svědek (osoba z lékařského prostředí) a přítomen může být také ještě jeden svědek na žádost pacienta. Poznámky z konzultace podepsané všemi zúčastněnými musejí být archivovány v osobní lékařské složce. Mezi konzultací a operací musí být dodrženo rozmezí sedmi dní (pro lékařské údaje) a 14 dní z ostatních důvodů. Zákon zahrnuje některá opatření ze zásad Mezinárodní federace gynekologů a porodníků (FIGO)20 a zavádí silnější ochranná opatření s ohledem na mladistvé a osoby legálně zbavené právní způsobilosti. Zakazuje také sterilizace prováděné ve vězeních a sterilizace prováděné na osobách s mentálním postižením z jiných než zdravotních důvodů, které byly až do té doby povolené. Co se týče sterilizace mladistvých a právně nezpůsobilých osob požadují se ještě dodatečná rozhodnutí komise odborníků a soudu. To jsou všechno pozitivní kroky.

Nedostatky zákona

V některých opatřeních však převažují nedostatky. Zákon nedefinuje koncepci poučení a informovaného souhlasu nezbytné pro rozhodnutí. Nezavazuje také lékařský personál, aby pacienta informoval o tom, že sterilizace je jen jednou z mnoha metod antikoncepce. V tomto ohledu zákon neposkytuje žádné doporučení ohledně toho, kdy je pro lékaře vhodné začít s pacientem diskutovat o sterilizaci. Stejně tak nezakazuje lékařům vznést možnost provedení sterilizace v okamžicích zranitelnosti jako je například během porodu či v obdobích emocionální nestability.

Paragraf 12 tohoto zákona definuje sterilizaci a popisuje zdravotní a další situace, ve kterých může být provedena.21 Ani jednou však nenaznačuje, že sterilizace nikdy není řešením zdravotně naléhavého případu ani zákrokem na záchranu života (což není).22 Lékařský personál využíval argumenty nezbytnosti pro zdraví, buď aby romské ženy přinutil, aby se zákrokem souhlasily, anebo zpětně sloužil jako ospravedlnění „sterilizací v naléhavých případech“, které byly provedeny zcela bez pacientčina souhlasu.

A konečně ačkoli zákon stanovuje období mezi konzultací a provedením sterilizace, paragraf 15(2) povoluje provedení sterilizace okamžitě po podepsání formuláře se souhlasem. Toto opatření vzbuzuje další obavy ohledně provádění sterilizací na ženách ve stavech zranitelnosti a pod záminkou ohrožení zdraví, například během císařského řezu, kdy podle zpráv mnoha romských žen docházelo k tlaku na podepsání formuláře se souhlasem.

Existují cesty, které by vedly k nápravě?

Když vláda minulý měsíc odmítla zákon o odškodnění, odůvodňovala to tím, že by se poškozené ženy měly obrátit na soudy a tam hledat spravedlnost za sterilizace provedené jim bez jejich souhlasu. Je však zřejmé, že na cestě ke spravedlnosti stojí pro oběti nedobrovolných sterilizací i nadále značné překážky. První zábranou je statut o tříleté promlčecí lhůtě od okamžiku, kdy zjistily, že ke sterilizaci došlo, který většině obětí brání, aby dnes své požadavky na odškodnění vůbec mohly vznést. Znamená to, že obrátit se na soud může jen ta, která byla sterilizována anebo se o své sterilizaci dozvěděla v posledních třech letech. Pakliže je tato doba delší, soudy se případem automaticky odmítnou zabývat.

Do dnešního dne proběhly pouze tři soudní procesy, v nichž byly nedobrovolně sterilizované ženy finančně odškodněny, a jeden další ještě stále probíhá u Evropského soudu pro lidská práva. Romské ženy, které byly nedobrovolně sterilizovány v letech 1997, 2001 a 2003, se nakonec odškodnění dočkaly buď na základě rozhodnutí soudu anebo v rámci mimosoudního vyrovnání, kdy se vláda rozhodla raději škodu zaplatit, než k soudu jít. A právě to nám něco říká o spoluvinně vlády na nedobrovolných sterilizacích. Tyto případy jsou však pouhými výjimkami potvrzujícími pravidlo, neboť se rozeběhly ještě během tříleté promlčecí lhůty.

Až do roku 2013 rozlišoval český Občanský zákoník mezi tzv. nároky za materiální a nemateriální škody. Zákon o promlčecí lhůtě se vztahoval pouze na odškodnění za materiální škody, ať již šlo o finanční či jiné materiální odškodnění. Rozhodnutí nejvyššího soudu z roku 2008 však stanovilo, že pakliže se za nemateriální škodu žádá finanční odškodnění, měla by i zde platit zákonná promlčecí lhůta.23

Nový občanský zákoník,24 který vešel v platnost v lednu 2014, zakazuje navíc toto rozlišení a vztahuje stejnou zákonnou promlčecí lhůtu na odškodnění za všechny škody, a tak se předmětem tohoto zákona o promlčecí lhůtě stává i nárok na odškodnění za bezpráví spáchané státem. Současný právní systém tudíž upírá právo domoci se spravedlnosti a získat odškodnění v rámci domácích občanských nápravných opatření naprosté většině obětí nedobrovolných sterilizací.

Závěr, ale nikoli konec

V únoru 2015 dokončila pracovní skupina pod záštitou Ministerstva pro lidská práva návrh zákona o odškodnění.25 Tento návrh zákona předkládá takové řešení, kdy by ministr zdravotnictví ustavil nezávislou komisi z odborníků, jež by přezkoumávala jednotlivé nároky nedobrovolně sterilizovaných osob a poskytovala ministerstvu poradenství ohledně odškodnění. Devítičlenná komise by měla sestávat alespoň z jednoho právníka provozujícího praxi, gynekologů provozující praxi a sociálního pracovníka. Ti by byli navrženi ministry (jeden člen by měl být navržen ombudsmanem).

Odškodnění mělo obsahovat oficiální omluvu, finanční odškodnění a rehabilitaci nebo provedení umělého oplodnění zdarma. Finanční odškodnění bylo stanoveno na 300 000 Kč (přibližně třikrát méně než přiznal Evropský soud pro lidská práva) a zákon o odškodnění měl platit tři roky, během kterých by poškozené ženy mohly uplatnit svůj nárok. Nárok na odškodnění by měly mít i osoby, které byly nedobrovolně sterilizovány mezi červencem 1966, kdy vyl přijat Zákon o péči o zdraví lidu, a březnem 2012, kdy nový zákon o specifických zdravotních službách zrušil předchozí právní opatření. Návrh legislativy byl předán vládě ke schválení. Před několika týdny vláda odmítla tento zákon schválit, aniž by uvedla nějaké oficiální důvody.

Rozhodnutí vlády upřít nedobrovolně sterilizovaným ženám právo na spravedlnost je smutné a těžko pochopitelné

Tento zákon se mohl stát rozhodujícím okamžikem v dlouhé historii tohoto kontroverzního problému. Vláda měla možnost rehabilitovat tyto romské ženy a ženy s postižením, jejichž práva byla porušena, čímž by konečně uposlechla četná doporučení OSN a mnoha dalších mezinárodních organizací. Avšak kabinet premiéra Sobotky (včetně ministryně školství, která dříve jako zaměstnanec kanceláře ombudsmana za odškodnění bojovala, ministryně práce a sociálních věcí, která úzce spolupracuje s obhájci genderové rovnosti a feministickým hnutím, ministra spravedlnosti, který má dlouhou osobní historii v aktivismu za lidská práva, a ministra zahraničních věcí, který byl kvůli tomuto problému vystaven silnému mezinárodnímu tlaku) si to nemyslí a rozhodl se tento problém ignorovat.

Jejich rozhodnutí upřít nedobrovolně sterilizovaným ženám právo na spravedlnost je smutné a těžko pochopitelné, obzvláště pro ty ženy, které na to čekají již čtyřicet let. A proto se my – ženy a všichni, kdo je podporujeme – nesmíme vzdát.

Spolu s Ligou za lidská práva jsme v zastoupení čtyř romských žen, jichž se tento problém týká, společně připravili stížnost pro Výbor OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen. Doufáme, že vláda přestane hazardovat s reputací naší země, která se stala terčem mezinárodního pobouření a odsouzení.

Zdroje:

  1. ERRC, Sanitka není na cestě. Hanba zdravotní péče pro Romy v Evropě (Ambulance Not on the Way. The Disgrace of Health Care for Roma in Europe), Budapešť 2006, str. 44-49.
  2. Československo bylo federálním státem Čechů a Slováků, který existoval mezi lety 1918 a 1993, kdy se rozpadl na dva samostatné státy – Českou republiku a Slovensko.
  3. Vláda Československé republiky, Směrnice o sterilizaci č. 01/1972, schválená 17. prosince 1971 a platná od 1.ledna 1972. Směrnice rozšiřovala ustanovení Zákona o péči o zdraví lidu z roku 1966.
  4. ERRC, Sanitka není na cestě. Hanba zdravotní péče pro Romy v Evropě (Ambulance Not on the Way. The Disgrace of Health Care for Roma in Europe), 2006, str. 47, ke stažení na:
    http://www.errc.org/cms/upload/media/01/E6/m000001E6.pdf
  5. Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě, str. 3.
  6. Směrnice LP-252.3-19.11.71 Ministerstva zdravotnictví ČSR ze dne 17. prosince 1971 o provádění sterilizace, s účinnou platností od 1. ledna 1972.
  7. ERRC, Nucené sterilizace romských žen, naleznete na:
    http://www.errc.org/article/coercive-sterilisation-of-romani-women/3843 .
  8. ERRC, Sanitka není na cestě. Hanba zdravotní péče pro Romy v Evropě (Ambulance Not on the Way. The Disgrace of Health Care for Roma in Europe), 2006, str. 47.
  9. Veřejný ochránce práv, Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě, Brno 2005, které je ke stažení na
    http://www.upr-info.org/IMG/pdf/PDR_CZE_UPR_S1_2008anx_MatterofSterilisation.pdf
  10. Tamtéž. Mezi lety 2005 a 2010 žádalo kancelář ombudsmana o spuštění vyšetřování ve věci nezákonného charakteru provedené sterilizace 101 poškozených žen.
  11. ERRC, Písemný návrh UPR v OSN o České republice, duben 2012, naleznete na:
    http://www.errc.org/article/errc-submission-to-un-upr-on-the-czech-republic-april-2012/3978
  12. Vláda České republiky, Rozhodnutí vlády České republiky 1424 z 23.listopadu 2009, ke stažení zde.
  13. Do doporučení orgánů OSN české vládě ohledně nedobrovolných sterilizací je možné nahlédnout zde:
    http://www.ohchr.org/EN/countries/ENACARegion/Pages/CZIndex.aspx; Zpráva ECRI o České republice je k nahlédnutí zde; zpráva komisaře Rady Evropy pro lidská práva zde
  14. Dopis od komisařky OSN pro lidská práva Navanethem Pillay ministrovi zahraničí České republiky, panu Lubomíru Zaorálkovi ze dne 30. března 2014.
  15. Rada pro lidská práva, Podnět Rady vlády ČR pro lidská práva ke sterilizacím žen v ČR prováděným v rozporu s právem, 2012, naleznete na:
    http://www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/cinnost-rady/zasedani-rady/zasedani-rady-dne-17--unora-2012-98737/
  16. Romea, ČHV připravil zákon o odškodnění protiprávně sterilizovaných osob, leden 2014.
  17. Česká televize, Odškodnění za protiprávní sterilizaci, leden 2014, naleznete zde. V souladu s návrhem zákona získal ČHV detailní výpovědi čtyřiceti romských žen, které byly v minulosti sterilizovány.
  18. Romea, Český ministr pro lidská práva navrhuje zákon na odškodnění (Czech Human Rights Minister drafting law to compensate), naleznete zde.
  19. Vláda České republiky, Zákon o specifických zdravotních službách, 6. listopadu 2011, naleznete na:
    https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373
  20. FIGO, Zásady pro sterilizaci žen jako formy antikoncepce, naleznete zde.
  21. Vláda České republiky, Zákon o specifických zdravotních službách, paragraf 12.
  22. Viz Případ V.C. proti Slovensku u Evropského soudu pro lidská práva z listopadu 2011, paragraf 110, naleznete zde nebo viz zásady pro sterilizaci žen jako antikoncepční metodu Mezinárodní federace gynekologů a porodníků (Guidelines for Female Contraceptive Sterilisation FIGO).
  23. Rozhodnutí nejvyššího soudu č. 31 Cdo 3161/2008 ze 12. listopadu 2008.
  24. Nový občanský zákoník České republiky, viz http://obcanskyzakonik.justice.cz/
  25. Rada vlády České republiky pro lidská práva, Návrh zákona o odškodnění protiprávně sterilizovaných osob, únor 2015.
Marek Szilvási
Přečteno: 1447x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Sterilizace, Lidská práva



HLAVNÍ ZPRÁVY

Lucie Horváthová (FOTO: Slovo 21)

videoDesetiminutovka Plus: Nemusíme počítat Romy, stačí peníze směřovat přímo do lokalit, říká Lucie Fuková

10.7.2019 19:00
Lucie Fuková, která byla hostem dalšího dílu Desetiminutovka Plus, je absolventkou magisterského studia sociální antropologie na Univerzitě Pardubice. Během studia navštívila na jeden semestr jižní Francii, kde studovala etnologii. V minulosti pracovala na Magistrátu města Pardubice, koordinovala lidskoprávní konference v rámci českého předsednictví při Radě Evropské unie a byla lídryní volební kandidátky v Pardubicích za Stranu zelených. V roce 2006 také absolvovala tříměsíční studijní stáž v Evropské komisi a dnes je členkou Rady vlády pro záležitosti romské menšiny.
 celý článek

--ilustrační foto--

Slovensko: Zdravotní stav romských komunit je špatný. Romům pomáhají asistenti osvěty zdraví

10.7.2019 12:08
Romové představují 80 až 95 procent nakažených tuberkulózou a 50 procent nakažených virem hepatitidy A (žloutenka A) z celkového počtu nakažených na Slovensku. Příspěvková organizace ministerstva zdravotnictví Zdravé regiony proto realizuje projekt (Zdravé komunity 2A), v jehož rámci se asistenti osvěty zdraví snaží zlepšit situaci v romských komunitách.

 celý článek

Komunitní den na Chanovském sídlišti. Foto: Adam Komenda

Komunitního dne v Chanově se účastnili obyvatelé vsetínských kontejnerů

9.7.2019 12:27
V sobotu 6.7. proběhl v mosteckém Chanově komunitní den, který společně zorganizovali místní Romové a Romky a mostečtí Piráti a Pirátky. Komunitní den začal společným úklidem sídliště, pokračoval programem pro děti a vyvrcholil veřejnou debatou o budoucnosti Chanova. Nabitý program zakončilo promítání filmů s tématikou ochrany přírody a koncert ústecké romské kapely Gypsy Brož.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo