Co to je za titulek? Leckoho asi nyní napadne, že si autor článku chce udělat
ze čtenářů srandu. V novodobé češtině se slovo „nepřizpůsobivý“ často používá
jako synonym pro příslušníky největší zdejší etnické menšiny. A nezřídka se to
bere paušálně, v duchu kolektivní viny dobře známé z doby nacismu. Přesto se
nadále najdou slušní lidé na obou stranách smyšlené barikády, která je stavěna
právě používáním takovýchto slov.
Vinen z úmyslu
Ve čtvrtek padl pravomocný rozsudek v případu pokusu o podpálení obytného domu v
Českých Budějovicích. V něm žilo a dodnes žije několik rodin i s malými dětmi.
Stačilo málo a už by vyhořeli, stejně jako „bílí“ obyvatelé přilehlého domu. V
terčovém objektu naštěstí neúspěšného útoku se totiž topí plynem. A když v
jednom baráku vybouchne plyn, sousední dům se sotva udrží na nohách. O vývoji
tohoto soudního řízení server Romea.cz informoval pravidelně zde a zde či zde.
V odvolacím řízení Krajský soud v Českých Budějovicích odsoudil obžalovaného
Josefa Stacha k odnětí svobody v délce 2,5 roku podmíněně, s odkladem na období
čtyř roků. A to za pokus o obecné ohrožení, kde sazba trestu činí 3 – 8 let. Ač
obžalovaného jeho lékař nedávno odmítl dále léčit s tím, že už je vyléčen ze své
desetileté závislosti na alkoholu, soud Stachovi uložil ochrannou protialkoholní
léčbu. Svým rozhodnutím krajský soud zmírnil rozsudek prvoinstančního soudu,
který poslal obžalovaného na dva a půl roku do vězení.
Odsouzený skladník uvítal rozsudek dojat slzami, předtím projevil lítost a
opětovně se hluboce omlouval všem poškozeným.
Soud navíc odmítl návrh na finanční odškodnění ze strany poškozených. Ti soudu
nedoložili lékařské zprávy, ač se alespoň dvě z nich dodnes léčí z trvalých
posttraumatických následků činu. Nechtěli, aby soud začal šťourat v jejich
soukromém životu. Tím to pro ně skončilo.
Během čtvrtečního veřejného zasedání soudu obhájce líčil svého mandanta jako
hodného fotbalového rozhodčího, který trénuje i romské žáky, nedávno si našel
práci ve stejné ulici, kde svůj čin spáchal, a už dávno přestal pít alkohol.
Nechtěl nic zapálit, jen pocákat chodník hořlavinou a vyhrožovat, že dům zapálí,
protože se mu na něm prý něco nelíbilo.
Kdo je Josef Stach? Nemusíme mít dnes strach, že brzy zažijeme podobnou
katastrofou jako před týdnem ve Žďáru nad Sázavou, kde psychicky nemocná žena
vzala rukojmí, ubodala studenta a pak se ukázalo, že před dvěma lety provedla
podobný čin, avšak byla soudem ponechaná na svobodě, kde se léčila ambulantně,
bez žádoucího výsledku? Přece i soudní znalec z oboru psychiatrie vysvětlil před
soudem, že jakmile se obžalovaný znovu napije alkoholu, hrozí to nejhorší. Na
dotaz soudce, zda věří v možnost, že se pan Stach už poučil, řekl:
„pravděpodobně jen na dobu trestního řízení.“
Štěstí v neštěstí
Během hlavního líčení vyšlo najevo, že Stachův syn dodnes chodí s dcerou
poškozených a v době činu se spolu hádali. Stach se v době silné opilosti za to
chtěl pomstit její rodině anebo ji aspoň nutit k tomu, aby si družka jeho syna
rozmyslela své jednání. Zvolil k tomu zcela neadekvátní a naštěstí zcela
nezpůsobilý krok, když si na benzinové pumpě omylem nalil do kanystru naftu,
nikoliv benzín, což před soudem dosvědčil student, který zrovna na pumpě
pracoval brigádně.
Obhájce argumentoval tím, že kdyby jeho mandant skutečně chtěl podpálit dům, tak
by určitě zvolil rozumnější metodu a „hodil by třeba hořící benzin do oken
domu“. Nic prý by mu v tom nemohlo bránit, vysvětlil obhájce. Až to znělo jako
výzva na adresu obžalovaného, aby se ze svého neúspěchu poučil. Na soudu žádal,
aby čin překvalifikoval na výtržnost anebo násilí proti skupině, podle něho to
obecní ohrožení v žádném případě nebylo. Soud se nenechal přesvědčit.
Okresní státní zástupce se proti předchozímu rozsudku neodvolal. I krajský
státní zástupce trval na právní kvalifikaci prvoinstančního rozsudku. A
kategoricky odmítl uznání nároků poškozených na finanční odškodnění, když své
utrpení doložili jen slovy. Vícekrát mu během líčení zvonil jeho prehistorický
mobil, nějak ho nedokázal utlumit.
Stach měl velké štěstí, že jeho předchozí podmíněný trest byl prezidentem
republiky půl roku před tímto činem amnestován. V opačném případě soud by ho
jistě odsoudil k delšímu pobytu ve vězení bezpodmínečně a navíc by si odseděl i
předchozí trest. Jenže dopadlo to jinak. Odvolací soud záhadně nabyl důvěru, že
těžký recidivista najednou bude sekat dobrotu.
Matka nechtěla být sama
Na závěr líčení – těsně před rozsudkem – soudce vyzval matku obžalovaného, aby
přednesla své námitky proti rozsudku první instance a navrhla nové znění
rozsudku. Její vystoupení působilo až srdcervoucí, když vůbec nerozuměla
pravidlům soudního řízení a často se dlouho a beze slov dívala na zem. Pak
začala vykládat, jak těžce zraněný byl její syn poté, co se pokusil dům
podpálit, obyvatelé domu na něj vyběhli a chlapi ho surově zpacifikovali. „Jak
to, že za to nebyli soudem potrestáni?“ ptala se naivně soudce. Na chodbě před
soudní síní mě pak vícekrát vyzvala, abych se podíval na jizvy na jeho zádech,
které podle ní jsou dodnes zřetelně vidět a bolestné.
Skutečně – obžalovaný po svém činu trávil celé týdny v nemocnici, kde se léčil
ze svých polámaných žeber. Ačkoliv předtím už byl osmkrát soudně potrestán, mimo
jiné i za násilné trestné činy, soud ho nevzal do vazby.
Matka Josefa Stacha, který se neustále snažil ji přimět k tomu, aby přestala
plácat, ve své dokonalé naivitě ještě dodala, že její zesnulý manžel dříve
pracoval u zdejšího soudu. „Chytám se každého stébla. Co budu dělat ve svých
pětasedmdesáti letech, když budu mít jediného syna ve vězení?“
Během vyhlášení rozsudku soudce na její adresu řekl: „Když někdo projevuje úmysl
podpálit někomu dům, člověk má právo se bránit. Váš syn by mohl skončit i hůř.
Byla to legální nutná obrana. A proto ani nikdo za to nemůže být trestně
stihán.“
Dovětek na uklidnění
Jen k uklidnění poškozených a dalších obyvatel jihočeské metropole jeden
dovětek: Během soudního řízení vystoupil jako svědek i Gejza Baláž, udělaný a
pracovitý romský stavbař ze Slovenska a zeť poškozené obyvatelky domu. Z
dřívějška znal obžalovaného, pracoval s ním na brigádě, kde se k němu Stach vždy
choval jako kamarád. Nikdy podle něho nerozlišoval lidi podle barvy pleti.
Zároveň se stal očitým svědkem činu, když v osudný večer byl se svou ženou na
návštěvě u poškozených. Ptal jsem se ho tehdy na chodbě soudu, zda nemá obavy z
toho, že se obžalovaný v budoucnu znovu napije a provede ještě něco horšího.
„Ten už bude hodnej, nebojte se, já ho znám. Svůj trest už dostal.“
