Po převratu v roce 1989 se v postkomunistickém světě svoboda slova stala
„svatým právem“ nových demokracií. Sotva se tomu dalo divit. I běžní občané si
během předchozích totalitních režimů přeci tolik let museli dávat „sakra bacha“,
aby třeba i jen kvůli nějaké neobratnosti ve veřejném projevu neskončili ve
vězení.
Společnost převzala severoamerické pojetí svobody slova bez pochopení toho,
že i tamní právní systém zaručuje občanům ochranu proti zneužívání tohoto
základního práva – třeba jen jinými právními prostředky. Zároveň si často
neuvědomila, že severní Amerika již velmi dlouho nezažila systematickou
likvidaci příslušníků menšin a proto její právní soustava je a může být jiná než
ta evropská.
Česká republika postupně prošla legislativními změnami hlavně díky
mezinárodně dohodnutému převzetí evropské legislativy, pak se postupně měnil i
postup zdejších soudů. Klíčovou roli přitom hrají rozhodnutí Nejvyššího i
Ústavního soudu a jejich zdůvodňování.
Z ochrany osobnosti k ochraně demokracie
Ze začátku hlavně právo na ochranu osobnosti umožnilo advokátům chránit své
klienty před systematickými pomlouvačnými kampaněmi bulváru anebo politických
odpůrců. V poslední době se mění i pojetí ustanovení zákonů pro ochranu menšin.
Hlavním důvodem rozhodně není nová láska k „těm druhým“, ale především vysoké
náklady pro ochranu života a zdraví obyvatelstva, včetně příslušníku policie,
při nenávistných demonstracích, které tuto zemi trápí už několik let.
Jen loňské násilné nepokoje v různých částech republiky stály daňové
poplatníky stovky milionů korun, pokud zohledňujeme i nákladná a zdlouhavá
soudní řízení proti vrhačům kamení a dalších nebezpečných předmětů. Nemluvě o
dlouhodobých psychických následcích u dětí, které jen kvůli svému místu bydliště
musely prožívat pouliční boje zblízka, ale třeba i u nasazených policistů.
Nejdříve se stát pokusil soudní cestou potrestat anebo eliminovat právní
subjekty, což se mu podařilo jen částečně. Nejvyšším správním soudem zrušená
Dělnická strana krátce poté ožila znovu s jen trochu pozměněným názvem „nové“
strany. Od té doby však přestává agitovat proti menšinám „bojovným“ slovníkem
anebo vytvářením ochranných složek po vzoru nacistických SA. Přestože loni hrála
jen marginální roli při veřejném vyvolání nenávisti, násilné demonstrace
hlásající „kolektivní vinu menšin“ zažily rekordní účast.
Nové zaměření soudů na populistické politiky
I proto se nyní některé soudy začínají zaměřovat i na konkrétní populistické
politiky, kteří vyvolávají bojovnou náladu ve společnosti od psacího stolu.
Klíčovým příkladem pro tuto změnu je dubnové rozhodnutí Obvodního soudu v Praze
vydat trestní příkaz na bývalého poslance Ottu Chaloupku za podněcování
nenávisti. Ten se proti svému půlročnímu podmíněnému trestu vězení odvolal, čímž
se případ stane předmětem hlavního líčení před soudem.
V době jeho působení v parlamentu Chaloupka přes sociální sítě mj. veřejně
vyhrožoval konkrétní osobě, že pokud nezmění své chování, tak „začne mazec“ a
dodal: „Už slyším ten řev. Bude jedno, jak rychle umíte utíkat“. Tohle se dá
chápat jako nepřímá výzva k násilí, když si uvědomíme, kolik desetitisíců
uživatelů sociálních sítí tím mohl povzbudit k tomu, aby vyšli do ulic proti
policistům chránícím zdraví a život občanů.
Soud přitom zohlednil dlouhodobou agitaci politika proti příslušníkům menšin,
kterou se snažil zvyšovat si vlastní popularitu a své šance být znovu zvolen
poslancem. Zda i vyšší soudy tento verdikt uznají, je prozatím ve hvězdách.
Každopádně by to znamenalo právní precedens ve světě Facebooku, kde si prozatím
každý může dovolit „vše“.
Čí rukou zemřely novorozené oběti nacismu
Začátkem měsíce se veřejný činitel prozatím nevídaným způsobem opřel do obětí
nacismu, a to zrovna v době konání mezinárodního pietního aktu k 70. výročí
likvidace „rodinného tábora“ v Osvětimi-Březince, kde během jedné noci tisíce
Romů, hlavně žen, dětí a starců, bylo brutálně zavražděno německými nacisty. K
jejich památce položil mimochodem i zástupce české ambasády ve Varšavě věnec.
Tomio Okamura, poslanec strany „Úsvit přímé demokracie“ a dlouhodobý bojovník
proti „nepřizpůsobivým menšinám,“ na základě kolektivní viny konstatoval
veřejně, že v protektorátním táboře Lety u Písku „nikdo nikdy nebyl zabit – lidé
umírali v důsledku staroby a chorob, které do tábora přivlekli kvůli svému
předchozímu kočovnému stylu života.“
Zde zřejmě zapomněl na to, že se v táboře narodily děti, které sice v drtivě
většině rychle zemřely, ale rozhodně si samy zvenku nic nemohly přivléct. Věta,
která vyvolala největší rozhořčení pozůstalých po obětech tábora, je tahle:
„Rozhodně nebyly oběti jakéhokoli holocaustu.“ Vzápětí na poslaneckou imunitou
chráněného politika padala první trestní oznámení, další se prý teprve chystají.
Už před lety se k letskému táboru vyjádřil komunistický politik Miroslav
Ransdorf podobným, avšak přece jen šikovnějším způsobem. Omezil se na
prohlášení, že v Letech „nikdy nebyl žádný koncentrák.“ Trestní oznámení na něj
tehdy podané novinářem Petrem Uhlem policie odložila s tvrzením, že veřejný
výrok poslance Evropského parlamentu nesplňuje podstatu trestního činu. Nutno
přiznat, že Ransdorfa nikdo nemohl obvinit z dlouhodobého štvaní proti menšinám
anebo propagace nacismu. Chyběl prostě dlouhodobý kontext případného pachatele
činu.
V loňském červenci Petr Nečas, tehdejší ministerský předseda vlády ČR na svém
sólovém pietním aktu v Letech u Písku zdůraznil, že oběti zdejšího tábora
zemřely „v důsledku podmínek, do kterých byly uvrženy násilím a nacistickou
zlovůlí a také, a to je třeba si říci otevřeně, činností protektorátních úřadů,
protektorátní policie a protektorátního četnictva, tedy Čechů.“ Slovy „zdejší
utrpení bylo součástí nacistické genocidy,“ navázal na prohlášení Jaroslava
Šebka, historika a zaměstnance Akademie věd, který to samé vyslovil už před
lety.
Co na to nově říkají soudy
Mezitím se doba změnila, což dokazuje novější judikatura v této oblasti.
Nejvyšší soud České republiky svým usnesením ze dne 16. května 2012 zamítl
odvolání popírače holocaustu, čímž potvrdil jeho půlroční podmíněný trest odnětí
svobody a konstatoval, že „podle čl. 17 odst. 4 Listiny, svobodu projevu a právo
vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v
demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých“.
Odsouzený Čecho-Kanaďan Vladimír Stwora přitom v Torontu „jen“ publikoval na
své české webové stránce
článek cizího autora zpochybňující holocaust. Rozhodujícím prvkem pětiletého
právního sporu se stala právní argumentace, vytrvalost advokáta Petra Jakeše
zastupujícího Ligu proti antisemitismu, a dobový kontext pachatele.
Ústavní soud České republiky definoval ve svém nálezu ze dne 28. listopadu
2011 svůj postup k menšinám tím, že „se ztotožňuje s principy bránící se
demokracie, jejichž právní aplikace je opodstatněná s přihlédnutím k historickým
zkušenostem s nacistickou a komunistickou totalitou nejen v našem státě, nýbrž i
v celoevropském kontextu. Jestliže jsou odpůrci demokracie a hodnot, na kterých
demokracie stojí, připraveni na ni útočit, musí být i demokratický režim
připraven bránit se těmto atakům, a to v nutných případech i omezením základních
práv. (…)
Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje nesmí být zaměňováno
za právo libovolnými prostředky hlásat zlo; povinnost demokratického právního
státu (nesvázaného s žádnou výlučnou ideologií) uplatňovat státní moc v mezích a
způsobem stanovených zákonem nelze pak zaměňovat s rezignací čelit projevům zla
a nenávisti i takovými prostředky, jež se šiřitelům těchto projevů mohou jevit
jako tvrdé. (…)
Omezení či dokonce trestní postih projevů bude nezbytně nutný v
demokratické společnosti tehdy, pokud budou tyto projevy obsahovat výzvy k
násilí či k popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů
proti lidskosti spáchaných v minulosti (srov. např. tzv. Osvětimskou lež), jakož
i k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a
svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám.“
I v případě Tomia Okamury bude hlavně záležet na schopnosti a vytrvalosti
advokáta podatelů trestních oznámení přesvědčit příslušné státní zastupitelství
o jejich oprávněnosti. Ať tento spor dopadne jakkoliv, může významně přispět k
dlouholeté diskusi o provozování zapáchajícího velkochovu prasat na místě, které
by vzhledem ke krutým událostem z doby nacismu v každém evropském státu mělo být
posvátným.
