V minulém díle jsme si ukázali, co dělat, když nevíme, kde dlužíme. Dnes si ukážeme, co se může stát, když své dluhy nezaplatíme – nebo je nezaplatíme včas.
Pokud svůj dluh (nebo splátku) nezaplatíme včas, může nám hrozit (a dost často také hrozí) sankce – pokuta. U peněžitého dluhu to je například úrok z prodlení, ale může jít také o smluvní pokutu. Také se vystavujeme riziku, že tomu, komu dlužíme – tedy věřiteli, může vzniknout škoda, kterou po nás bude vymáhat. Stát se může i to, že budeme muset uhradit jak úrok z prodlení, tak smluvní pokutu – ovšem ani to nás nezbavujeme povinnosti zaplatit původní dluh.
Náklady soudního řízení
Pokud po nás bude věřitel vymáhat dluh, který jsme mu nezaplatili, soudní cestou, může se také stát, že budeme muset zaplatit i náklady soudního řízení. Jedná se o povinnost uhradit náklady, které věřiteli vznikly v souvislosti se soudním řízením jeho žaloby ( – jak o hotové výdaje věřitele, ušlý zisk, zaplacený soudní poplatek, tak například i o náklady vynaložené na právní zastoupení).
Soud vám však nemusí vždy nařídit, abyste náklady na řízení druhé (vítězné) straně zaplatili – například pokud to odůvodňují okolnosti na vaší straně jako neúspěšného účastníka soudu (třeba finanční a majetková situace). Soud vždy posuzuje konkrétní okolnosti osoby i případu.
Náklady exekuce
Pokud má věřitel v ruce soudní rozhodnutí (případně jiný takzvaný „exekuční titul“ – více v předchozím článku), které je v právní moci (to znamená, že již proti němu nelze podat odvolání), může věřitel podat návrh na výkon rozhodnutí. Samozřejmě za předpokladu, že jsme my – jako dlužníci – nesplnili svou povinnost dluh zaplatit ani tehdy, když nás k tomu vyzval svým rozhodnutím soud. Věřitel tak zahajuje nové řízení, které se nyní zaměřuje na to, aby byla rozhodnutím uložená povinnost vymožena – tedy abychom uhradili, co máme.
Toto řízení vykonává buď soud (v tom případě jde o vykonávací řízení) nebo soudem pověřený exekutor (a pak se jedná o exekuční řízení). Náš věřitel má na výběr, zda si k tomu vybere soud nebo exekutora. Tím, že se zahájí nového řízení, se však zvýší i původní dluh – a to o náklady vykonávacího nebo exekučního řízení. Jedná se přitom nejen o náklady vzniklé na straně soudu nebo exekutora, ale také o náklady, kterou vzniknou věřiteli.
Je proto na místě si připomenout zásadu, na kterou jsme upozorňovali už v průběhu předchozích dílů – tedy: zásadně si půjčujeme jen na to, co je pro nás skutečně potřebné a nezbytné a dopředu přemýšlíme, do jaké výše si můžeme „dovolit“ se zadlužit.
Exekuce jako strašák
Je také potřeba si dávat pozor, abychom nenaletěli „údajnému věřiteli“ – podvodníkovi. Pokud se na nás totiž obrátí nějaká osoba, která tvrdí, že jí máme hned zaplatit, nebo na nás pošle exekutora (nebo nám nechá obstavit účet), rozhodně se nejprve zamysleme, jestli skutečně takovému člověku dlužíme.
Nenechme se zastrašit hrozbami, které mnohdy nejsou vůbec na místě a jsou skutečně jen jakýmsi strašákem, který nás má donutit k zaplacení – a to možná i dluhu, který vůbec neexistuje. Věřitel totiž nejprve musí mít v rukou exekuční titul, aby se mohl obrátit na exekutora. Dokud jej nemá, exekutor nemá žádné oprávnění po nás cokoli vymáhat.
