K nenávistným a hloupým výrokům Tomia Okamury na adresu muslimů (informovali jsme o nich zde) by nestálo za to se vracet, nestálo by za to se jimi vůbec zabývat, pokud by ve vzduchu nevisela podstatná otázka: Nepředznamenávají budoucnost naší veřejné diskuse i naší politiky? Bohužel to nelze vyloučit.
Odborníci uklidňují, že Okamura svou protimuslimskou a protiimigrantskou mobilizací u veřejnosti nezaboduje. Například politolog Miroslav Mareš tvrdí, že lidé se u nás ve volbách většinou rozhodují podle jiných kritérií, než je vztah k imigrantům, či menšinám. Rozhodující jsou podle Mareše socioekonomická kritéria a případně i morální důvěra v politiky. Okamurovy názory sice může sdílet velké množství lidí, mohou být velmi populární, nepřetaví se to ale do volebních výsledků.
Podobně uvažuje sociolog Jan Hartl z agentury STEM, která se zabývá průzkumy veřejného mínění. Hartl se domnívá, že podobné výzvy, jako je ta Okamurova, míří na zhruba 15% lidí, kteří jsou sice věčně nespokojení, ale nechodí k volbám. „Okamura zopakoval chybu mnoha našich politiků napříč politickým spektrem, kteří si myslí, že veřejné mínění je víc pokleslé, než je ve skutečnosti,“ dodává Hartl. „Naše výzkumy dlouhodobě ukazují, že veřejnost sice neoplývá vznešenými ideály, ale drží se při zemi, je realistická a čeká spíše racionální argumentaci než emotivní apely.“
Jsou to nepochybně kompetentní úvahy a navíc znějí nadějně. Obávám se ale, že na ně nelze bezvýhradně spoléhat.
Zaprvé. Česko je nadále od skutečných problémů s imigranty v podstatě izolováno. Ve srovnání s mnoha jinými evropskými zeměmi tu nežijí také téměř žádní muslimové. Je pochopitelné, že ani silně protiimigrantsky, protimuslimsky, či rovnou xenofobně a rasisticky naladění lidé nepovažují tyto otázky za politicky rozhodující. Zatím.
To je ten první velký problém – představa, že v té izolaci budeme žít dál je jednak nerealistická, jednak politicky i morálně pochybná. Po světě, i po Evropě se pohybují desítky milionů uprchlíků před genocidami, válkami, hladem… My žijeme hned ve dvojnásobném luxusu: v tom relativním materiálním a v tom politickém – nepřipouštíme si to jako problém a můžeme si vcelku bezbolestně pěstovat takové „okamury“. Ale je vcelku jisté, že se to změní a „okamurové“ v nové situaci získají nový význam.
Zadruhé. Mají ten význam ostatně už dnes. Větší než se zdá na první pohled. Bez nich totiž není zcela pochopitelné, jak je možné, že v podstatě všichni naši politici například jednoznačně odmítli přijetí syrských uprchlíků. Všechny velké politické strany, včetně těch, které mají program postavený na solidaritě, lidských právech a rovnosti.
Ano, zatím Okamura body svými apely nesbírá. Ale to také proto, že se všichni chovají více méně stejně. Málokdo si troufne říci, že přijmout syrské a jiné uprchlíky je povinnost. A že nejsme-li na to dnes připraveni, tak se prostě musíme připravovat. Že nás realita současného světa tak jako tak dožene. Že naše mírná Kotlina nebude navždy tak izolovaná a tak příjemně sladkobolně xenofobní a do sebe uzavřená.
Ale kdo by si troufl? Jeho body by začali sklízet číhající „okamurové“.
Zatřetí. A navíc, není nikde dáno, že nemohou začít body sklízet rovnou. Možná stačí, aby se objevil někdo, kdo bude – jak to říci a vyhnout se právním sporům? – „více sofistikovaný“ než Tomio Okamura. Protikorupční rétorika se u nás také stala už povinnou součástí politiky a zformovala se kolem ní nová politická hnutí. Vít Bárta s věcmi veřejnými na této vlně ještě nevydržel. Ale už je tu Andrej Babiš, a ten vypadá mnohem stabilněji…
Jinak řečeno: Pokud se nezmění politická a občanská kultura v této zemi, reálně hrozí, že sice možná padne Tomio Okamura, ale vstanou noví a mocnější „okamurové“.
