Ve francouzských prezidentských volbách poráží v roce 2022 kandidátku Národní fronty představitel islámské strany Muslimské bratrstvo a postupně prosazuje zavádění polygamie, povinné nošení závojů pro ženy, přechod k islámu… Fikce nebo realistické očekávání?
Zatím je to fikce z nového románu slavného francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, který sice vyjde až zítra, ale už vzbudil ostré diskuse nejenom ve Francii. Podle mnohých totiž proces „islamizace Evropy“ už dávno začal a v posledních dnech to dokazují například tisíce demonstrantů v německých městech, diskuse o přijímání syrských a dalších uprchlíků, sílící strach z imigrantů, který může – spolu s dalšími obavami – dovést Velkou Británii až k opuštění Evropské unie, nebo v malém u nás doma třeštění Tomio Okamury.
Zpět k Houellebecqově románu Podrobení. Šéfredaktor francouzského listu Libération například říká, že je to „historický mezník, kdy se do seriosní francouzské literatury vracejí myšlenky krajní pravice“. Houellebecg ale tvrdí, že nechce ani provokovat, ani šířit strach – prostě jen pracuje s realistickou vizí historie. Podle něj není jasné, a jeho kniha to nerozsuzuje, zda máme mít větší strach z krajní pravice nebo islámu… Proč se islámu tolik bát, ovšem pokud člověk zrovna není feministka?
Jsou to ale jediné možné volby: Krajní pravice nebo islamizace? Čeká Evropu včetně Česka opravdu tak bezútěšná budoucnost, že budeme moci pouze zvažovat, ze které z těchto možností máme větší hrůzu?
Myslím, že nikoli. Ukazují to ostatně i ty už zmiňované demonstrace v Německu. Nejsilnější podporu má protiislámské hnutí v Drážďanech. A to zřejmě proto, že tam dosud skoro žádní cizinci nežili a dostávají se tam teprve nyní v rámci rovnoměrného rozdělování imigrantů v rámci spolkových republik. Lidé v Drážďanech se tedy typicky obávají něčeho, s čím nemají zkušenost, bojí se „cizinců“ v mnohem větší míře, než třeba liberální Berlín či další města, kde se souběžně konaly demonstrace za otevřenou společnost. Jedné z nich se zúčastnil i spolkový ministr spravedlnosti. Což je ostatně příklad k zamyšlení i pro vrcholné české politiky, kteří zatím na demonstracích proti násilí a rasismu k vidění příliš nebyli.
Není to prostě tak jednoduché. Není pravda, že otevřená společnost a „multikulturalismus“ minulých desetiletí definitivně zemřely. Ale není ani pravda, že automaticky dobře fungují. Evropě a Západu dnes není jasné, jak zachovat to, co nazývá svými „hodnotami“. Zda jediná možnost není opevňovat malý „evropský skanzen“ a prostě zkusit ještě nějakou dobu přežít.
Obávám se, že pak to ale nepotrvá déle, než třeba do prezidentských voleb v roce 2022…
