Michal Miko: Novela školské vyhlášky porušuje strategii romské integrace, ČR je podle mezinárodních úmluv povinna implementovat inkluzi

Romské děti jsou v českém vzdělávacím systému tradičně považovány za ty hloupé, bez zájmu o profesní budoucnost, nevzdělatelné, zkrátka za rušivý cizorodý element. Takto k nim přistupuje stát, jehož hlavní snahou po celá desetiletí bylo romské děti co nejvíce oddělit, izolovat od dětí z majority – samozřejmě odůvodněnou „bohulibým“ záměrem, aby se romským dětem dostalo lepší péče.

Takto pro svůj internátní experiment v květušínské základní škole v 50. letech minulého století, kdy dokonce došlo k nedobrovolnému odebírání dětí z rodin, získával podporu státu i její zakladatel Miroslav Dědič. Romské děti byly v té době považovány za děti, které se musí kultivovat k tomu, aby byly schopné se vzdělávat. Z deníkových zápisků pedagoga Dědiče se můžeme kupříkladu dozvědět, že: „do téhle doby nebyli Cikáni lidmi a nezasloužili si, aby se někdo pozastavil nad jejich osudem, byli to vždycky vyhnanci, do školy nikdy nechodili, neuměli číst ani psát a my z nich teď máme vytvořit rovnoprávné lidi uvědoměle pracující pro dobro celku, ale jak na to, kde se člověk má čeho chytit, když to před ním nikdo nikdy nedělal. Neexistují žádné předobrazy ani vzory, budu se muset spoléhat na svoji intuici a pedagogické zkušenosti.“

Následovníkem v dlouhé řadě experimentů (nejen) na romských dětech je novela vyhlášky 27/2016 současné vlády, která zřejmě vznikla kvůli tlaku Miloše Zemana a lobby některých pedagogů a zřizovatelů škol, kteří chtějí dosáhnout starých pořádků a zamezit společnému vzdělávání dětí. Ve třech bodech novely této vyhlášky dochází ke změnám, které mohou mít fatální následky na vzdělávací dráhu romských dětí. Novela se vrací k osvědčené praxi před přijetím nového školského zákona z roku 2015, a tudíž bude opět možné děti takzvaně přeřazovat. Vyhláška jako taková opět umožní a zlegalizuje praktiky, které fungovaly v době před novelou školského zákona. Podle rozboru Mezinárodní nadace Validity – Mental Disability Advocacy center se sídlem v Budapešti:

1. opět odstraňuje jasnou deklaraci preference vzdělávání v běžném vzdělávacím systému oproti systému speciálnímu (§ 19 odst. 1);
2. znovu umožňuje vylučování dětí, žáků a studentů s postižením pouze na základě existence postižení, nikoli jejich speciálních potřeb, které mohou z určitého typu postižení vyplývat (§ 19 odst. 2);
3. znovu zavádí možnost ve školách pro žáky s mentálním postižením vzdělávat i žáky bez tohoto typu postižení (§ 19 odst. 5).

Bohužel, lidi, ministře Plago, předsedo vlády Babiši, prezidente Zemane, speciální a jiní pedagogové, jste na omylu, Česká Republika je povinná podle mezinárodních úmluv inkluzivní vzdělávání implementovat. Je to závazek, kterému se český stát zavázal ratifikací dne 30. 3. 2007. Tato úmluva je významnou smlouvou o lidských právech a základních svobodách, doplňuje tedy sedm stávajících základních lidskoprávních úmluv OSN. Je založena na principu rovnoprávnosti a zaručuje osobám se zdravotním postižením plné uplatnění všech lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do života společnosti. Úmluva je založena na obecných zásadách, kterými jsou především:

• respekt k lidské důstojnosti a nezávislosti
•  zákaz diskriminace
•  plné zapojení do společnosti
•  rovnost příležitostí
•  přístupnost
•  rovnost žen a mužů
•  respekt k vyvíjejícím se schopnostem dětí a jejich právu na zachování identity.

11letá stagnace českého státu v implementaci tohoto závazku stála české poplatníky daní více jak stovky milionů korun, které byly investovány do speciálního vzdělávacího systému jako takového, díky zvýšenému normativu na děti s mentálním a jiným postižením, aniž by tomu tak muselo být. Meritem věci je zkostnatělý vzdělávací systém na pedagogických fakultách v České republice a jak se vyvíjejí jednotlivá doporučení vlády, respektive Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy ke vzdělávání dětí s mentálním a nebo jiným postižením. Pedagogické fakulty nepřipravují budoucí učitele k tomu, aby uměli vzdělávat inkluzivně, neexistuje povinný předmět inkluzivního vzdělávání na pedagogických fakultách, někde pouze alespoň jako výběrový předmět a potom se nemůžeme divit že učitelé mají problém učit tímto stylem.

Česká vláda schválením této vyhlášky neporušuje pouze výše uvedenou úmluvu, ale také Strategii romské integrace pro roky 2015–2020, která si taktéž dala za cíl romské děti lépe integrovat do běžného vzdělávacího systému. Jedním z dalších pochybení MŠMT je naplňování rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v kauze D. H. a ostatní proti České Republice.

Přijde mi proto postup MŠMT jako schizofrenní: na jednu stranu se připravuje novela vyhlášky a zároveň Národní akční plán inkluzivního vzdělávání. Česká republika má zároveň závazky vůči Evropské komisi, které musí v rámci tzv. „infringementu“ dokazovat, jak řeší diskriminaci romských dětí ve vzdělávání. A v neposlední řadě nezapomínejme na fakt, že Česká republika opět dostala doporučení v rámci Evropského semestru „posílit kapacitu vzdělávacího systému s cílem zajistit kvalitní a inkluzivní vzdělávání, mimo jiné podporou učitelského povolání“.

Jestli si MŠMT myslí, že tímto krokem naplní toto doporučení, tak tento krok je fatálním fiaskem a porušováním Dohody partnerství mezi Českou vládou a Evropskou komisí.