Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Mladí nechtějí být za hlupáky, co věří nesmyslům. Mediální gramotnost studentů je však nízká

20. června 2017
Čtení na 5 minut

O nutnosti důkladného mediálního vzdělávání na českých školách sice politici
čas od času, v souvislosti s propagandou, dezinformacemi a falešnými zprávami,
promluví. V realitě se to ale příliš neodráží.

„Většina středoškolských studentů během svého studia absolvuje méně než deset
vyučovacích hodin. S tím, že průměr výrazně zvyšují gymnázia. Zároveň je řada
škol, kde není mediální výchova vůbec,“ říká Karel Strachota, ředitel
vzdělávacího programu Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni.

Do probíhajícího projektu Týden mediálního vzdělávání, který Jeden svět na
školách organizuje, se zapojilo celkem 154 škol, z toho 80 % mimopražských.

Učitelé komunikují jinak

Jsou české děti, žáci a studenti mediálně gramotní, či spíše negramotní?

On v podstatě neexistuje žádný relevantní výzkum, který by zkoumal mediální
gramotnost mladých lidí. Moje zkušenost, za ty roky, kdy se v oblasti vzdělávání
pohybuji, je, že se to ohromně liší škola od školy. Propastný rozdíl je zejména
mezi gymnázii a ostatním typem škol.

Na většině škol není mediální výchově, navzdory tomu, že je zahrnuta
v rámcových vzdělávacích programech, věnována dostatečná pozornost. Z našeho
průzkumu nám vyšlo, že většina středoškolských studentů během svého studia
absolvuje méně než deset vyučovacích hodin. S tím, že průměr výrazně zvyšují
gymnázia. Zároveň je řada škol, kde není mediální výchova vůbec.

Jak je možné, že mediální výchova má být podle osnov součástí vzdělávání a na
řadě škol se stejně nijak neučí?

Myslím, že v tomto směru stát reprezentovaný ministerstvem školství plus Českou
školní inspekcí plus dalšími institucemi úplně selhává. Je sice deklarování, co
se má stát, ale nikdo už neřeší, zda se to děje. Dokonce ministerstvo ústy paní
ministryně považuje mediální výchovu za něco nepodstatného. Pak není divu, že
sami pedagogové tomu nepřikládají velkou váhu. Zároveň hraje roli i generační
bariéra. Pedagogové každodenně komunikují na zcela jiných platformách než jejich
žáci a studenti.

Tedy, že učitelé sami nestíhají ten vývoj technologií – nemají Facebook,
Twitter, Instagram…?

Většina dříve narozených vyučujících na sociálních sítích není. A i ti mladší,
když studovali, tak sociální sítě ani neexistovaly. Už dlouho ale vzniká
koncepce občanské výchovy, občanského vzdělávání a tam by mediální výchova měla
patřit. Spojitost mezi mediální gramotností a zodpovědným, aktivním a
kompetentním občanstvím, je zřejmá.

Člověk v tísni nyní, během června, pořádá Týdny mediálního vzdělávání. Máte
pocit, že v této oblasti suplujete roli státu?

My reagujeme na situaci, kdy stát podle nás selhává. Podobně jsme v minulosti
rozjeli projekt Příběhy bezpráví k moderním československým dějinám. To byla
zase reakce na to, že na většině škol končila výuka moderních dějin možná druhou
světovou válkou. Mediálnímu vzdělávání jsme se začali věnovat už v roce 2006. Z
naší strany je to nabídka. Je na rozhodnutí ředitelů škol a konkrétních učitelů,
jestli naše materiály budou využívat a zda budou chodit na naše semináře.

Na druhé straně jako Člověk v tísni máte nějakou státní podporu, takže
zprostředkovaně si tu mediální výchovu nakonec stát stejně platí…

Není to tak. Když jsme v roce 2006 začali s projekty mediální výchovy, měli jsme
na to finance z evropských fondů. Pak jsme poněkud ubrali právě proto, že se nám
to nedařilo financovat. Pak vypsalo malé granty ministerstvo kultury, ale od
ministerstva školství jsme na projekty, o nichž mluvíme, nikdy nedostali ani
korunu. A probíhající Týdny mediálního vzdělávání jsou placeny od privátních
dárců.

Neradíme, co číst a nečíst

A není to tak, že na školách šíříte jediný správný názor a dopouštíte se
vlastně manipulace? S tím argumentem se určitě setkáváte opakovaně…

Samozřejmě jsou vedle pozitivních ohlasů i ty negativní. Velká vlna kritiky
byla, když jsme vydali sadu k současné ruské propagandě. Byly tam filmy, kniha,
audiovizuální lekce a ohlasy byly různé. Těžko říct, nakolik to byli reální
rodiče a nakolik najmutí trollové, protože, když jsme s nimi komunikovali,
neuměli často ani říct, na kterou že to školu jejich údajný potomek chodí. Náš
argument ale je, že pokud stát například ve zprávách Bezpečnostní informační
služby pojmenovává manipulativní a dezinformační práce řízené z Kremlu, je na
místě na to reagovat. Další vlna kritika byla v souvislosti s migrační krizí.

Na školy vyjíždějí na debaty vámi oslovení novináři (včetně členů redakce
HlídacíPes.org). Ale oslovujete pro podobné debaty i média typu Parlamentní
listy, AC24, Aeronet?

Dávat prostor takzvané alternativně, o níž je zřejmé, že přináší lži,
dezinformace? Nevidím důvod, proč takovou alternativu školám nabízet. Rozhodně
to zároveň není tak, že bychom někoho na školách indoktrinovali. Kolegové, kteří
na debaty jezdí, představují obecné zásady zodpovědné novinařiny. Rozhodně
nedáváme školám seznamy doporučených médií – ty čtěte, ty nečtěte, na ty se
dívejte a na ty se nedívejte. Ostatně na náctileté žádná doporučení tohoto typu
nefungují. Pokud něco doporučujeme, pak je to kritický přístup. Ale zástupce
Parlamentních listů neoslovujeme. Neoslovujeme ani novináře z médií Andreje
Babiše.

Co studenty na médiích zajímá nejvíc?

Hodně se ptají na fake news. To je něco, co k nim nemůže nedoputovat. Zajímají
se o to, jak jim čelit, jak je rozpoznat, zda by měla být nějaká intervence
státu, technologických firem. Mladé lidi bych v tom nepodceňoval. Uvědomují si
rizika a nechtějí být za hlupáky, kteří věří nějakým nesmyslům.

Setkáváte se s přesvědčením i ze strany pedagogů, že se médiím nedá věřit, že
produkují falešné zprávy?

Nemáme to nijak změřené, ale jestliže podle několika nezávislých výzkumů
vychází, že nějaká čtvrtina našich spoluobčanů upřednostňuje takzvaně
alternativní weby, tak nepochybně budou i mezi pedagogy. Co ale slyšíme často
je, že se sami učitelé bojí, že vedení škol nebo rodiče budou podobná témata ve
výuce vnímat jako něco, do školy nepatří. Je to takové zaklínadlo – politika do
školy nepatří. A jsou i pedagogové, kteří si to skutečně sami myslí – že
probírat ve škole aktuální společensko-politická témata není na místě. Odkazují
se při tom na znění školského zákona, který ale nic takového neříká.

Článek vznikl pro
Ústav Nezávislé Žurnalistiky což je nezávislá, nezisková organizace – zapsaný ústav. Zabývá se poskytováním informací, zpravodajstvím a žurnalistikou. Články, analýzy či datové výstupy nabízí všem bez rozdílu k použití za předem daných podmínek.
Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon