romea - logo
30. března 2020 (pondělí)
svátek má Arnošt
Loading
rozšířené vyhledávaní

Monika Duždová: Neuměla bych už žít v nesvobodě a na vše jen kývat hlavou

15.11.2019 20:52
Listopad 1989
Listopad 1989

Měla jsem jednadvacet let, tři malé děti a byla jsem už vdaná, když se v listopadu osmdesátém devátém začaly dít věci, kterým jsem v prvních chvílích nerozuměla. Ale podporovala jsem studenty v tom, že chtějí školy pro všechny a domáhají se svých práv a snad jsem v těch chvílích chtěla být s nimi na náměstích. Zvlášť, když televize odvysílala první sestřih událostí ze 16. listopadu, kdy studenti bratislavských vysokých škol k výročí studentstva pochodovali ulicemi Bratislavy až po tehdejší ministerstvo školství, kde před televizními kamerami přednesli své oprávněné požadavky a volali po dialogu, po svobodě, po školství pro všechny a prohlašovali, že nechtějí „reaktory“. O pár dní později už jsme mohli vidět v televizi i živé vstupy a mimořádná vysílání z demonstrací v Praze i ve velkých městech.

„.... sľúbili sme si lásku
sľúbili vravieť pravdu len
sľúbili sme si vydržať
sľúbili sme si nový deň...“

Ještě dnes mám před očima výjevy z televizních záznamů, jak policisté zasáhli v Praze, jak rozprášili studenty a demonstranty. Bylo to nevídané. Studenti po demonstraci na Albertově pochodovali směrem do centra města k Národnímu divadlu. Na Národní třídě je už čekala policie. Zatarasila jim cestu a uzavřela ulice, tím vytvořila jakýsi koridor.

Po událostech 17. listopadu se ve mně něco vzbouřilo a věděla jsem, že nebudu stát stranou.

Studenti nadále mávali vlajkami a požadovali odstoupení komunistických politiků, dodržování lidských práv, svobodu pro všechny a propuštění politických vězňů. Někteří studenti měli v rukou květiny a snažili se diskutovat s policisty, ale situace se změnila na surovou nerovnou bitvu. Policisté bili hlava nehlava každého, kdo byl na dosah. Studenti neměli kam uniknout, byli obklopeni policisty, takže pokud chtěli utéct, museli utíkat vytvořeným koridorem. Byla jsem jako ochromená, když jsem viděla, jakým brutálním způsobem policie zasáhla a bila všechny, kteří jim přišli pod obušky.

Po událostech 17. listopadu se ve mně něco vzbouřilo a věděla jsem, že nebudu stát stranou.

Postupně se mi otevíraly oči a všechno, co před tím říkával můj otec i můj dědeček, ať už o KSČ nebo o lidech, kteří byli vězněni jen proto, že řekli něco na prezidenta nebo na někoho, kdo zastával nějakou funkci ve vládě nebo v komunistické straně, mi začalo dávat smysl.

Ano, dalo by se říci, že do těchto chvil bylo vše v pořádku. Měli jsme práci, střechu nad hlavou a neznali jsme hlad. Žili jsme si klidně svůj život, manžel chodil do práce, dělal svářeče v nedalekém Velkém Šariši v tehdejším ČKD. Nevnímali jsme, co se kolem nás děje, a diskriminaci či rasistické výroky ze strany majority, ve školách a na pracovištích, jsme brali jako samozřejmost a vůbec jsme se nad nimi nepozastavovali.

Ale v těch dnech se ve mně něco zlomilo a řekla jsem si, že i my máme svá práva a také my Romové jsme lidé!

Pamatuji se, že k nám přijel na návštěvu z Havířova můj bratr se ženou. Venku bylo už dost chladno. V podvečer jsme se se švagrovou vydaly do místní vesnické restaurace. Před vchodem do restaurace se shlukovali lidé a povídali si o tom, co čeští i slovenští studenti provádějí. Prý „rozvracejí socialistické zřízení“ a že jsou to jen jejich výmysly a tak podobně. Ale byli i tací, kteří říkali, že už je načase, že už dost bylo totality a nesvobody a že ani oni nebudou stát se založenýma rukama, že se to týká i jich a všech kolem.

Když jsme se vrátili domů, v televizi akorát šly zprávy, mimořádné zpravodajství. Tisíce studentů z celého Československa pochodovaly Prahou a křičely: „Máme holé ruce!“ „Svobodu!“ Nikdy pro mě zprávy nebyly zajímavé, dávali tam většinou to, jak se máme dobře v naší socialistické zemi a jak se mají lidé z jiných kapitalistických zemí špatně. Ale tentokrát to bylo jiné. Lidé zaplňovali náměstí, byly jich snad desetitisíce a skandovaly hesla o svobodě a demokracii, o svých právech, o reformách ve školství o dialogu. V té mase lidí byli všichni za jedno. Šla z nich obrovská síla a energie.

Na Slovensku se začalo formovat hnutí Veřejnost proti násilí, VPN, a v Čechách Občanské Fórum, OF. Sympatizovala jsem s VPN, a když mi to moje situace, měla jsem malé děti, dovolila, chodila jsem na veřejná setkání do Prešova i do Košic. Všude jsem hovořila o našich problémech, o našich právech i o požadavcích na změnu. Setkávala jsem se s místními autoritami, které automaticky převlékaly kabáty, a bylo mi z nich na zvracení. Charakter lidí se ukazoval v plné míře.

Podobná veřejná setkání začali organizovat i Romové a já jsem žasla, kolik vzdělaných a inteligentních Romů máme v celém tehdejším Československu. Byla jsem až dojemně hrdá. Do té doby jsme neměli možnost dozvědět se o Romech i něco pozitivního, vždy se poukazovalo pouze na ty špatné a negativní věci. Zvláště, pokud Rom pocházel z malé vesnice nebo osady a neznal víc než okresní město.

Já jsem měla možnost poznat osobně jednoho vzdělaného Roma, který mě učil zeměpis na gymnáziu v Sabinově v osmdesátém druhém roce, dnes už PhDr. Františka Godlu. Vlastně jsem poznala i romskou spisovatelku Elena Lackovou, která byla u nás v Šarišských Michaľanech někdy začátkem osmdesátých let představit svou knihu Romských pohádek v romském jazyce. Divila jsem se, proč jsme měly jít na besedu jen my, romské děti… Nemusím vám to snad ani vysvětlovat…

Gymnázium jsem ale nedokončila, protože jsem se stala velmi brzy maminkou a věnovala jsem se rodině. A právě i tyto události mě vyprovokovaly k tomu, že jsem se po čase vrátila do školy a dokončila jsem gymnázium. O pár let nato jsem úspěšně zakončila i vysokou školu, díky čemuž jsem se mohla věnovat a pomáhat romským dětem ve školách na Slovensku i v Anglii.

Díky vzdělání jsem měla možnost spolupracovat se Slovenským rozhlasem a podílet se na přípravě romských pořadů a upozorňovat na bezpráví vůči naší komunitě a její problémy. Díky vzdělání jsem měla možnost pracovat na úřadu práce na Slovensku i jako sociální komunitní pracovnice v Anglii. A mohla bych jmenovat další příležitosti, které jsem měla a mám jen díky vzdělání.

Uvědomuji si, že pro Romy to byla najednou obrovská změna. Především když ztratili všechny jistoty, které do té doby měli. Především zaměstnání. Najednou byli nuceni převzít odpovědnost za své životy a osudy.

Proto já vnímám sametovou revoluci velmi pozitivně, i když jsme se v lednu 1993 osamostatnili od České republiky (což nevnímám jako negativum, protože máme společnou historii, naše rodiny jsou propojené a máme možnost volně a svobodně cestovat, využívat výhody společného pracovního i obchodního trhu). Neuměla bych už žít v nesvobodě a na vše jen kývat hlavou a hlavně nechtěla bych, aby o mém životě rozhodoval někdo jiný. A co vnímám jako velký posun od sametové revoluce, jsou svobodné volby. V červnu 1990 se historicky poprvé v Československu konaly svobodné volby.

Uvědomuji si, že pro Romy to byla najednou obrovská změna. Především když ztratili všechny jistoty, které do té doby měli. Především zaměstnání. Najednou byli nuceni převzít odpovědnost za své životy a osudy.

V této souvislosti vzpomenu ještě evidenci na úřadech práce. Pro mě osobně to bylo nepochopitelné – „zapsat se někde a jen tak za nic nebo za podpis dostávat peníze“. Prostě mi to hlava nebrala. Samozřejmě, že jsem postupně přicházela na to, že evidence na úřadech práce je jen dočasné řešení, dokud si člověk nenajde zaměstnání a ÚP mu v tom má pomáhat. Také jsem byla nějaký čas evidována jako nezaměstnaná, ale využila jsem možnosti rekvalifikačních kurzů a dalších možností seberealizace, které se mi nabízely. A nebyla jsem sama.

Když teď vidím, že moji bývalí studenti z osad studují a pracují v obchodních domech, ve školách, na úřadech a někteří i podnikají, mám z toho radost a vím, že to význam má – být svobodný, mít svůj vlastní názor a uvědomovat si vlastní odpovědnost za svůj život.

Bylo by však nefér zmínit jen to dobré, co 17. listopad přinesl. Nezaměstnanost, bezdomovectví, chudoba, formování extremistických hnutí, veřejné rasistické napadání Romů a lidí jiné barvy pleti a národnosti, vraždy na objednávku, touha po moci a ovládání lidí a tak podobně. Demokracii si novodobí spekulanti vysvětlují po svém a nemají zábrany šlapat po důstojnosti jiných lidí. Ale všechno a v každém politickém zřízení je hlavně o lidech a jejich nenasytnosti, touze vlastnit a mít stále více…

Bylo tomu tak i v socialismu, jen my, kteří jsme drželi hubu a krok, jsme byli mimo dění. A úplně na závěr, připomenu, abychom nezapomněli…

„.... sľúbili sme si lásku
sľúbili vravieť pravdu len
sľúbili sme si vydržať
sľúbili sme si nový deň...“

Monika Duždová
Přečteno: 1383x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

17. listopad, svoboda, KSČ, 1989



HLAVNÍ ZPRÁVY

Peter Pollák, bývalý zplnomocněnec Slovenské republiky pro romské komunity, při rozhovoru server Romea.cz (FOTO: Jan Čonka, Romea.cz)

Slovensko bude mít nového zmocněnce pro romské komunity. Peter Pollák chce, aby to byl Rom

27.3.2020 14:20
Europoslanec a člen předsednictva hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽANO) Peter Pollák má na starosti výběr nového zmocněnce vlády pro romské komunity na Slovensku.
 celý článek

Pavlína Matiová ve videoklipu Phiras dujdženore

videoPavlína Matiová má nový videoklip! Píseň Phiras dujdženore nazpívala se zakladatelem legendárních Terne čhave Romanem Zorbou Horváthem

26.3.2020 20:15
Zpěvačka a herečka Pavlína Matiová vydala nový videoklip, tentokrát se zakladatelem legendárních Terne čhave Romanem Zorbou Horváthem. Píseň Phiras dujdženore z připravovaného alba Fusion spatřila světlo světa v neděli 22. 3. 2020.
 celý článek

Blízký spolupracovník Tomia Okamury a bývalý tajemník klubu Svobody a přímé demokracie (SPD) Jaroslav Staník (FOTO: internetové stránky SPD)

Soud odmítl dovolání bývalého tajemníka SPD Staníka, dostal podmínku. Romy a Židy chtěl střílet hned po narození

26.3.2020 12:10
Nejvyšší soud (NS) odmítl dovolání bývalého tajemníka SPD Jaroslava Staníka. Za výroky na adresu homosexuálů, Romů a Židů dostal roční podmíněný trest. Podle pravomocného verdiktu měl Staník také zaplatit 70.000 korun. Soud se dovoláním zabýval neveřejně, výsledek je patrný z databáze InfoSoud, ČTK jej potvrdila mluvčí Obvodního soudu pro Prahu 1 Dana Šindelářová. Odůvodnění zatím není dostupné.
 celý článek

www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo