Můžeme spolu: Zásadní je kriticky nahlížet na celou společnost a snažit se jít k jádru problémů

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory se zajímavými osobnostmi, jejichž činnost pomáhá tomu, aby se nám společně dobře žilo. Když jsme hledali název rubriky, oslovilo mě motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.

Rozhovor s Lídou z křesťansko-feministického ekumenického uskupení

Lída je členem skupiny RFK (fluidní zkratka ekumenického sdružení feministických křesťanek), spolupodílí se na aktivitách centra Klinika a na realizaci projektu „Genderman“ jehož cílem je kriticky reflektovat české představy o mužství. Kromě toho všeho je také studentkou FHS UK.

Co je podle Tebe potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Ta otázka je hrozně obecná. Ale myslím si, že zásadní je kriticky nahlížet na celou společnost a snažit se jít k jádru problémů. Nelepit jen nějaké věci, které zrovna hoří. Myslím si, že by bylo dobré, aby lidi víc bojovali za své hodnoty a víc se zapojovali do nějakého společenského dění, byli víc aktivní.

Jak to konkrétně děláš Ty?

Tak úplně banálně, když je třeba někdo nespokojený s nějakou situací, problémem ve společnosti, tak by měl být ochotný jít se svým názorem ven, něco pro změnu udělat i třeba odolávat nějakému odporu. Spousta lidí si ale ani nemůže dovolit bojovat za svou pozici, protože je třeba ve velmi špatné ekonomické nebo společenské situaci, nemá dost velký sociální kapitál a ani je třeba nenapadne bojovat za svoji situaci. A tak je dobrý tyhle lidi podpořit, aby za sebe bojovali, když už jsme v situaci, kdy si to můžeme dovolit.

Kdy jsi naposled bojovala za své názory Ty?

Naposled jsem byla v Německu, kde jsme blokovali demonstraci neonacistů, což se povedlo, takže velká radost. Jen to mělo nepříjemnou dohru, pár studentů – na které zaútočili náckové, skončili na jipce.

Jak se dá zabránit tomuhle typu pouličního násilí? 

Já si myslím, že je hranice, kdy už nefunguje dialog nebo rozhovor, kdy už nestačí argumentovat, ale kdy člověk musí použít jiné metody, které s dialogem nemají nic společného. Je potřeba ukázat, že existuje nějaký odpor a že si například náckové nemohou dělat, co chtějí. Je to nějaký boj o veřejný prostor.

Jaké jsou to metody?

Třeba blokáda je nástroj, kdy přímo ukážeš svým tělem, že je tady nějaký odpor a že už dál nemohou jít. Přímo si člověk vybojuje místo ve veřejném prostoru a druhé straně ukáže, že tam už pro ně prostě prostor není.

Jak je možné se dívat na násilí?

Je spousta druhů násilí.  Neexistuje jen fyzické násilí, ale i psychické, které se v určité formě děje dennodenně, nejde říct, že je fyzické násilí víc palčivé než to psychické, jen je víc vidět a tudíž víc dráždí. 

Co podle tebe funguje proti nenávisti ve společnosti?

Vidím rozdíl mezi interakcí s konkrétním člověkem, kdy si myslím, že je důležitá nějaká diskuze nebo argumentace a zároveň si myslím, že na nějaké hranici diskuze už končí. Ve chvíli, kdy druhý řekne něco hodně extrémního, tak diskuze pro mě ztrácí smysl. Téma nenávisti ve společnosti je hodně komplexní problém, dají se dělat dílčí opatření proti šířící nenávisti, ale zároveň je dobré si uvědomit, že nenávist z něčeho vyplývá, z nějaké konkrétní frustrace například špatné sociální a ekonomické situace. A není důležité bojovat jen proti hejtům, ale i proti tomu, z čeho vycházejí, kde jsou kořeny té frustrace. Co podle mě chybí je větší důraz na kritické myšlení a vzdělávání v tomhle směru úplně od dětství.

Jak ses k tomuto postoji dostala ty? 

To je dlouhá cesta – samozřejmě nějaký základ mi dala rodina a pak vlastně nějaké osobní, konkrétní zkušenosti. Když jsem začala víc vnímat společnost a její problémy, začala jsem mít nutkání se proti nim vymezovat a snažit se hledat a pochopit, kde se berou.

Kdy jsi začala víc vnímat společenské problémy?

Když jsem to začala já víc vnímat, to bylo na Vysoké škole ekonomické, kde jsem byla hrozně frustrovaná z celé školy a těch lidí a potřebovala jsem najít nějakou alternativu nebo jinou skupinu lidí a to mi asi pomohlo i víc se proti věcem, co mně vadí, vymezovat.

Máš nějaké sny? Kdybys měla kouzelnou hůlku, co bys vyčarovala?

Zničit kapitalismus (smích), to by tak mohlo být. Já nemám politický program,
ale hezký by byl nějaký demokratický socialismus, který by fungoval na jiném
principu, než na tržní logice.