Můžeme spolu: Integrovat se ano, ale nezapomínat, říká studentka konzervatoře Erika Nováková

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory se zajímavými lidmi, jejichž činnost pomáhá tomu, aby se nám společně dobře žilo. Když jsme hledali název rubriky, oslovilo mě motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. S organizátory jsme se dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.

Rozhovor s Erikou Novákovou

Erika je ze Slovenska z Lučence, v Praze studuje třetím rokem konzervatoř – obor populární zpěv. Od října začne stáž v organizaci Romea. Setkala jsem se s ní na semináři romských studentů, kde se velmi aktivně zapojovala a podle všeho patří mezi ty mladé Romy, kteří mají představu o tom, jak by si společný svět v budoucnosti představovali. A vzhledem k tomu, že je velmi aktivní, tak za touto představou také jde.

Co je podle vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Určitě si myslím, že by bylo dobře, aby spolu začali lidi komunikovat a mezi sebou řešit problémy. Lidi jsou dnes podobní spíš robotům. Často oddělují srdce a nepropojují ho s rozumem. A tak se stávají roboty. To si myslím, že je velký problém.

Máte sama zkušenost, že se něco podařilo dobře komunikovat „od srdce“?

Já se snažím komunikovat s každým jedním, s kým přijdu do kontaktu. Já sama jsem takový problém, abych se potkala s něčím, co by vyžadovalo větší úsilí, abych bariéry nějak překonala, neměla.

Když zmiňujete bariéry, tak na jaké myslíte?

Tím, že jsem Romka, tak jsem samozřejmě zažila rasismus, o kterém se hodně mluví. Nebylo to určitě příjemné. Vypadalo to tak, že jsem např. chodila do sboru k Idě Kelarové, kde bylo 40 romských dětí, které byly slušné, vzdělané, chodily do školy. A šli jsme do restaurace, kde byla hodně rozmanitá společnost, a jakmile přišlo 40 dětí včetně mě, tak někteří se snažili schovat kabelky, jiní odešli. A byl to takový pocit, že neměli důvod, protože nás neznali, je to o předsudcích a o tom, co má člověk v hlavě.

Jak by se to podle vás dalo řešit?

Já si myslím, že v tomhle případě se situace na místě řešit nedá. Tomu člověku to nejde vymluvit. Ale myslím si, že se to dá řešit intenzivněji a pomaleji, že my Romové budeme první generace, která změní ten pohled majoritní společnosti. A tím by se ten problém mohl vyřešit.

Nejste první, kdo zmiňuje určité generační téma uvnitř romské komunity. Můžete to zkusit trochu rozvést?

Generační rozdíl např. s mými rodiči – tak moji rodiče žili v době, kdy byla střední škola, dochodila se, a život byl o tom, aby se usadili, měli rodiny, aby se starali a vychovávali děti. A žádný jiný význam v tom nebyl. Nebylo to tak, jak to zažívá naše generace – vy jste Romové, ti musí studovat a musí se snažit, aby se začlenili. Problém s romskou otázkou je větší a větší. Proto si myslím, že my jsem ta generace, která musí začít něco dělat. Ale taky si myslím, že už se něco dělá. A tak doufám, že se něco pohne a ledy se prolomí.

Kdo říká, že se musíte začlenit? Rodiče nebo majorita?

Oboje. Protože já si myslím, že tak, jako my potřebujeme majoritu, tak majorita potřebuje nás. To je můj osobní názor a já myslím, že když žijeme v jedné zemi, tak bychom se měli respektovat a spolu žít bez dalších problémů.

To jo, ale čí je ten hlas, že se musíte začlenit?

Poslouchám to i z domu i zvenku, takže je to oboustranné. Ale kdybych se já osobně nechtěla začlenit, tak to neudělám. Není to o tom, že mi něco majoritní společnost nebo rodiče rozkážou, ale je to přirozený průběh.

A co by vaše generace měla dělat jinak?

Určitě by měla víc studovat, vzdělávat se, získávat víc informací, aby to pak mohla předávat dál. Tím pádem být vzorem pro ostatní Romy.

V poslední době se snažím do rozhovorů zavést otázku, co vlastně kdo rozumíme pod slovy jako Rom, Čech a další, která se tak hojně používají?

Každý ten národ nebo menšina má svoje pojmenování, jméno, svůj název toho národa. Tak se jmenuje. A jak jsou Slováci a Češi, tak jsou i Romové. S tím rozdílem, že všichni mají svoji zem, ale Romové ji nemají.

Co to být Rom znamená pro vás osobně?

Pro mě je to velmi důležité, protože je to něco, s čím jsem se narodila, byla jsem v tom vychovaná, tam se hrálo, zpívalo, žilo se s úsměvem na tváři. A myslím, že Romové mají poselství. Určitě jsem hrdá na to, že jsem Romka, a nikdy v životě bych neměla srdce to zapřít. Svůj původ, svoji rodinu.

V jakých situacích je to pro vás důležité?

V každé. Je to pro mě důležitá věc, protože to jsem já. A budu to prezentovat v každé situaci. Protože si myslím, že by do popředí mělo jít to, že naše generace Romů jsou studovaní lidé. A není to všechno o tom, jak to ostatní vnímají, že Romové jsou zlí, kradou, a ty klasické komplexy. To je pro mě až trapné. To už dávno není o tom.

Zní to skoro jako osobní mise?

Můj plán je být vzorem pro ostatní Romy. Je to rozdíl, když někdo vystuduje filosofickou fakultu a je Rom, tak mi to řekne mými slovy a povzbudí mě. A to samé bych chtěla dělat já – být vzorem pro ostatní a tím pádem měnit svět.

Máte nějaké sny? Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste vyčarovala?

Kdybych měla kouzelnou hůlku, tak bych chtěla, aby ze světa úplně vymizel rasismus a abychom žili všichni v míru a pokoji. A druhá věc je, abychom byli zdraví. Protože si myslím, že zdraví je důležité a někdo ho má víc a někdo míň.

Chtěla byste na závěr ještě něco dodat? Je něco, co jste neřekla?

Posledních pár dní přemýšlím o integraci. To je všechno pozitivní a fajn, ale mám zkušenost z domova, že já jsem se integrovala až moc. Chci tím říct, že např. když mi bylo 7 – 8 let, tak jsem sice vyrostla v romské rodině, kde se zpívalo i hrálo, ale nemluvilo se romsky, nevěděla jsem nic o své kultuře, jazyku, historii – byla jsem integrovaná až moc a to až tak, že jsem zapomněla na své kořeny a ani jsem se nad tím nezamýšlela, a ani mě to nezajímalo. Až v mém životě přišel zlom, protože jsem se začala stýkat víc s Romy (na základní škole jsem byla jediná Romka) a zjistila jsem, že je úplně normální mluvit mezi sebou svojí řečí a probírat témata, od kterých jsem byla předtím vzdálená. A tak jsem se začala zajímat o řeč, historii a teď dobíhám to, co mám zameškané. A proto si myslím, že integrovat se ano, ale nezapomínat.