romea - logo
19. ledna 2018 (pátek)
svátek má Doubravka
Zprávy e-mailem - Nemáte čas číst naše zprávy každý den? Nechte si posílat souhrn toho nejdůležitějšího tak často, jak  chcete Vy.
Loading
rozšířené vyhledávaní

Můžeme spolu: Podstatné není, aby lidi menšiny a migranty milovali, ale aby je respektovali a tolerovali, říká učitelka Petra Solarová

6.9.2017 0:24
Petra Solarová, učitelka v mateřské škole
Petra Solarová, učitelka v mateřské škole

 

Od ledna 2017 přinášíme pravidelně rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.

Rozhovor s Petrou Solarovou

Petra Solarová pracuje v mateřské škole se speciálními třídami Duha. Navštěvují ji i děti se slabšími poruchami autistického spektra, s poruchami chování a s vývojovými mentálními vadami. S pomocí asistentů se postupně zařazují do ostatních tříd. Kromě dětí se učitelé snaží pracovat i s rodiči, ve spolupráci s In Bází pomáhají obsahově zajišťovat programy multikulturního vzdělávání pro učitele z dalších mateřských školek a jsou zapojeni do projektu persona dolls.

Petru znám jako člověka, který všechny tyhle věci dělá s velkým nadšením a zároveň samozřejmostí. O to překvapivěji na mě působilo to, co vyprávěla. Snad právě pro opatrný tón toho, co říká, je možná dobré si na začátku nového školního roku připomenout i slabiny, na které mohou narážet ti, kteří se o něco dobrého snaží.

Co je podle Vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Já jsem vyrostla v Mimoni, kde odjakživa žili Romové. Znám je od vidění, přišlo mi, že tam jsou 3 – 4 rodiny, vždy k nám do třídy na základní školu chodil jeden chlapeček, rok vydržel a pak zase odešel. A vedle toho byla velká zvláštní škola a pak se ukázalo, že všichni chodí právě tam. U nás se vždycky objevili a pak se vrátili do té zvláštní školy.

Mně to přišlo vždy normální je vnímat, být s nima. A pak když jsem začala studovat konzervatoř, tak se mě lidi začali ptát, jestli se nebojím sama večer…

No a po revoluci se to celé změnilo, k těm rodinám se přistěhoval někdo jiný, romská skupina je v Mimoni silnější a opravdu si myslím, že díky tomu vývoji se vytvořilo fluidum, že jsou hluční, nechtějí pracovat… Pak jsem to nějak přestala vnímat, přestala jsem je potkávat, protože jsem studovala, takže jsem se pohybovala v jiném okruhu lidí.

Po mateřské dovolené jsem začala pracovat v mateřské školce a tam jsem se pomaličku začala přes jednu kolegyni o tyhle věci více zajímat. Kolegyně pořádá jednak mezigenerační setkání i setkávání z lidmi ze seniorského domu Palata na Praze 5 a spolupracuje i s Člověkem v tísni. Z jejich dětského klubu přijde jednou za měsíc na celé dopoledne dětská skupina.

Jak taková návštěva vypadá konkrétně?

Je to klub pro předškolní děti. Skupinka asi 10 dětí přijde na dopoledne ke mně do třídy, děti si s námi dají svačinu, společně tvoříme, děti si hrají, zpívají, jsme společně na zahradě a na oběd pak zase odchází.

Zaměstnankyně z Člověka v tísni říká, že pro ně je důležitá i právě ta společná svačina. Děti si jinak do klubu přinesou svoje jídlo a znají tedy jen to, co se připravuje u nich doma. Takže třeba už jenom to, že k nám přijdou a sní chleba s pomazánkou, kterou z domova neznají, je důležité. A taky je důležité, že přichází na určitý čas do klubu, aby mohli odejít k nám.

Takže kdyby to bylo možné, tak by rádi chodili víckrát. Ale z naší strany to bohužel častěji možné není, protože máme spoustu dalších školních aktivit (divadla, koncerty, výlety) a není možné se jich účastnit společně.

Takhle to působí celé dost harmonicky – narážíte i na nějaké potíže?

Dám vám příklad toho, s čím se potýkáme. Školu navštěvuje jedna maminka, která má čtyři děti, které navštěvovaly postupně různé třídy. A bylo zajímavé sledovat, jak každé to dítě je jiné a jaké má z perspektivy majority životní šance. Mezi kolegy se začaly objevovat hlášky - no jo, z toho vyrůstá pobírač dávek, tahle holčička ale má šanci, nejstarší je chytrý, hodný, milý, charismatický, ale je jasné, že maminka se mu nebude věnovat a skončí už po základní škole. A podobně.

Díky kolegyni se začala vytvářet myšlenka, že by se měla spolupráce víc prohlubovat a oslovila mě. I já jsem si musela urovnat spoustu věcí, jak nahlížet na jejich složitou situaci, že to nemají úplně jednoduché. Učitelka i ředitelka se snažili, aby byl chlapeček zařazen do běžné školy, opravdu i přes jistou nejspíš sociální neschopnost maminky se to podařilo. Maminka zápis prostě propásla, nešla tam, tak přesto ředitelka jí pomohla nastoupit do školy. Jenže to nedopadlo dobře. Chlapeček od začátku školu zanedbával. Maminka dál odvedla nejdřív děti do školky, v 8.30 (přestože je školka otevřená už od 6:30 hod.) a chlapeček tak chodil do školy pozdě. Prostě to dělala obráceně.

Začíná nový školní rok, co by podle Vás školství potřebovalo?

U předškolního vzdělávání hodně záleží na učitelkách. Takže proškolovat učitele a medializovat. Podstatné není tlačit na to, aby lidi menšiny a migranty milovali, ale aby je respektovali a tolerovali jako takové. A uvědomovali si, že ne každý má šanci a příležitost, aby chodil do školy, měl rodiče, který je ráno ochotný udělat snídani a večer se zeptat, jak ses měl.

Bylo by tedy potřeba mít ve třídě asistenty, kteří je budou podporovat, kteří budou dohlížet na to doučování. A i tvrdší systém sociálních podpor. Ten druhý syn maminky, kterou jsem zmiňovala, šel automaticky do zvláštní školy. A vlastně ten nejšikovnější z nich už je teď také ve zvláštní škole.

Z našeho pohledu máme pocit, že ti lidé potřebují jasná pravidla. Když se jim dá prostor pro volbu, tak se nejsou schopni orientovat. Když se jim řekne, měla byste to udělat, zkuste to, tak jdou za tím, co je nejjednodušší. Najít školu, kde se dítě nemusí učit, kde se učitelky postarají. Je otázka, jak by ten chlapeček dopadl, kdyby měl třeba jinou učitelku, která by se o něj víc zajímala…

Dovedu si představit, že takováhle událost člověku bere chuť do práce. Vy se ale hodně snažíte…?

Máme u nás třeba holčičku Jeniffer, která má tupozrakost a k lékaři jsem s ní musela jít já osobně, a brýle nedostává domů, má je jen ve škole, protože jsme je de facto koupily my jako učitelky a maminka nám nezaručila, že nebudou zničeny.

A děláme to pro to dítě. Máme pocit, že to je jediné období v životě, kdy jí někdo bude pomáhat. Otázka je, jestli se později najde učitelka, která by si toho všimla, a chodila s ní na kontroly k očnímu.

A jedná se především o kulturu chudoby. Máme jinou rodinu, kde si chlapeček nemůže dovolit spoustu věcí, rodiče mají potíže, on špatně vyslovuje, byl zakřiknutý, zamlklý. A dodnes nebyl na logopedii. Sice jsme rodičům říkali, kde to je, snažili jsme se tam dojít s ním, ale nepovedlo se to.

Máte nějaké sny? Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste vyčarovala?

Aby se lidi rodili s nějakou vyšší úrovní sociálního chování, aby nespadli pod úroveň nějakého myšlení příživnictví. Jinak si ale myslím, že to je strašně těžké. Když už jste jednou chudí, tak už je jedno, jaký jste, protože trh je nemilosrdný…A nebo aby ti, kteří už pomoc potřebují, potkávali lidi se sociálním cítěním. Aby měl každý svého anděla, který mu pomůže žít a orientovat se. Tak to vnímám jako učitelka.

Chtěla byste na závěr ještě něco dodat? Je něco, co jste neřekla?

Já bych chtěla naznačit, že z pozice mojí profese na základě našich multikulturních projektů se v naší mateřské škole nesnažíme vytvářet prostředí plné lásky ke všemu co je jiné než my, k rozdílům mezi náma. Ale především tolerantní prostředí – říct si ano, aha, pojďme se zkusit pobavit, vytvářet podobnou řeč. A každý k tomu musíme nějak přispět a jsme rádi, že se pobavíme a všichni jsou spokojený, řeknou, že se něco dozvěděli. A ve finále školku zahalí mediální vlna, že tahle školka je nejlepší, sem se nikdo nemusí bát chodit. Ale je to vlastně spíš o otevřenosti – člověk se rozhodne, že to chce vidět jinak. Na druhou stranu, když ten druhý nechce, tak i to se musí tolerovat (s vědomím osobní zodpovědnosti za svůj život).

Děkuji za rozhovor.

Přečteno: 1456x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Můžeme spolu, Vzdělávání, škola, Děti, Soužití



HLAVNÍ ZPRÁVY

--ilustrační foto--

VIDEO: Server Romea.cz vyzpovídal napadeného chlapce, jeho matku a svědka incidentu v ústecké MHD

18.1.2018 13:55
Pracovníci serveru Romea.cz hovořili s chlapcem, kterého chtěla revizorka ústeckého dopravního podniku minulý týden násilím vyhodit z ranního spoje do školy. Prostor dostala také matka chlapce a mladík, který incident natočil na telefon. 
 celý článek

Ilustrační FOTO

Policie k případu úmrtí malé Janičky v Sheffieldu: Neexistují žádné podezřelé okolnosti její smrti

12.1.2018 14:45
Podle policejního velitelství v South Yorkshire, které vyšetřuje smrt malé Janičky v Sheffieldu, neexistují žádné podezřelé okolnosti její smrti. Vyplývá to z vyjádření pro server Romea.cz k případu, který mezi Romy na sociálních sítí vyvolal bouřlivou diskuzi.
 celý článek

Revizorka 11. 1. 2018 vyhodila z autobusu romské děti jedoucí do školy do Trmic. Vadilo jí, že měly na zádech batohy (FOTO: Repro Facebook, koláž: Romea.cz)

videoÚstecký dopravní podnik stojí za svou revizorkou, která vyhodila romské děti z autobusu. Uznává ale, že neměla chlapce chytit za ruku

12.1.2018 14:20
Dopravní podnik města Ústí nad Labem uznává (DPMUL), že revizorka v rámci svých pravomocí chlapce neměla chytit za ruku. Vzhledem k tomu, že chlapec měl být k ženě vulgární a měl si odmítnout sundat batoh ze zad, stojí ale dopravní podnik za svou zaměstnankyní. DPMUL to uvádí v dnes zveřejněné tiskové zprávě. Incident se odehrál včera ráno během cesty školáků do trmické základní školy.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







..
romea - logo