Můžeme spolu: Podstatné není, aby lidi menšiny a migranty milovali, ale aby je respektovali a tolerovali, říká učitelka Petra Solarová

Od ledna 2017 přinášíme pravidelně rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé
věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme
hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů
„Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod
stejným názvem.

Rozhovor s Petrou Solarovou

Petra Solarová pracuje v mateřské škole se speciálními třídami Duha. Navštěvují
ji i děti se slabšími poruchami autistického spektra, s poruchami chování a s
vývojovými mentálními vadami. S pomocí asistentů se postupně zařazují do
ostatních tříd. Kromě dětí se učitelé snaží pracovat i s rodiči, ve spolupráci s
In Bází pomáhají obsahově zajišťovat programy multikulturního vzdělávání pro
učitele z dalších mateřských školek a jsou zapojeni do projektu persona dolls.

Petru znám jako člověka, který všechny tyhle věci dělá s velkým nadšením a
zároveň samozřejmostí. O to překvapivěji na mě působilo to, co vyprávěla. Snad
právě pro opatrný tón toho, co říká, je možná dobré si na začátku nového
školního roku připomenout i slabiny, na které mohou narážet ti, kteří se o něco
dobrého snaží.

Co je podle Vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Já jsem vyrostla v Mimoni, kde odjakživa žili Romové. Znám je od vidění, přišlo
mi, že tam jsou 3 – 4 rodiny, vždy k nám do třídy na základní školu chodil jeden
chlapeček, rok vydržel a pak zase odešel. A vedle toho byla velká zvláštní škola
a pak se ukázalo, že všichni chodí právě tam. U nás se vždycky objevili a pak se
vrátili do té zvláštní školy.

Mně to přišlo vždy normální je vnímat, být s nima. A pak když jsem začala
studovat konzervatoř, tak se mě lidi začali ptát, jestli se nebojím sama večer…

No a po revoluci se to celé změnilo, k těm rodinám se přistěhoval někdo jiný,
romská skupina je v Mimoni silnější a opravdu si myslím, že díky tomu vývoji se
vytvořilo fluidum, že jsou hluční, nechtějí pracovat… Pak jsem to nějak přestala
vnímat, přestala jsem je potkávat, protože jsem studovala, takže jsem se
pohybovala v jiném okruhu lidí.

Po mateřské dovolené jsem začala pracovat v
mateřské školce a tam jsem se pomaličku začala přes jednu kolegyni o tyhle věci
více zajímat. Kolegyně pořádá jednak mezigenerační setkání i setkávání z lidmi
ze seniorského domu Palata na Praze 5 a spolupracuje i s Člověkem v tísni. Z
jejich dětského klubu přijde jednou za měsíc na celé dopoledne dětská skupina.

Jak taková návštěva vypadá konkrétně?

Je to klub pro předškolní děti. Skupinka asi 10 dětí přijde na dopoledne ke mně
do třídy, děti si s námi dají svačinu, společně tvoříme, děti si hrají, zpívají,
jsme společně na zahradě a na oběd pak zase odchází.

Zaměstnankyně z Člověka v
tísni říká, že pro ně je důležitá i právě ta společná svačina. Děti si jinak do
klubu přinesou svoje jídlo a znají tedy jen to, co se připravuje u nich doma.
Takže třeba už jenom to, že k nám přijdou a sní chleba s pomazánkou, kterou z
domova neznají, je důležité. A taky je důležité, že přichází na určitý čas do
klubu, aby mohli odejít k nám.

Takže kdyby to bylo možné, tak by rádi chodili
víckrát. Ale z naší strany to bohužel častěji možné není, protože máme spoustu
dalších školních aktivit (divadla, koncerty, výlety) a není možné se jich
účastnit společně.

Takhle to působí celé dost harmonicky – narážíte i na nějaké potíže?

Dám vám příklad toho, s čím se potýkáme. Školu navštěvuje jedna maminka, která
má čtyři děti, které navštěvovaly postupně různé třídy. A bylo zajímavé
sledovat, jak každé to dítě je jiné a jaké má z perspektivy majority životní
šance. Mezi kolegy se začaly objevovat hlášky – no jo, z toho vyrůstá pobírač
dávek, tahle holčička ale má šanci, nejstarší je chytrý, hodný, milý,
charismatický, ale je jasné, že maminka se mu nebude věnovat a skončí už po
základní škole. A podobně.

Díky kolegyni se začala vytvářet myšlenka, že by se
měla spolupráce víc prohlubovat a oslovila mě. I já jsem si musela urovnat
spoustu věcí, jak nahlížet na jejich složitou situaci, že to nemají úplně
jednoduché. Učitelka i ředitelka se snažili, aby byl chlapeček zařazen do běžné
školy, opravdu i přes jistou nejspíš sociální neschopnost maminky se to
podařilo. Maminka zápis prostě propásla, nešla tam, tak přesto ředitelka jí
pomohla nastoupit do školy. Jenže to nedopadlo dobře. Chlapeček od začátku školu
zanedbával. Maminka dál odvedla nejdřív děti do školky, v 8.30 (přestože je
školka otevřená už od 6:30 hod.) a chlapeček tak chodil do školy pozdě. Prostě
to dělala obráceně.

Začíná nový školní rok, co by podle Vás školství potřebovalo?

U předškolního vzdělávání hodně záleží na učitelkách. Takže proškolovat učitele
a medializovat. Podstatné není tlačit na to, aby lidi menšiny a migranty
milovali, ale aby je respektovali a tolerovali jako takové. A uvědomovali si, že
ne každý má šanci a příležitost, aby chodil do školy, měl rodiče, který je ráno
ochotný udělat snídani a večer se zeptat, jak ses měl.

Bylo by tedy potřeba mít ve třídě asistenty, kteří je budou podporovat, kteří
budou dohlížet na to doučování. A i tvrdší systém sociálních podpor. Ten druhý
syn maminky, kterou jsem zmiňovala, šel automaticky do zvláštní školy. A vlastně
ten nejšikovnější z nich už je teď také ve zvláštní škole.

Z našeho pohledu máme pocit, že ti lidé potřebují jasná pravidla. Když se jim dá
prostor pro volbu, tak se nejsou schopni orientovat. Když se jim řekne, měla
byste to udělat, zkuste to, tak jdou za tím, co je nejjednodušší. Najít školu,
kde se dítě nemusí učit, kde se učitelky postarají. Je otázka, jak by ten
chlapeček dopadl, kdyby měl třeba jinou učitelku, která by se o něj víc
zajímala…

Dovedu si představit, že takováhle událost člověku bere chuť do práce. Vy se ale
hodně snažíte…?

Máme u nás třeba holčičku Jeniffer, která má tupozrakost a k lékaři jsem s ní
musela jít já osobně, a brýle nedostává domů, má je jen ve škole, protože jsme
je de facto koupily my jako učitelky a maminka nám nezaručila, že nebudou
zničeny.

A děláme to pro to dítě. Máme pocit, že to je jediné období v životě, kdy jí
někdo bude pomáhat. Otázka je, jestli se později najde učitelka, která by si
toho všimla, a chodila s ní na kontroly k očnímu.

A jedná se především o kulturu chudoby. Máme jinou rodinu, kde si chlapeček
nemůže dovolit spoustu věcí, rodiče mají potíže, on špatně vyslovuje, byl
zakřiknutý, zamlklý. A dodnes nebyl na logopedii. Sice jsme rodičům říkali, kde
to je, snažili jsme se tam dojít s ním, ale nepovedlo se to.

Máte nějaké sny? Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste vyčarovala?

Aby se lidi rodili s nějakou vyšší úrovní sociálního chování, aby nespadli pod
úroveň nějakého myšlení příživnictví. Jinak si ale myslím, že to je strašně
těžké. Když už jste jednou chudí, tak už je jedno, jaký jste, protože trh je
nemilosrdný…A nebo aby ti, kteří už pomoc potřebují, potkávali lidi se sociálním
cítěním. Aby měl každý svého anděla, který mu pomůže žít a orientovat se. Tak to
vnímám jako učitelka.

Chtěla byste na závěr ještě něco dodat? Je něco, co jste neřekla?

Já bych chtěla naznačit, že z pozice mojí profese na základě našich
multikulturních projektů se v naší mateřské škole nesnažíme vytvářet prostředí
plné lásky ke všemu co je jiné než my, k rozdílům mezi náma. Ale především
tolerantní prostředí – říct si ano, aha, pojďme se zkusit pobavit, vytvářet
podobnou řeč. A každý k tomu musíme nějak přispět a jsme rádi, že se pobavíme a
všichni jsou spokojený, řeknou, že se něco dozvěděli. A ve finále školku zahalí
mediální vlna, že tahle školka je nejlepší, sem se nikdo nemusí bát chodit. Ale
je to vlastně spíš o otevřenosti – člověk se rozhodne, že to chce vidět jinak.
Na druhou stranu, když ten druhý nechce, tak i to se musí tolerovat (s vědomím
osobní zodpovědnosti za svůj život).

Děkuji za rozhovor.