Můžeme spolu: Pomáhal mi ten pocit, že na mně učitelům záleží, říká Klaudie Vospálková

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.

Od května 2017 jsem do rozhovorů začala přidávat otázku týkající se slov, která ve veřejném prostoru často ztrácejí skutečný obsah, protože si pod ním každý představujeme něco jiného. Jsou to slova jako Čech, Rom, gádžo a další podobná, proti kterým se část respondentů během prvních několika měsíců rozhovorů v různé míře a hojnosti ohrazovala.

Rozhovor s Klaudií Vospálkovou

Klaudie se narodila ve Spišské Nové Vsi, studuje ve třetím ročníku práva v Brně, spolupracuje s Muzeem romské kultury, na stáži je v právní společnosti a občas publikuje krátké texty v Romano hangos. Její mateřština je slovenština, romsky se učila přes písničky, a když přišla do Brna a zjistila, že i ne-romové mluví romsky, tak si řekla, že musí taky. V minulém týdnu se v Praze účastnila
setkání, který pořádá ROMEA pro středoškolské a vysokoškolské studenty.

Co je podle Tebe potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

V první řadě si myslím, že základ je spolupráce a vzájemný respekt. Když se lidi navzájem respektují, tak spolu dokážou i vycházet.

Měla bys nějakou konkrétní situaci?

Například ve škole – při vzdělávání – mám za sebou základní, střední i vysokou školu, kde jsem v třetím ročníku, a často se mi stávalo, že jsem si musela vydobýt respekt před ostatními. Nikdy jsem se nesetkala s přímou diskriminací, ale vím, že např. mezi spolužáky si o mě povídali, ale mně do očí nikdy nic neřekli.

Co myslíš, že si povídali?

Já si myslím, že určitě ty typické fráze jako podívej se na to, cikánka, jak působí, jak vychází s učiteli, samé jedničky má, takové to typické. A na začátku když jsem nastoupila, tak si mysleli, že rodiče určitě podplatili ředitele nebo ředitelku, abych se tam dostala.

Ale ze strany učitelů jsem např. na začátku pocítila, že když jsem nastoupila na střední, tak bylo vidět, že byli často překvapeni z mých odpovědí, neočekávali ode mně ten výkon. To člověk pozná z výrazu tváře nebo mně zastavili po hodině, aby mě pochválili a tak.

Návod na to, proč mě respektovali a nikdy mi to neřekli do očí…. Já myslím, že si to nedovolili, protože jsem stále byla lepší a rychlejší než ostatní. Nedala jsem jim tu možnost, aby mi mohli říct, že jsem slabší nebo jiná nebo horší, vždycky jsem byla krok před nimi, proto jsem se nikdy nesetkala s diskriminací jako takovou.

Když říkáš o krok před nimi – bylo to cílené nebo jsi taková povaha?

Jsem taková povaha, jsem průbojný typ, ne, že se někde tlačím, ale jednoduše nedám jiným tu možnost, aby se dostali na to místo, na které jsem se dostala já. Tak to teď funguje. Musíme být rychlejší než ti ostatní, abychom se mohli mít v životě dobře.

Takhle to působí trochu jako permanentní boj?

Já nejsem zastánce toho, co říkají ostatní Romové, že museli být dvakrát lepší než ostatní. Mně se to nikdy nedělo. Já jsem se od začátku snažila dosáhnout dobrých výsledků, protože mám takovou povahu. Nemusela jsem udělat dvakrát tolik, co ostatní jen protože jsem Romka. Já jsem prostě jen jednoduše udělala to, co jsem měla, a udělala jsem to nejlíp.

Teď jsi hodně mluvila o skupinách, kde se člověk prostě vyskytuje, protože např. studuje, je v nějaké třídě, skupině, kterou si nevybírá. Zažíváš hezké vztahy, které bychom mohli označit za to „můžeme spolu“ i někde jinde?

To se mi pravidelně stává na dovolené, když jedeme někam mezi cizí lidi. Různé mezinárodní tábory, kde se sejdou lidé z různých zemí dohromady. To mám ráda, setkáme se, přijde animátor, zakřičí něco anglicky, a nikdo nemá problém chytit se za ruku a hrát spolu, i když jsem viděla toho člověka jednou v životě a třeba ani nerozumím jeho jazyku. Tam se člověk cítí opravdu dobře.

V poslední době jsem se začala ptát i na slova, která jsou složitá a někdy nás od sebe oddělují, jako je Rom, gadžo, Čech. Jak tahle slova vnímáš Ty?

Záleží na tom, jaké slovo se používá doma v rodině. V tom prostředí člověk vyrůstá a to slovo zná.

A co se používalo u vás doma?

Slovo cigán. Záleží samozřejmě, v jakém kontextu se to slovo použije. Možná je to trošku vyhraněné, ale je to jiné, když to slovo použije ne-Rom v hanlivém kontextu, a když si to řekneme my sami mezi sebou. Pro nás to neznamená nadávku. Na druhou stranu je to proto, že se to slovo používá často na východním Slovensku. Mám hodně kamarádů na jihu a ti slovo cigán nikdy nepoužívají, ale řeknou romák.

A co to pro tebe znamená slovo cigán? Jakou má barvu, chuť?

Představuje moji identitu, původ. Moje srdce.

Bylo by to srdce jiné, kdybys byla Čech, Izraelec?

Kdybych se měla ještě jednou narodit, tak bych se nechtěla narodit jinak než jako Romka. Líbí se mi naše kultura, výchova, zvyky, tradice.

Které máš nejradši?

Miluju vánoce u nás doma. Když si sedneme za štědrovečerní stůl, všichni se pomodlíme, otec má promluvu, ale nic všeobecného, mluví ke každému jednomu z nás. Zhodnotí rok toho člena rodiny, poví, co bylo dobré, ale i to špatné, a co by si představoval jinak. Pamatuju si, když jsme jako děti dávali pod ubrus žákovské knížky a otec, když začal podnikat, tak faktury. Zvykem bylo dávat česnek na zdraví a peníze, abychom měli v dalším roce taky peníze.

Máš nějaké sny? Kdybys měla kouzelnou hůlku, co bys vyčarovala?

Já si myslím, že důležité je, aby se lidi měli navzájem rádi. Kdyby každý dokázal milovat druhého, jako sebe samého, tak by na světě nebyly války, konflikty, a takové ty podobné věci.

Co pro to můžeme udělat? Kde to začíná?

Důležité je vychovávat své děti, začátek je výchova, rodina. Protože tak, jak je člověk vychovaný, tak funguje po celý svůj život.

Je něco, na co se neptám a chtěla bys to dodat?

Ráda bych řekla, že je důležité nenechat si ujít příležitost. Myslím si, že okolo nás je hodně lidi, kteří nám chtějí pomoc a je důležité tu pomoc přijmout.

Měla bys ještě nějaký příklad?

Například ve škole když mě učitelé zapojovali do různých soutěží. A často i nuceně – máš dobré známky, tak musíš jít. A svým způsobem to byla pro mě pomoc. Protože jsem poznala různé oblasti vzdělávání, stále jsem měla možnost setkávat se s novými lidmi a potom i ty výsledky a úspěchy mě posunuly dále.

Myslíš, že to dělali proto, aby ti pomohli?

Dělali to proto, aby mě posunuli dál, a tak to byla velká podpora a pomoc. Mohla jsem být klasický student, ale oni se ze mě snažili vytáhnout potenciál, který byl ve mně. Já opravdu říkám, že ten potenciál, který je ve mně mi dala základní škola. Nešlo o vědomosti, které jsem získala, ale o podporu učitelů. Když jsem se hlásila na střední školu, tak se mě každý učitel ptal, a každý do toho chtěl zasahovat, jako by byli moji rodiče. Mně pomáhal ten pocit, že vím, že jim na mě záleží, i když už vůbec nebudu žákem jejich školy.