Můžeme spolu: Přál bych si víc romských rodin mezi pěstouny, říká Michal Ďorď

S Michalem Ďorděm jsem se poprvé setkala, když přišel besedovat se studenty FHS UK o organizaci Vteřina poté, kterou spolu s dalšími mladými lidmi založil, aby podporovali hlasy dětí a mladých lidí, kteří vyrůstají v ústavní péči. Michal na besedu přišel i se svojí biologickou matkou a strýcem, s kterými nemohl vyrůstat, protože byl sám jedním z těch, kteří byli umístěni do ústavní péče. Jeho ochota mluvit o svých zážitcích z dětství v ústavu, reflektovat vztahy s biologickou rodinou kombinovaná s rozhodnutím zasazovat se o to, aby se jiným nedělo to, co sám zažil, je pro mě velkou inspirací.

Od loňského roku je Michal kromě Vteřiny poté i členem vládního Výboru pro práva dítěte.

Co je podle tebe potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

To je asi ta nejtěžší otázka. 

To je sice pravda, zároveň ty jsi pro mě jeden z těch lidí, kteří toho dělají opravdu hodně. Jak ses pro to rozhodl? 

Nechci mluvit v otřepaných frázích. Obecně bych řekl, že by lidi neměli sledovat jen povrch věcí, ale měli by se zajímat víc o to, co je pod ním.  A k tomu je potřeba empatie a schopnost vidět věci ať už ve své složitosti nebo jednoduchosti tak, jak je vidí jiní. 

Založil jsi Vteřinu poté, děláš spoustu dalšího. Jak to souvisí se snahou vidět věci pod povrchem?

Pokud jde o Vteřinu poté a její aktivity, tak ta vznikla proto, aby se věci v systému péče o ohrožené děti změnily takovým způsobem, aby děti, jako jsem byl já, nemusely končit v ústavech. A taky proto, aby v případě, že se do nějakého ústavu dostanou, v něm nemusely strávit celé své dětství. K tomu ještě patří naše snaha změnit prostředí dnešních ústavů tak, aby pokud možno nepřipomínaly ústavy. Aby to nebyly jen dlouhé chodby, omezující pravidla, represivní kultura …

Jak souvisí zkušenost z ústavu se zkušeností být nebo nebýt Romem? Je tam vůbec nějaká souvislost?

Souvislost tam určitě je. Před pár lety a myslím, že je to realitou v mnoha ústavech i dnes, dochází k převýchově dětí – asimilaci. Můžu ti dát jeden velmi konkrétní příklad. Vím o různých ústavech napříč Českou republikou, kde například děti romského původu neměly dovoleno mluvit společně romsky.  Ústavy totiž jako každá instituce mají vlastní kulturu, zvyky, pravidla, dokonce i jazyk. Pravidla a jazyk instituce se děti učí od prvního dne v ústavu – seznamují se s vnitřním řádem, jmény místností, zkratkami používanými jinými dětmi i vychovateli pro nejrůznější věci atd.  Pokud se děti rozhodnou svévolně používat v ústavu jazyk, který někdo v mocenském postavení – vychovatelka – nezná, je to problém, který se řeší klidně i zákazem. V řadě výchovných ústavů, ale i dětských domovů si děti zase nesmí nechat udělat na hlavě účes, který by se mohl nějak vymykat, nesmí nosit, dělat a říkat věci, které jsou ve vnitřním řádu zařízení nebo systému hodnocení zakázané a trestané. Život v některých těchto zařízeních se točí kolem ústavu jako takového namísto dětí.

Sám jsem si minimálně šest sedm let neuvědomoval, že jsem jiný. Ale vím, že potom, co jsem se dostal na základní školu, jsem si začal uvědomovat svoji odlišnost vyplývající nejen z mojí situace dítěte z ústavu, ale i z jiné barvy pleti a původu. Když jsem si tohle všechno začal uvědomovat, moc jsem nevěděl, co si z toho mám vzít. Nepamatuju si na nadávky ani nic podobného, nikdy se mi nestalo, že by mě někdo slovně nebo fyzicky napadal kvůli mému původu, ale týká se to třeba vztahů. Jako malý jsem taky koukal po holkách, a když mi bylo těch jedenáct, dvanáct, začal jsem si domýšlet, že jsem něco míň, a proto jsem se vždycky radši vylučoval.

Další zajímavá zkušenost spojená s ústavy je, že romští rodiče jsou z pohledu vychovatelů viděni jako problémoví. Byl jsem svědkem i toho, jak se do slovníku vychovatelů vkradla slova jako nepřizpůsobiví. Rodiče dětí v ústavech jsou ale obecně často vnímáni jako lidé, kteří jsou odpovědní za skutečnost, že je dítě v ústavu. Ne vždy jde nutně o to, že jsou rodiče Romové. Problematické je z pohledu vychovatelů to, jak rodiče tráví s dětmi čas, co jim říkají, když jsou u nich doma, kolik svobody jim na rozdíl od vychovatelů dávají. To vše je z pohledu vychovatelů problematické a vychovatelé si často myslí, že jim to narušuje jejich výchovnou činnost. V ústavech se totiž podle zákona má, jednoduše řečeno, vychovávat a vzdělávat. To je ale hloupost, protože děti, které jsou v ústavech, se stejně jako jejich vrstevníci mají vzdělávat na školách se svými vrstevníky z rodin a v naprosté většině případů to tak i je. Pokud jde o výchovu, tak do nějaké míry v ústavních zařízeních probíhá, ale má významná omezení. Děti jsou dnes v ústavech ve skupinách po 6 až 8 dětech. Nejsilnější argument proti současnému pojetí ústavní péče, tedy i výchovy, je, že obě složky péče jsou do značné míry irelevantní –  tedy vzdělávání – nebo neuskutečnitelné – tedy výchova.

Jako největší problém tedy vidíš to, že děti nejsou podpořeny v tom, aby se identifikovaly s tím, kým jsou.

Vychovatelé nic moc o Romech neví. Nejlepším způsobem, jak identitu těchto dětí posílit by bylo, kdyby měly možnost co nejčastěji udržovat kontakt se svou biologickou rodinou. To je základ. Když mají rodinu, která vypadá stejně, jako oni, a o které ví, že je jejich, tak tu možnost sebeidentifikace mají.

A když to nejde s vlastní biologickou rodinou? 

I neromští pěstouni by měli být seznámeni se specifickými potřebami romských dětí. Ty spočívají v možnosti se s někým identifikovat a získat v tomto směru pozitivní podporu. Pěstouni nebo vychovatelé by je v tom měli podporovat třeba formou vyprávění o Romech. Nebo seznamováním s jinými romskými rodinami, možností je celá řada.

Vyprávění ale asi nestačí. Jestli tomu dobře rozumím, děti potřebují hlavně pozitivní vzory.

To je jasné. Ideální by bylo, kdyby měly vztahy se svojí biologickou rodinou nebo v náhradní rodině českého původu normální a přirozené vztahy také s jinými Romy.

Problematika ústavní péče je hodně komplexní. Je ještě něco, co by bylo v této souvislosti potřeba zmínit?

Určitě nadreprezentaci romských dětí v ústavní péči.  Víme o tom, že za posledních osm let byla pětina dětí v kojeneckých ústavech romského původu. A to jsou jen kojenecké ústavy. Naprostá většina dětí jsou v ústavech, které spadají pod MŠMT. Nikdo ale netuší, kolik dětí romského původu ve školských ústavech skutečně je. A to přesto, že MŠMT respektive Česká školní inspekce dělá již třetím rokem šetření, v rámci kterých zjišťuje, kolik romských žáků se vzdělává v programech pro děti s lehkým mentálním postižením. Šetření se provádějí jen na školách, ale ne v ústavních zařízeních, jako jsou dětské domovy apod. Strategie romské integrace přitom obsahuje opatření, které říká, že se vláda bude snažit snížit počet romských dětí v ústavních zařízeních. To ale bez dat nepůjde. 

Máš nějaké sny? Kdybys měl kouzelnou hůlku, co bys vyčaroval?

Bylo by fajn, kdyby se více romských rodin stalo pěstouny. To by bylo vážně fajn.