Můžeme spolu: Sdílená každodennost děti naučí, že jsou všichni normální lidi, říká Tereza Vávrová

Tereza Vávrová se dlouhodobě zabývá otázkou česko-německého smíření, výukou moderní historie a občanského vzdělávání a je mimo jiné ředitelkou spolku Antikomplex. Je to zároveň člověk, který má velký rozhled a dokáže s velkou hbitostí propojit dění, které sleduje u nás, s příklady z nejrůznějších zemí – od Běloruska až po Izrael. Je to neúnavný hledač a objevitel nových cest, které mohou propojit lidi z různých prostředí. I proto jsem ji oslovila.

Co je podle Tebe potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

V Čechách nebo ve světě? Mně vlastně přijde, že se musíme naučit oddělovat člověka od jeho názoru – jeden názor není přece nutně celý člověk.  A pak bychom měli oddělovat náš předpoklad o někom nebo vnímání někoho jiného jen na základě naší zkušenosti, doslechu nebo nálepky, kterou si nosíme. Zkrátka oddělovat reálného člověka, se kterým máme co do činění, od nánosu kolem něj. Často jsme zanesení našimi prekoncepty, které nám znemožňují autentickou komunikaci s ostatními, která ale jediná může přinést pocit, že je nám spolu dobře.

Zažíváš to někde?

Teď mám největší zážitek trochu z jiné strany, z Izraele, kde jsem nedávno byla. S kamarádkou jsme se shodly, že bychom zažít něco podobného doporučily všem bílým Evropanům. Byla jsem tam poprvé a překvapilo mě, že jsem se cítila v menšině, a to v zemi, která má evropské kořeny, je s námi viditelně spjatá. Přestože tam člověk přichází z hodnotově blízké Evropy, tak je ale na první pohled menšinou. Najednou o něj nejde, je přezíraný. Což je zážitek, který je trochu šokující a vede mě k reflexi toho, jaké to asi je být menšinou u nás. Zjistila jsem, že vůbec nevím, co bych být menšinou dělala. A přestože se tím zabývám, tak nemám jeden nástroj, jak to překonávat. Tam se mi osvědčilo, že je zajímavý o tom mluvit, lidem říkat, jak si v tu chvíli připadám já, protože je to někdy překvapí, někdy vysvětlují, proč jednají, jak jednají. Tohle přiznání, jak se ve vzájemné interakci cítíme, podle mě může pomoct celému jejímu nastavení. Když jsem Izraelcům říkala, jak všudypřítomné narativy v muzeích nebo veřejném prostoru vnímám a čtu já, jak na mě působí – přimělo je to k nějaké reflexi společnosti, ve které žijí. Nemyslím si, že by to změnilo jejich názor, ale i reflexe je někdy dost.

A když se přeneseme zpět do ČR? Jak vnímáš naši aktuální situaci?

Dlouho se mi osvědčovalo mít vlastní žitou zkušenost, která je jiná než ta masmediální a která dokazuje, že Romové jsou lidi, naši kamarádi, něco jsme s nimi vytvořili a ten společný zážitek jim dává konkrétní tvář. A pak jsem ale začala narážet na to, že jsou lidi, jejichž vlastní zkušenost je jiná, protože žijí třeba v Ústí nad Labem, kde jsou příkopy pořádně hluboké, kde společnosti do sebe naráží a produkují špatnou zkušenost. A co jim na to člověk má říct, vlastně nevím. Oslovit tyhle lidi, kteří nemají předsudky na základě toho, co četli v médiích, a změnit tenhle zážitek, je totiž hrozně těžké. Bez odvahy a rozhodnutí jich samých, když oni sami budou chtít přes tu zkušenost podat ruku a otevřít se něčemu jinému, to nepůjde. Jde o to připustit si, že můžou zažít nepříjemné situace s někým, od koho by to nečekali, třeba s někým, kdo je taky bílý. Ale co můžeme dělat je pomáhat získat odvahu k tomuhle kroku, aby to dotyčný zkusil a zkoušel.

Máš zážitek, že se to někdy podařilo?

Mám zážitky, že se to podařilo. Pracuji hodně mezi Čechy a Němci a stane se, že např. vnuk doprovodí svého dědu - staršího Němce a pamětníka, který má problematický vztah s Čechy kvůli tomu, že zažil odsun. A teď se vrací v doprovodu svého vnoučete, které je vlastně zprostředkovatel, tak se podaří, že najdou cestu nějakého smíření. A věřím, že podobně to může fungovat třeba na školách.

Nedávno mi jedna kolegyně učitelka vyprávěla situaci, kdy učila na jedné stření škole, chlapecká třída, děti 15 let a starší, a když se otevřelo téma soužití Romů a Neromů, tak kluci byli velmi agresivní a vysmáli se jí. A teprve když k nim do třídy přišla jakási Pavlína – krásná Romka, do které se všichni kluci svorně a okamžitě zamilovali, tak jim to nabouralo ten prekoncept a zjistili, že to není tak jednoduchý a že se každá zkušenost může lišit a vypadat v pondělí nějak a v úterý jinak. Tou třídou to evidentně zatřáslo. A kolegyně říkala, že poprvé na maturitním plese za ní přišli absolventi a řekli jí, že chápou, proč s nimi o tom soužití vůbec mluvila.

A podobné situace zažíváme ve školách, v Ústí nad Labem a Kraslicích, Sokolově, kdy se stane, že díky tomu, že třída má romské a neromské spolužáky, tak vlastně funguje docela dobře, t to i přesto, že děti z rodin přicházejí s předsudky. Sdílená každodennost je totiž naučí, že jsou všichni normální lidi, kteří mají své nálady, emoce, pocházejí z různého prostředí, ale neznamená to, že by byl někdo něco víc než ten druhý.

Máš nějaké sny? Kdybys měla kouzelnou hůlku, co bys vyčarovala?

Vykouzlila bych nebo přála bych si mít možnost na chvilku proměnit barvy lidí tak, aby zažili, jaké to je být v kůži někoho jiného. Protože si myslím, že je to hrozně silný a zásadní zážitek, který nám může velmi rychle pomoct pochopit, jaké to je. A že vůbec nemáme představu, jaké je být každodenně třeba malinko, ale diskriminovaný na základě naší barvy.