V období posledního roku a půl můžeme v politickém prostředí České republiky
sledovat různé jednotlivce a uskupení, jež usilují o svezení se na jisté
protestní vlně, kterou u nás v důsledku nespokojenosti a frustrace z politického
a ekonomického dění můžeme pozorovat. Kromě Andreje Babiše a jeho hnutí ANO 2011
a pozitivní evoluce Karla Janečka je to také Tomio Okamura. Ve svém článku se
zaměřím na to, jak se tento podnikatel vztahuje k tématům, kterými jsou
problematika Romů, migrantů a cizinců žijících na území ČR, gayů a leseb a žen.
Ve své analýze budu vycházet z jeho blogů na serveru iDNES. Soustředím se
především na to, jakým způsobem Tomio Okamura zmíněná témata rámuje. V první
řadě se budu zabývat zkoumáním hypotézy, jež se zakládá na tom, že Tomio Okamura
při rámování těchto témat kombinuje dvě dělicí linie, pomocí kterých konstruuje
vztah příslušníků daných segmentů společnosti a jejího zbytku.
Jedná se o linii mezi jednotlivými výše uvedenými skupinami a zbytkem
společnosti a hranicí mezi částí společnosti, která je slušná, pracovitá a
nedomáhá se nějakých nezasloužených výhod, a částí právě opačnou. Kombinace
těchto dvou linií pak Tomiu Okamurovi umožňuje zmíněná témata využívat, získávat
na nich politické body a zároveň tvrdit, že není žádný homofob, rasista či
xenofob, protože proti jednotlivým skupinám nemá žádných námitek.
Romové
První skupinou, které bych se chtěl ve svém článku věnovat, jsou Romové. Tomio
Okamura narovinu uvádí, že velká část Romů je pro společnost obrovskou přítěží.
Upozorňuje na to, že ve věznicích, kojeneckých ústavech či dětských domovech je
Romů mnohokrát víc, než by odpovídalo jejich zastoupení ve společnosti. Počet
Romů u nás podle něho roste, ale úměrně tomu se nezvyšuje jejich podíl na tvorbě
společného bohatství.[1] Klíčovým tématem ve vztahu Romů a většinové společnosti
je u Tomia Okamury práce. Zdůrazňuje, že včerejší i dnešní svět v civilizovaných
zemích byl a bude světem práce a právě zde musí Romové začít vynikat a získat si
uznání. Okamura říká, že „dobrý cikánský zedník“ mu bude vždy milejší a
veřejnosti prospěšnější, než „bílý zloděj s vysokou“.
Přestože se Tomio Okamura vymezuje vůči tomu, že by měl a priori nějaké výhrady
vůči Romům, často o sobě tvrdí, že není žádný rasista, neznamená to, že by
pracovitý a slušný Rom na tom byl u Tomia Okamury stejně jako někdo, kdo je
pracovitý, slušný a zároveň bílý. Na první pohled se to sice může zdát být v
rozporu s tím, že Tomio Okamura tvrdí, že je mu milejší „cikánský zedník“ než
„bílý zloděj s vysokou“. Jde o to, že Okamura konstruuje určitý kolektivní obraz
romské menšiny, pracuje s Romy jako skupinou obyvatel a následně dokonce vytváří
kolektivní odpovědnost romské menšiny. Tím, jak romskou menšinu pojímá,
jednoznačně potvrzuje všechny negativní charakteristiky, které jsou jí
připisovány. Když například píše o určitých nešvarech poškozujících stát,
mimochodem se v této souvislosti zmíní i o Romech:
„My ohrnujeme nos nad Cikány, ale i kdyby kradli tisíckrát víc, nezpůsobí
státu takové škody jako dodnes bezúhonní "slušní" Češi. I kdyby přepadali
tisíckrát víc, nezničí tolik životů a osudů jako česká justice a její byrokracie
včetně exekutorů, mnohých policistů a státních zástupců.“[3] Tomio Okamura tím
sice chce dát najevo, že je tady nějaká skupina obyvatel, která krade mnohem
více než Romové, o kterých se to traduje, ale to nic nemění na tom, že v jeho
sdělení je obsaženo i to, že Cikáni zkrátka kradou. Tím jen utvrzuje negativní
obraz této skupiny obyvatel, ale způsobem, který je obtížně napadnutelný,
protože přece říká, že je tady někdo, kdo krade o dost více.
Zároveň také zdůrazňuje, že negativní obraz o své menšině se musí snažit
změnit sami Romové, resp. Cikáni, a to i ti slušní a pracovití: „Nikoli Čechové,
Moravané, ale sami Cikáni musí začít bojovat o své uznání jako národa, který
může být společnosti prospěšný a který bude úctyhodný.“ Stejně tak to, že se
nezvyšuje podíl Romů na společném bohatství, je podle Okamury problém i slušných
a pracujících Romů.
Tomio Okamura svůj postoj obhajuje poukazem na to, že se jedná o lék proti
nenávisti vůči Romům, přesněji řečeno, situace bude vyřešena, když si Romové
sami řeknou o práci, o vzdělání, začnou pracovat a stanou se přínosem pro celou
společnost.[6] V této souvislosti znovu opakuje, že slušná část Romů se musí
zapojit a pomoct nám s těmi neslušnými.[7] Okamura sice říká, že o Romy, kteří
jsou občany ČR, se musíme postarat, nemůžeme je nedobrovolně vystěhovat někam do
zahraničí.[8] Naše pomoc ale spočívá v tom, že jim umožníme se přizpůsobit, což
je ostatně také to, o co se podle svých vlastních slov snaží i on sám. Toto
přizpůsobení pak podle něho pomůže celé majoritní české společnosti ve
spokojenějším životě a většina Čechů a Moraváků přestane Romy považovat za
problém, což je právě to, čeho by Okamura rád dosáhl.
Když to shrneme, můžeme říci, že Tomio Okamura pomocí dvou dělicích linií
konstruuje celkem tři skupiny obyvatel: romskou menšinu jako takovou, slušné a
pracující Romy a ty zbývající, ale i ti slušní a pracující jsou stále Romové – a
i po nich toho chce Tomio Okamura více než po slušných a pracujících bílých.
Zkrátka z toho, že je člověk Romem v pojetí Tomia Okamury něco plyne. Není to
lhostejné. Rom se podle Okamury nemůže jednoduše vzdát odpovědnosti, kterou má
za skupinu obyvatel, jejímž členem je. Ve svém návodu, ve kterém se snaží Romům
poradit, jak by se měli chovat, Okamura píše:
„Milí Romáci, chcete, aby vás Češi měli rádi? Chovejte se jednoduše tak, aby
vaši sousedé byli šťastní, že vás vedle sebe mají. Pomáhejte jim. Večer nehlučte
a udržujte své okolí čisté. Přestaňte krást, přepadat… Zdaleka se vyhněte hernám
a hledejte práci. Práce je vždycky. Když ne tam, kde bydlíte, zkuste jako Češi,
Moraváci nebo Ukrajinci stavbu, továrnu s ubytovnou v Praze nebo jiném velkém
městě…“
Tomio Okamura tím vším potvrzuje méněcennost postavení romské menšiny. Obrací
se zde na Romy jako takové – nejenom na některé Romy. Jsou to Romové obecně, kdo
se musí snažit. Aby byli bráni rovnocenně, musí toho vykonat mnohem více než
většina běžných lidí, protože jinak je jejich sousedé nebudou mít rádi, soužití
romské menšiny a zbytku společnosti se bude zhoršovat a nenávist k Romům
stoupat.
