Tiboru Danihelovi by dnes bylo osmatřicet let. Možná by měl rodinu a bydlel s
ní v Písku, kde prožil své dětství a dospívání. Jenže Tibor Danihel se svých
osmatřicátých narozenin nedožil. Nedožil se ani svých osmnáctin. Den před nimi,
24. září 1993, ho skupina bílých, nakrátko ostříhaných Čechů utopila v řece
Otavě.
Idylické jihočeské maloměsto dodalo kulisy jednoho z prvních a zároveň
nejdůležitějších a nejsložitějších případů rasového násilí polistopadového
Česka. Trvalo šest let, než aspoň některé z Tiborových vrahů doběhla
spravedlnost. A kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se do případu zcela samozvaně
nevložily některé pozoruhodné postavy pozoruhodných 90. let, kdy jsme se učili
zacházet se svobodou a všemi jejími nástrahami.
Bylo to v září a voda byla teplá
Tibor Danihel nebyl první obětí rasového násilí po roce 1989. Už například v
únoru 1991 vyrazila třicetičlenná skupina klatovských obyvatel srovnat si
vzájemné účty s jednou místní romskou rodinou. Jejich návštěvu nepřežil
devatenáctiletý Emil Bendík.
reklama
Když jsem o dva roky později mluvil s plzeňským krajským soudcem Pravoslavem
Polákem, který případ rozhodoval a nadělil tresty od pár měsíců podmínky až po
sedm a půl roku vězení, bylo z toho zjevné, že hledání odpovědi na otázku, co je
to vlastně rasismus a jak trestat pachatele zločinů z nenávisti, bude v Česku
obtížné. A že to asi bude trvat dlouho.
"Rasový motiv nevylučuji, pouze ho nepovažuji za prokázaný. I poškození
připouštějí, že důvodem útoku bylo jejich vlastní násilné jednání. Nicméně tam
určitý rasový podtext nacházím. Opakuji – podtext, nikoliv motiv. Nejsem zcela
přesvědčen o tom, že kdyby se toho, čeho se dopouští ona rodina, dopouštěli bílí
kriminálníci, dalo by se dohromady tolik lidí ochotných bránit pořádek ve
městě," vysvětloval svoje rozhodnutí Polák, soudce s prvotřídní pověstí a
proslulý svými přísnými tresty (mimo jiné odsoudil například vraha Jiřího
Kajínka).
