Osm hodin, Pařížská ulice. Syrové ráno v syrovém městě. Jsem v Ústí nad Labem. Rozhodnutá vypravit se do míst, odkud už prý vlak do normálního života nejede. Chci napsat o lidech, o kterých se nemluví, a když, tak jen jak se jich zbavit. Chci vědět, co znamená: žít na okraji. V zahrádkářské kolonii nebo se štěnicemi mezi plesnivými zdmi ubytovny, které se přezdívá Prasečák.
Čtvrť, do které jste se narodili… rozhoduje o všem. Její název se vyslovuje s opovržením. Životní cíl: dostat se odsud. Když se narodíte do Předlic jako Rom, je to, jako by vás pánbůh diskvalifikoval už na startu. Kolem nestojí vysoká zeď ani se nevine ostnatý drát, přesto je cesta za hranice Předlic (cesta jednou provždy) životním dobrodružstvím, po kterém touží většina místních. A také dobrodružstvím, na které většinou nedojde. Zbývá jen všední každodennost roztahaného, rázovitého ghetta.
Všeobecný marast, jako by byl cítit i ve vzduchu. Šedivé ulice jsou prázdné, míjíme jen pár kopáčů v sytě červených montérkách. Přivedu je do rozpaků, když je chci fotit. „To je ročním obdobím, v létě bývá všude živo, lidé vysedávají před domy a je tu větší cvrkot,“ říká mi Anna Seidlová, terénní sociální pracovnice Člověka v tísni.
Celý článek si přečtěte zde.
