Stále častější pokusy o pogrom vypovídají o závažných problémech současnosti. Co by se stalo, kdyby se dav přes policejní kordony dostal až k bytům Romů?
Zavírám dveře svého bytu a zavírám tak bránu do světa ven. Zavírám se před svými sousedy, kterým připadáme někdy divní, i když se snažím být milá, děti nutím zamykat dům a večer nehlučíme. Zavírám se před světem venku, před protivnými institucemi, a jsem ráda, že za těmi dveřmi je náš prostor, do kterého nikdo nemůže, když ho tam nepustím.
Tam, kde jsme bydleli minule, nás sousedé pomlouvali, že nemáme čistou rohožku přede dveřmi. Jak strašně nudný a prázdný musí být život člověka, který se zaobírá sousedovic rohožkou.
Sousedům se taky nikdy nelíbilo, že k nám chodí hodně návštěv. A už vůbec nesnášeli návštěvy Romů. Jednou na nás kvůli jedné mladé Romce, která si k nám přišla na počítač přepsat práci do školy, dokonce zavolali policii. Policie přijela za deset minut a chtěla ten závažný problém řešit.
Jak léta plynula, zažila jsem mnoho neuvěřitelných situací, poznala řadu zajímavých lidí a vyslechla si tolik životních příběhů, že bych o tom mohla napsat několik knih. Už když jsem se rozhodovala, že budu studovat romistiku, tušila jsem, že to nebude jednoduché, že se budu muset stát tlumočníkem mezi dvěma světy. Tehdy totiž to, že neonacisté napadali Romy, bylo časté a veřejná debata byla obhrouble rasistická. Byla to doba Miroslava Sládka a soudců, kteří se zdráhali pochopit, co je rasistický motiv.
Potom se nějaký čas zdálo, že se vše obrací k lepšímu. Pak ale přišel rok 2008 a demonstrace v Janově. Pořád jsem si ovšem nepřipouštěla, že se něco mění, že se v české společnosti cosi rozbilo, a nepůjde to tak snadno spravit. Když jsem posléze začala pracovat v Deníku Referendum a četla texty, ve kterých se psalo o tekutém hněvu a hnědnutí české společnosti, zdálo se mi to přehnaně pesimistické. Žila jsem stále optimismem let devadesátých.
Zlom jsem pocítila předloni při demonstracích ve Šluknovském výběžku. Neutuchající optimismus mě náhle opustil. Jezdila jsem tam a snažila se pochopit, jak je možné, že se tamní obyvatelé dokáží takhle srotit proti „cikánům“ a touží po lynči. Z četných rozhovorů jsem pochopila, že v první řadě nejde o Romy, ale o frustraci, která navíc sílí.
Řada lidí, i mých názorových souputníků, se mnou nesouhlasí, ale nedokážu hledat příčinu současného stavu v nějaké „české malosti“, a také si nemyslím, že by se to dalo vyřešit prostým bojem proti rasismu.
Nevěřím v ideální společnost, nesním o systému, kde budou všichni spokojení, ale zdá se mi zjevné, že od určité míry sociální nerovnosti a pocitu nespravedlnosti vzniká potenciál k hledání extremních řešení. Lidé se prostě v různých prostředích a situacích chovají odlišně. A zejména pak pocit, že není dovolání, že není možnost cokoli změnit, podporuje puzení k nenávisti.
Nepomůže ani zcela logické konstatování, že k tomu, aby se cokoli změnilo, musí být lidé aktivní. Vždyť právě fenomén protiromských demonstrací splňuje poptávku po aktivitě. Když si tehdy ve Varnsdorfu při obléhání ubytoven demonstrující sedli a začali zpívat, byl ve vzduchu hmatatelně cítit pocit sounáležitosti a touha něco společně dokázat. Ti lidé byli v onu chvíli svým způsobem šťastní. Už neseděli s rukama v klíně.
Pak nás čekala Břeclav, Duchcov… a teď to bouchlo v Českých Budějovicích na sídlišti, kde žije přes dvacet tisíc lidí, z toho kolem pěti set Romů. Řada z nich chodí do zaměstnání, sídliště je pěkné, upravené. Problém je prý hlavně v tom, že po desáté večer není klid. Skupinky mladých Romů tam hlučí. A všechno to odstartoval konflikt na dětském hřišti. Mohlo to být cokoli jiného, příště se kdekoli v republice může najít jakákoli záminka.
Minulou sobotu byla svolaná druhá demonstrace proti Romům na sídlišti Máj. Vydala jsem se tam, protože jsem se cítila příliš vzdálená, schovaná ve svém bytě, abych si nemusela připustit vážnost situace.
Ač si cením profesionální práce, kterou policie odvedla, je jasné, že nelze donekonečna jen potlačovat projevy nenávisti, bránit pogromům policejními zátarasy. Samo se to nevyřeší a řečmi o rasistické lůze se to naopak může zhoršit. A nejen řečmi, ale i pohrdáním, které je mnohdy jedinou odpovědí českých elit na volání o pomoc. Volání o pomoc, které má sice odpudivou podobu, ale je opravdové a zoufalé.
K jádru problému zamířili někteří obyvatelé sídliště Máj, když v sobotu, v době kdy jinde v Českých Budějovicích probíhal boj policie s davem slušných občanů, diskutovali o problémech, které je tíží. Ať už ve vzájemném soužití, nebo i nezávisle na něm. Na provizorním pódiu zazněly pozoruhodné myšlenky. Místní si vyříkávali, co jim vadí, navrhovali, jak spolu lépe žít a přemýšleli i nad tím, jestli náhodou problémy nevznikají jinde. Jestli by jim třeba nebylo lépe, kdyby byla práce pro všechny.
Mladá žena, která mě pozvala k sobě domů, byla těhotná. Se svou dvouletou dcerou už týden nevyšla z bytu. Bojí se. Na nákup ji vozí manžel autem, poté co se vrátí z práce. Ale i v obchodě se na ni dívají úkosem. Ptala se mě, proč se to všechno děje, proč je lidé tak nenávidí. Proč jim nestačila jedna demonstrace, jak dlouho se to bude opakovat? Slyšela prý, že právě do jejich domu a dvou dalších se dav chce dostat. Co by udělali, kdyby se jim podařilo prorazit policejní kordony? Ona se necítila za dveřmi svého bytu bezpečně. Nemůže je totiž zavřít a zapomenout na svět venku.
Článek vyšel na Denikreferendum.cz
