Karlu Gottovi to celé musí připadat jako ve zrychleném filmu: jeden za druhým
se mu před očima míhají nastupující a odstupující prezidenti, premiéři i celé
režimy. Jen on a Český Slavík zůstávají.
Skutečnost, že Český Slavík vrací náš televizní národ o režim nazpátek, do
hudebních krajin normalizačních sedmdesátých a osmdesátých let, už sotva někoho
překvapí, natož urazí. Kdo se na tuto notně pokleslou estrádu dívat nechce, už
aspoň 20 let se na ni nedívá. Naštěstí to není povinné.
O zpívání a hudbu v estrádách podobného střihu beztak zas tak moc nejde. To
by se museli na pódiu střídat úplně jiní interpreti, ne oněch pět a půl
celebrity, pro které je zpívání spíše než profesí VIP vstupenkou do salonů české
smetánky. Jde spíše o svérázný pokus zastavit čas. Jednak opakováním stále
stejných písní, melodií a motivů pořád dokola, jednak potíráním se stále
silnější vrstvou make-upu. Zábava je to k uzoufání přízemní, vtipy moderátorů
když ne oplzlé, tak zcela vyčpělé, nosným obloukem celé slavičí architektury je
potom dlouhodobě zvrhlý vkus té části veřejnosti, která soutěží žije a do
Českého Slavíka posílá hlasy s větší vážností, než je při volbách vhazuje do
uren. Rok co rok, pořád stejně. Ta neměnnost, ta železná věrnost lásky ke Karlu
Gottovi a Lucii Bílé se za dlouhá desetiletí proměnila v cosi jako náboženský
rituál.
Dobrá, každý má na svůj názor právo, proti gustu žádný dišputát. Tak se jim
líbí Gott a Bílá, no a co, když je skoro celý život poslouchají v televizi i
rádiu a nic na tom nezměnila ani změna režimu? Proč by si lidé nemohli v
soukromí svých domovů při poslechu mechem obrostlých, ale melodických písniček
užívat své sentimentální, leč mírumilovné de ja vu?
Jen ať si užívají, ať si užívá i Karel Gott s Lucií Bílou, ať si užívá i
kapela Kabát, ti mírně drsní chlapíci v mezích zákona. Problém je v tom, že když
pokleslost poklesne ještě hlouběji, než se čekalo, nastává v napůl znuděném a
napůl zblblém publiku zvláštní dusivé vzduchoprázdno. A z něj se hrozí zrodit
cosi ještě zrůdnějšího, než ta nejvíce bezduchá normalizační ubohost. Jakoby
najednou nestačilo vracet se jen do sedmdesátých a osmdesátých let, do časů
spartakiád a Michala Davida, kdy byl Karel Gott ještě málem „stále mlád“. Jakoby
se najednou ve velké části společnosti objevila iracionální touha posunout se v
duchu ještě o režim hlouběji, do temného konce let třicátých, jako by jimi
zmítalo chorobné nutkání pocítit na sobě zhoubnou sílu nahnědlého podhoubí
antisemitismu, rasismu a xenofobie, z něhož vyrostly nacismus, II. Světová válka
a holocaust.
Jak by je jinak mohlo napadnout tleskat kapele, která se neproslavila zpěvem,
natož hudbou, ale jen a pouze xenofobními a rasistickými texty? Jak to, že
nikomu nepřijde divné, že si její členové přijdou pro cenu v černých košilích s
umrlčími lebkami, nápadně podobných těm, jaké měly ve znaku nacistické jednotky
SS?
Koketování s rasismem se stalo ve společnosti bez historické paměti podivnou
módou s příchutí zakázaného ovoce. Ve skutečnosti je ale nebezpečnou úchylkou,
která by místo podpůrného potlesku zasluhovala spíše návštěvu psychiatra.
