Vršovičtí Bohemians mají z ostudy kabát. Nebo vlastně máme, protože i já jsem
jedním ze zapálených fanoušků klubu, který se dlouhodobě vyhraňoval vůči
rasistům, xenofobům a náckům. Byl jedním z mála, ne-li jediným klubem v nejvyšší
fotbalové lize, kde se nikdy nehajlovalo a nebučelo na nikoho kvůli barvě pleti.
Po tomto týdnu už to bohužel neplatí. Hnědá vlna rasové nesnášenlivosti
prolomila vrata Ďolíčku. Příznivci Bohemians Praha 1905 odmítli promítání
dokumentárního filmu FC Roma na svém stadionu. Prý proto, že by je mohli narušit
náckové.
Jako člověk i jako fanoušek Bohemians se stydím a hluboce mě mrzí, co se stalo.
Výmluvy, že promítání “představuje bezpečnostní hrozbu” a že jde o “zatahování
politiky do sportu” jsou jalové a absurdní. HateFree není politika, HateFree je
odpor proti nenávisti.
Do Vršovic na Bohemku jsem začal chodit počátkem 80. Let. S pár kamarády jsem
tam za klokany dojížděl z druhého konce města – z Dejvic. Už tenkrát byla
Bohemka jiná. Už tehdy byla oázou svobodného a mírumilovného přístupu ke světu.
Jít na fotbal do ďolíčku – to nebyla jen touha po sportovním zážitku, na jednom
z posledních zachovalých historických pražských stadionů vládla atmosféra lidské
sounáležitosti a radostného spiklenectví proti zahnívajícímu režimu. Bylo to pro
nás něco jako jít na korzo, sousedskou veselici, nebo do kostela. Na Bohemku
kvůli zdejší tolerantní atmosféře a zvláštnímu géniu loci staré pražské
periférie chodili muzikanti z kapel, které se pohybovaly na hraně nebo za hranou
zákona. V šedi normalizačních let byl útulný a svérázný zelenobílý stadion
útočištěm lidí, kteří si s komunisty nezadali.
V 90. letech jsem se do Vršovic odstěhoval a na Bohemku chodil dál. Nikdy jsem
se nemusel bát vzít s sebou některou ze svých tří dcer, bylo to jako jít s nimi
na pouť. I v kotli – mezi nejdivočejšími fans – bylo pro nás vždycky bezpečno.
Lidi se k sobě chovali ohleduplně a slušně. Odpor proti rasismu a xenofobii byl
jedním ze základních kamenů klokaní světonázorové identity. Na žádný jiný
fotbalový stadion nechodilo a nechodí tolik cizinců, každý týden je v hledišti
slyšet slovenština, angličtina, francouzština. Klokanům fandí i pražští
Afričané. Nikdy neměli problém. Tolerance, která tu panovala, je vždycky
příjemně překvapila.
V posledních letech se začaly objevovat první náznaky, že do ďolíčku se snaží
proniknout skupinky mladých holohlavých fandů, jejichž chování nemělo s chováním
ostatních Klokanů nic společného. Párkrát začali v kotli hajlovat, ale pokaždé
jim tvrdé jádro skutečných bohemáků ručně stručně vysvětlilo, že tady jsou na
špatné adrese. Pak byl vždycky zase klid. Teď je ale všechno jinak.
Jako člověk i jako fanoušek Bohemians se stydím a hluboce mě mrzí, co se stalo.
Výmluvy, že promítání “představuje bezpečnostní hrozbu” a že jde o “zatahování
politiky do sportu” jsou jalové a absurdní. HateFree není politika, HateFree je
odpor proti nenávisti. Přes to nejede vlak. To se okecat nedá.
Všichni víme, o co jde. Náckové se v ďolíčku chytili a ostatní jejich výhrůžkám
ustoupili. Chtěl bych se rozhodně distancovat od postoje Družstva fanoušků a
hlavně od veškerých projevů xenofobie v Ďolíčku. To, co se stalo, je důkazem, že
zelenobílé oáze v nelehkých časech sílící hysterie a nenávisti hrozí akutní
nebezpečí zhnědnutí. To nesmíme dopustit. Bohemians Praha musí zůstat
zelenobílá. Pro hnědou v tomto slavném klubu s bohatou tradicí tolerance a
sounáležitosti není místo!
