Se zástupci
Úřadu práce ČR jsem se naprosto shodl v bezvýchodném postavení romské
komunity. Jejich integraci do společnosti pokládají za nedostatečnou a
rovněž i oni se obávají zhoršování situace a růstu pravicového
extremismu. Také Karel Holomek, publicista a předseda Společenství Romů
na Moravě, pozoruje „hluboký úpadek dosti velké části romské komunity
do pasivity“.
Podle jeho soudu (i mého) „příčinou ze strany Romů
je dlouhodobě negativní postoj společnosti vůči Romům, důsledkem něhož
je vysoká nezaměstnanost mezi Romy a další přímé a častěji nepřímé
nerovnosti“. A zde je nejzávažnější problém v nazíraní příčin a
důsledků. Jak jsem pochopil, nejen naše většinová společnost, ale také
právě i zástupci Úřadu práce mají zato, že „negativní postoj
společnosti vůči Romům“ je důsledkem jejich pasivity a „vysoké
nezaměstnanosti mezi Romy“.
Což je jakýsi stereotyp v nazírání
„problému romské komunity“, který lze lapidárně vyjádřit: Romové
pracujte, přestaňte na nás (majoritě) parazitovat, a my pak proti vám
nebudeme nic mít. – Větu podobného znění každý z nás slyšel tisíckrát.
Mohla by platit za předpokladu, že by Romové měli stejné příležitosti
jako my. Tedy podobné zázemí a společenské postavení.
Takové
možnosti ovšem nemají z mnohých důvodů, což naše společnost (majorita)
na určité úrovni reflektuje a tzv. romský problém uznává, a proto také
vytvořila orgány, které mají vytvářet různé „programy nastavování
rovných příležitostí i důstojného života zamířených do romské
komunity“. Kromě Rady vlády ČR pro záležitosti Romů je to také Agentura
pro sociální začleňování.
Kdo tuhle problematiku alespoň trochu
sleduje, ví, že až posud, bez ohledu na panující vládní reprezentace,
výkon těchto institucí je nedostatečný a na samotnou integraci Romů do
společnosti mají zanedbatelný vliv. V článku Karla Holomka „Romové jdou
z vlády smutní“ jsem se s překvapením dočetl, že pokud jde o Agenturu
pro sociální začleňování, tak v jejích „řadách se neobjevuje žádný Rom,
a pokud tam kdy byl, tyto řady opustil na protest pro nespokojenost ze
způsobu práce a nedostatečného prosazování agendy lidských práv do
vlády i samospráv“.
Pokud tomu tak je, pak to jenom potvrzuje,
že v duchu i těchto institucí, které přímo v názvu nesou tíhu problému,
panuje představa podobná té lidové: že začleňování romské komunity do
společnosti je především záležitostí Romů, takže, jednoduše řečeno:
Romové pracujte, přestaňte na nás (majoritě) parazitovat… Pak ovšem
rozladění Romů chápeme, protože, lidově řečeno, „pak už není Boha,
který by jim pomohl“, takže chápeme i jejich pasivitu.
Nedostatečnou
integraci Romů do společnosti si uvědomujeme všichni, tedy i Romové, a
zejména oni (protože nám přeci v lepším případě jsou jedno). Kdyby to
tedy bylo v jejich silách a možnostech, pak už by se víceméně bezesporu
stalo k uspokojení Romů i nás, a všechny ty naše hromské agentury by si
to jistě rády připsaly jako svůj, náš úspěch, jak jsme my bílí dokázali
integrovat Romy… Jenže během čtvrtstoletí k „žádnému pohybu tímto
směrem“ nedochází, nýbrž právě opačně.
Zástupci Úřadu práce
poznamenali „no víte, oni kdyby se Romové sami více snažili, jejich
situace by mohla být podstatně lepší“. Jak víme, že se – v rámci svých
možností a stavu své komunity – nesnaží? Co my víme?
Karel
Holomek pochybuje o nové strategii integrace Romů do roku 2020, která
má jít do vlády během příštích několika měsíců, protože „za výraznou
změnu v tomto programu je považováno postavení Agentury pro sociální
začleňování jako nosného pilíře reálného naplnění tohoto programu“.
Za
různých předpokladů by Karel Holomek byl ochoten změnit svůj názor, a
jedním z nich je, kdyby „viděl nějaký mechanismus, který by přiměl
samosprávy měst chovat se osvíceně, ve zkratce, protože tady je těch
nedostatků nejvíce a vyjmenovávat je nelze“. – Ať mi někdo poradí jak,
když právě samosprávy jsou takříkajíc kované v postoji nejpříkřejším:
Romové pracujte, neparazitujte na nás, zaplaťte dluhy, přestaňte krást…
Obávám
se, že osvícenější členové samospráv naopak o problémech Romů mlčí,
protože na lidovém fóru, kterým veřejné jednání zastupitelstva vždycky
je, nechtějí rozpoutávat protiromské nálady. Ba čím osvícenější někdo z
nich je, tím horší to je. Upřímně by mě zajímalo, co bychom to měli
dělat… Osobně se mě osvědčuje toliko nenápadná práce přímo v terénu,
konkrétní pomoc, která nemusí být ani takovou pomocí jako znakem zájmu,
projevem sounáležitosti…
I když… I když stále častěji se zvláště
u některých mladých Romů člověk setkává s apriorní, předsudečnou
nenávistí vůči nám bílým, která už ani nerozeznává (a nechce
rozeznávat), s čím, proč a jak člověk přichází. To se fakt i bojíte, že
dostanete na budku. A právě ta jejich autentická nenávist jako by
dosvědčovala naše selhání.
Na druhé straně člověk chtě nechtě
musí i tyto agresivní mluvčí pokládat za věrohodné zástupce Romů,
protože oni v našich veřejných orgánech, zejména samosprávných, nikoho
nemají. Obávám se, že v četných případech je jejich vyčlenění takové,
že už ani nevědí, že náš přístup k nim může být diferencovaný a že
nějaká „Agentura pro sociální začleňování“ vůbec existuje (zvláště když
v ní nikoho ani nemají).
Napadá mě, že naším východiskem musí
být v podstatě první a druhá věta tohoto článku (dál už se neshodneme),
tj. fakt o bezvýchodném postavení romské komunity v naší společnosti,
jejich nedostatečné integraci a růstu pravicového extremismu. Je to
veliká škoda na společnosti, ba těžký úraz, a přestaňme se hádat, kdo
na tom má větší podíl viny.
Zkusme na všech úrovních, o nichž
mluví i Karel Holomek, jednat spolu s Romy, jak tu škodu napravit a
těžký úraz vyléčit. Rád bych se na tom účinně podílel, protože nakonec
koho to zajímá, že dvacet let vyjadřuji svůj postoj a názor na tento
problém a napsal jsem o tom – kolik – třicet, čtyřicet článků?
Zajímavé
je, od pravicových extremistů jsem během těch dvaceti let dostal
bezpochyby dvacet různých výhružek a v jakýchsi jejich seznamech mě
vedou jako nepřítele číslo jedna, což je tak asi jediné, čeho jsem
dosáhl. Protože z druhé strany nepřišla ani jedna výzva či pozvání,
abych s něčím v této věci pomohl a k nějakému „začleňovacímu“ týmu se
přidal.
Vím, že v povaze všech sociálních programů je, že se
poměrně snadno píší, ale mnohem hůře uskutečňují. Ty „diplomky“
zpravidla nelze uvést do života žádným usnesením, prohlášením,
reorganizací, optimalizací ani administrativním opatřením.
Úplně nakonec mě napadá, proč se cítím tak osamocen: Romové nás ve skutečnosti zajímají mnohem méně, než si myslím.
