romea - logo
20. listopadu 2017 (pondělí)
svátek má Nikola
Zprávy e-mailem - Nemáte čas číst naše zprávy každý den? Nechte si posílat souhrn toho nejdůležitějšího tak často, jak  chcete Vy.
Loading
rozšířené vyhledávaní

Povstání Romů v Osvětimi 1944. 16. květen jako Den romského odboje

16.5.2017 0:01
Osvětim (FOTO: Gabriela Hrabaňová)
Osvětim (FOTO: Gabriela Hrabaňová)

V koncentračním táboře Osvětim došlo 16. května 1944 k něčemu naprosto mimořádnému – proti příslušníkům SS se vzbouřili Romové věznění v tzv. Cikánském táboře. Tato událost je v Česku stále téměř neznámá, přestože se k ní váže celosvětově stále populárnější Den romského odboje. Co se v Osvětimi 16. května stalo? Server Romea.cz u příležitosti tohoto významného dne znovu publikuje studii historika Michala Schustera, která osvětimské romské povstání popisuje a poprvé byla zveřejněna na serveru Romea.cz v roce 2015.

„Cikánský rodinný tábor“ v KT Auschwitz-Birkenau roku 1944

Rok 1944 lze zjednodušeně označit za závěrečnou fázi tzv. konečného řešení cikánské otázky v Evropě okupované nacisty a tedy i na území protektorátu Čechy a Morava. Po odtransportování většiny Romů do osvětimského komplexu během roku 1943 následovaly roku 1944 již jen menší transporty. Dne 16. května 1944 došlo k prvnímu pokusu o likvidaci tzv. cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau, čemuž zabránilo povstání tamních vězňů, ale především došlo k události nejtragičtější – na počátku srpna 1944 byl tento tábor zlikvidován.

První pokus o likvidaci „cikánského tábora“ a povstání romských vězňů

Osvětimský velitel Rudolf Höss nařídil na počátku roku 1944 urychlení už probíhajících prací v části Birkenau, především stavby rampy a kolejí trojkolejné odbočky trati Osvětim – Katovice, které vedly až ke krematoriu II a III. Velitel všech krematorií SS Otto Moll musel zajistit během týdne opravu všech krematorií, dokončit stavby baráků a začít stavbu nových spolu s vybudováním několika svlékáren u opravovaného bunkru II a za krematoriem V. Vězňové kopali dvě velké jámy na spalování mrtvol.1

„Venku přišlo k bráně určitě tak sedm, osm mužů. Táta spustil křik. Celý barák se chvěl, jak řval: Nevyjdeme ven! Pojďte vy dovnitř! Čekáme tu! Jestli něco chcete, musíte dovnitř!“

Veškeré přípravy byly prováděny kvůli židovským transportům z Maďarska. Pro nové vězně, označené při selekci za práceschopné, bylo potřeba místo pro ubytování, a tak nejvyšší vedení SS v hlavním táboře dne 15. května 1944 rozhodlo o likvidaci „cikánského rodinného tábora“. Tím by se uvolnil celý tábor B-II-e pro další maďarské Židy.2

Konečná akce měla být provedena večer 16. května 1944, kdy údery gongu vyhlásily zákaz vycházení v celém táboře (tzv. Lagersperre) a tábor byl uzavřen. Před táborovou branou zastavila nákladní auta a z nich vyskákalo 50-60 členů zvláštního komanda SS, kteří vyzvali vězně k rychlému opuštění obytných bloků. Uvnitř bloků však panovalo napjaté ticho, vězni odmítli vyjít, zabarikádovali dveře a v zoufalství se připravovali na obranu za pomoci kamenů a pracovního nářadí. Členy komanda SS toto odepření poslušnosti zaskočilo a jejich velitel se rozhodl akci odložit.3

Romský přeživší Hugo Höllenreiner (nar. 1933 v Mnichově), jenž byl do KT Auschwitz deportován se svou rodinou roku 1943, na okamžiky vzpoury vzpomíná takto: „Venku přišlo k bráně určitě tak sedm, osm mužů. Táta spustil křik. Celý barák se chvěl, jak řval: Nevyjdeme ven! Pojďte vy dovnitř! Čekáme tu! Jestli něco chcete, musíte dovnitř!“4

Celou událost popsal ve své zprávě také bývalý polský politický vězeň KT Auschwitz a tehdejší úředník (raportní písař) v „cikánském táboře“ Tadeusz Joachimowski (1908-19795):

„Posledním velitelem cikánského tábora a současně rapportführerem [důstojníkem, podávajícím hlášení, pozn. MS] byl Bonigut6. Pravděpodobně pocházel z Jugoslávie. Nesouhlasil s přístupy a taktikou SS. Byl to velice dobrý člověk.

Dne 15. května 1944 za mnou přišel a oznámil mi, že s cikánským táborem to vypadá špatně. Existuje rozkaz nařizující likvidaci cikánského tábora, prý už dostal odpovídající pokyn z politického oddělení, přes dr. Mengeleho. Cikánský tábor má být zlikvidován a jeho osazenstvo zabito plynem. V táboře se tehdy nacházelo zhruba 6500 Cikánů. Bonigut mne pověřil, abych o tom zpravil ty Cikány, k nimž chovám naprostou důvěru. Žádal, abych je varoval, aby nešli na porážku jako ovce. Ještě mi řekl, že signálem pro začátek akce bude lágršpere a že Cikáni by neměli vyjít ze svých baráků.

Bonigut sám varoval některé Cikány. Já jsem rovněž (tajně) vykonal zadaný úkol.

Nazítří kolem sedmé hodiny večer jsem zaslechl gong ohlašující Lagersperre. Před cikánský tábor přijely automobily, z nichž vystoupilo 50 až 60 esesmanů ozbrojených samopaly.

Ihned obklíčili baráky obývané Cikány. Někteří příslušníci SS vešli do obytných prostor s pokřikem Los, los. V barácích panoval naprostý klid. Cikáni, ozbrojení noži, lopatami, želízky a kameny, očekávali, co se bude dít. Z baráků nevyšli. Příslušníci SS byli konsternovaní. Vyšli z baráku. Po krátké poradě se vydali do Blockführerstube [světnice blokového velitele, pozn. MS] za velitelem akce. Po nějaké době jsem zaslechl zahvízdání. Esesmani, kteří obklíčili baráky, odcházeli ze svých pozic, nastoupili do automobilů a odjeli. Uzavírka tábora byla odvolána.

Následujícího dne (17. května 1944) přišel Lagerführer Bonigut a pověděl mi, že Cikáni jsou pro tentokrát zachráněni…“7

Ačkoliv tedy nedošlo k otevřenému střetu romských vězňů s příslušníky SS, hrála tato událost významnou roli. Rozhodně totiž nebylo v koncentračních táborech zvykem, aby se vězni hromadně vzepřeli připravené a plánované akci těsně před jejím samotným provedením. Je zcela nepochybné, že ozbrojené komando SS mohlo tento akt vzdoru potlačit, ale rozhodlo se nejít do otevřené konfrontace a raději dosáhnout svého cíle jinou cestou. Tato událost má tedy jednoznačně charakter povstání a náleží jí významné místo v tragické historii holocaustu evropských Romů.

V tzv. cikánském táboře v Birkenau se tehdy nacházelo asi 6500 vězňů, z nichž byla následně polovina odvedena do karantény v hlavním táboře – někteří někdy na přelomu května a června, další pak na začátku srpna 19448. Byli mezi nimi němečtí, polští a čeští vězni.9

Likvidace „cikánského tábora“ v Birkenau

Do uvolněného „cikánského tábora“ přišlo asi 10 000 žen z Maďarska, které byly ubytovány v blocích s lichými čísly, zatímco romští vězni přešli na stranu se sudými čísly. Podruhé se stěhovali do zadní poloviny tábora, když do přední části tábora přišli muži z Maďarska. V červenci 1944 rozhodl H. Himmler o likvidaci zbytku „cikánského tábora“.10 Dne 1. srpna ráno se měli práceschopní vězni hlásit do transportu, čehož využil také Antonín Absolon-Růžička (nar. 30. 9. 1930 v Mistříně).11 Později vzpomínal: „Jednoho dne v létě, když jsem na revíru12 slyšel, že odchází nový transport a řadí se u brány, vyběhl jsem nahý a utíkal jsem za bloky ke kantýně. Tam někde jsem potkal sestru Janu. Ptala se mě, kam běžím a já jsem jí řekl, že chci odjet transportem. Začala mě přemlouvat, abych nejezdil, že jsme zůstali už jen dva, abych zůstal s ní. Vím jen, že jsem jí řekl, že musím jet. Ani jsem se s ní nerozloučil, spěchal jsem…“13

Následujícího dne 2. srpna 1944 byly z práceschopných vězňů a vězeňkyň „cikánského tábora“ sestaveny poslední transporty do KT v Buchenwaldu a Ravensbrücku. Buchenwaldské transporty se skládaly z 918 mužů a chlapců, ze kterých mělo 151 protektorátní příslušnost. V KT Buchenwald se díky transportům z Osvětimi téměř zdvojnásobil počet tamních sintských a romských vězňů.14 Ravensbrücké transporty sestávaly ze 490 vězeňkyň. Jejich složení podle státní či územní příslušnosti je bohužel nezjistitelné.15 Nicméně i v nich byly zařazeny protektorátní ženy. Šesti pracovními transporty opouštěli vězňové a vězeňkyně tábor v Birkenau trvale, protože v té době stál již tzv. cikánský rodinný tábor před svou likvidací a o osudu jeho zbylých vězňů bylo rozhodnuto.16

"I z plynové komory se ještě dlouho ozývalo přerývané volání a výkřiky, dokud plyn nevykonal své dílo a neudusil poslední hlasy.“

Po jejich odjezdu zůstali v „cikánském táboře“ jen sirotci, starší lidé, matky s dětmi a jejich otcové, pokud nechtěli opustit své rodiny. Večer z 2. na 3. srpna došlo k uzavření bloků (Blocksperre) a během něho bylo 2897 žen, dětí a starých a nemocných lidí převezeno nákladními auty na dvůr krematoria V. Tam musel být zlomen jejich nečekaný odpor a poté byli nahnáni do plynových komor.17 Hrůzné okamžiky popsal jeden z příslušníků tzv. zvláštního oddílu (Sonderkommando) Filip Müller (narozen 1922 v slovenské Seredi): „Místnost na odkládání šatstva byla o půlnoci přeplněná lidmi. Neklid vrůstal minutu po minutě… Ze všech stran se ozýval zoufalý křik, bědování, výčitky, obžaloby. Sborově zaznívaly hlasy: Jsme přece říšští Němci! Ničím jsme se neprovinili! Jinde bylo slyšet: Chceme žít! Proč nás chcete zabít? … Likvidace probíhala jako obvykle. Moll i jeho pomocníci odjistili pistole a pušky a nekompromisně vyzvali lidi, kteří se zatím vysvlékli, aby opustili odkládací místnost a odebrali se do tří prostor, určených na otravu plynem. Na poslední cestě mnozí zoufalstvím plakali… I z plynové komory se ještě dlouho ozývalo přerývané volání a výkřiky, dokud plyn nevykonal své dílo a neudusil poslední hlasy.“18 Těla zavražděných, mezi nimiž byli i mnozí protektorátní vězňové, pak byla spálena v jámách v blízkosti krematoria, které v té době nebylo v provozu.19

Vzpomínku na likvidaci „cikánského tábora“ zanechal ve svých pamětech také velitel tábora Rudolf Höss: „Do poslední chvíle nevěděli, co je čeká; uvědomili si to tehdy, když je vezli do krematoria č. V. Nebylo lehké dovést je do komor. Neviděl jsem to, ale vyprávěl mi o tom Schwarzhuber, že žádná likvidační akce Židů nebyla tak obtížná jak likvidace Cikánů.“20

Během akce táborový lékař Josef Mengele sám zastřelil romská dvojčata-chlapce, na nichž dělal předtím pokusy, aby je následně mohl použít na pitvání. Dívčí dvojčata byla převezena do koncentračního tábora Hindenburg. Irma Valdová-Krausová díky tomu přežila se svými sestrami, jak vzpomínala: „Toho dne přijel do tábora v 18,30 dr. Mengele, aby dal odtud odvézt zbývající dvojčata, mezi nimiž byly i moje dvě sestry Anna a Alžběta. Z celé početné rodiny jsem byla jejich jedinou příbuznou, s níž se nechtěly za žádnou cenu rozloučit. Za zmatku naložili na auto s dvojčaty také mne, což mě zachránilo před jistou smrtí.“21

Na hromadnou vraždu navazovalo brutální zabíjení vězňů a vězeňkyň, kteří po odtransportování přijížděli zpět do Auschwitz-Birkenau, aby tam jako práceneschopní a vyčerpaní rovněž zahynuli v plynových komorách. Za tímto cílem poslali z KT v Buchenwaldu 26. září 1944 200 romských chlapců a 10. října 1944 mj. 800 Romů, podobně jako z pracovních komand KT Ravensbrück 11. a 14. října 1944 celkem 217 romských žen a dívek. Některé prošly selekcemi a byly znovu transportovány zpět do Ravensbrücku, zbývající skončily jako všichni vrácení muži a chlapci, v plynových komorách.22

Mezinárodní den romského holocaustu

Rok 1944 a jeho místo v romských dějinách zůstává nadále živým a co je důležité – tragické události romského holocaustu konečně získávají pevné místo také v dějinách celoevropských, resp. světových. Roku 2014 uplynulo již 70 let od hromadné likvidace tzv. cikánského rodinného tábora ve vyhlazovacím koncentračním táboře v Osvětimi. A tak i 2. srpna 2014 se stal bývalý tábor v Březince místem pietního shromáždění, na němž se sešli představitelé evropských romských organizací, zástupci polské vlády, úřadů, místní samosprávy, diplomaté, přeživší, pamětníci a pozůstalí. Datum 2. srpna bylo vyhlášeno mezinárodním dnem romského holocaustu a např. v Polsku významným státním dnem.23

Poznámky:

  1. Kladivová, Vlasta: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994, s. 77-78.
  2. Kladivová, V.: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994, s. 78.
  3. Nečas, Ctibor: Holocaust českých Romů, 1999, s. 170; LEWY, Guenter: The Nazi Persecution of the Gypsies. Oxford University Press, 1999, 320 s.; Right to Remember – A Handbook for Education with Young People on the Roma Genocide. Council of Europe, 2014, s. 81; BASTIAN, Till: Sinti und Roma im Dritten Reich: Geschichte einer Verfolgung. München: C.H.Beck Verlag, 2001, s. 62.
  4. Výpověď H. Höllenreinera viz Haus der Bayerischen Geschichte, Signatur: zz-1460.03, http://www.hdbg.eu/zeitzeugen/video.php?id=563
  5. Spolu s dalšími vězni zachránil vězeňské evidenční knihy „cikánského tábora“ viz Die Sinti und Roma im Konzentrationslager Auschwitz-Birkenau / Memorial Book. The Gypsies at Auschwitz-Birkenau / Ksiega Pamieci. Cyganie w obozie koncentracyjnym Auschwitz-Birkenau, ed. Státní museum Auschwitz-Birkenau ve spolupráci s Dokumentačním a kulturní centrem německých Sintů a Romů (Heidelberg), svazek 1, München/London/New York/Paris 1993, s. XXXI.
  6. Georg Bonigut působil v „cikánském táboře“ od 13. prosince 1943 ve funkci táborového velitele hlášení (Rapportführer) v KT Auschwitz-Birkenau. Na konci května 1944 byl jmenován velitelem tábora (Schutzhaftlagerführer) v „cikánském táboře“, jímž zůstal až do likvidace tohoto tábora. Následně se stal velitelem bloku a velitelem hlášení v KT Auschwitz III-Charlottengrube. Viz Gedenkbuch. Die Sinti und Roma im Konzentrationslager Auschwitz-Birkenau / Memorial Book. The Gypsies at Auschwitz-Birkenau / Ksiega Pamieci. Cyganie w obozie koncentracyjnym Auschwitz-Birkenau, ed. Státní museum Auschwitz-Birkenau ve spolupráci s Dokumentačním a kulturní centrem německých Sintů a Romů (Heidelberg), svazek 2, München/London/New York/Paris 1993, s. 1647.
  7. Nacistická genocida Sintů a Romů: katalog ke stálé výstavě ve Státním Muzeu v Osvětimi. Romano džaniben, 2009, s. 288-289.
  8. Nečas: Holocaust českých Romů, 1999, s. 170.
  9. Kladivová, V.: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994, s. 79.
  10. Kladivová, V.: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994, s. 80.
  11. Kladivová, V.: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994, s. 81.
  12. Revír neboli vězeňská nemocnice (Häftlingskrankenbau).
  13. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras: nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků, shromáždil a uspořádal Ctibor Nečas. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1994, s. 64.
  14. Nacistická genocida Sintů a Romů, katalog, 2009, s. 300.
  15. Nečas: Historický kalendář, 2008, s. 64.
  16. Kladivová, V.: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994, s. 79; Nečas: Holocaust českých Romů, 1999, s. 170.
  17. Kladivová, V.: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994, s. 82; Nečas: Historický kalendář, 2008, s. 64.
  18. Nacistická genocida Sintů a Romů: katalog ke stálé výstavě ve Státním Muzeu v Osvětimi. Romano džaniben, 2009, s. 294.
  19. Nečas: Holocaust českých Romů, 1999, s. 171.
  20. WspomnieniaRudolfa Hössa, komendanta obozu oświęncimskego, Wydawnictwo prawnicze Warszava, 1956, s. 116; Kladivová, V.: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994, s. 88.
  21. Kladivová, V.: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994, s. 83.
  22. Nečas: Holocaust českých Romů, 1999, s. 171.
  23. Schuster, Michal: Genocida Romů v českých zemích a její reflexe. In: Romano voďi 25.10.2012, s.
Michal Schuster, Muzeum romské kultury s.p.o.
Přečteno: 11815x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Holocaust, Osvětim, Mezinárodní den obětí holocaustu, Válka, Neonacismus, Památný den romského holocaustu



HLAVNÍ ZPRÁVY

Shromáždění na Abertově - 17. 11. 2017

videoZÁZNAMY: ČR si připomněla 17. listopad, policie v Praze zadržela dva příznivce extremistické DSSS

17.11.2017 12:54, (AKTUALIZOVÁNO 21:00)
Obyvatelé České republiky si dnes připomněli výročí událostí spojených se 17. listopadem. Hlavní město zažilo pietní shromáždění, demonstrace pravicových extremistů i krajní levice i různé kulturní akce. Na akce svolané u příležitosti výročí událostí z listopadu 1939 a 1989 dohlíželi stovky policistů, pražským jednotkám vypomohly i další krajská ředitelství.
 celý článek

Dominika Duka (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

Kardinál Duka poblahopřál nenávistné Okamurově SPD k volebnímu výsledku. Spojuje nás péče o bezpečí lidí a řada jiných témat, uvedl

16.11.2017 13:45
Hlava české katolické církve, kardinál Dominik Duka, poblahopřál k výsledkům voleb předsedovi hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomio Okamurovi. „Dovoluji si Vám pogratulovat k výsledkům voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Jsem přesvědčen, že nás spojuje péče o bezpečí lidí v této zemi i řada jiných témat. Přál bych Vám, abyste Vy i Vaši poslanci v nově ustavené sněmovně dokázali důrazně prosazovat právo a spravedlnost,“ uvedl Duka ve svém dopise.
 celý článek

Emil Voráč

Emil Voráč: Dokud nebudeme schopni se dohodnout, ničeho nedosáhneme a budeme k sobě chovat nenávist

16.11.2017 12:15
Co vlastně chceme? Nesouhlasíme s dosavadní politikou a vůbec se nedivím. Vadí nám převažující nálady tohoto národa. Dlouhodobě si stěžujeme, že politika, ale i integrační činnost je o nás, ale bez nás. Nejsme spokojení, že romská menšina nemá zástupce v senátu, parlamentu, nebo ve vládě a také na úřadech, kde se jaksi tvoří vnitřní zákony, které mnohdy jsou specificky nastavené proti naší menšině.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







..
romea - logo