Patrik Banga: Jsem pro sběr etnických dat ve všech oblastech. Majorita ale nemůže určovat, kdo je Rom

Liberecký náměstek pro sociální oblast Ivan Langr (Zelení) se vzbouřil proti metodice na odhady počtu Romů v jednotlivých krajích, kterou mu poslal Úřád vlády ČR, a jako již poněkolikáté vyvolal bouřlivou diskuzi o tom, zda vůbec odhadovat počet Romů a jakou vhodnou metodu k tomu používat.

V zásadě je na místě říct, že ke sčítání lidu obecně tady máme formulář, který vyplnil každý občan naposledy v roce 2011. A světe div se, Romů podle posledního sčítání je jen asi třináct tisíc. Člověk by si řekl, že si někdo spletl data a zaznamenal jen jeden kraj. Logicky potom následuje otázka, koho vlastně podporovat, když je tu tak nízká romská populace?

Že je údaj notně zkreslený, to je myslím jasné téměř každému. A romské části obyvatelstva je taky celkem jasné, proč to tak je. Ono prohlásit se veřejně Romem není až taková legrace, jak by se mohlo zdát. Být Romem, pro majoritu Cikánem (negrem, cikorkou, černou hubou, hnědočechem, kofolou), a být jím veřejně rovná se zadělat si na problém. A někdy na stovky problémů. Protože třeba nenávistných příspěvků, co jsme s bráchou dostali po jeho odchodu z Českého slavíka, byly stovky. A na to prostě každý nemá koule. A upřímně řečeno, nedivím se.

A jsme u toho. Jsme Romové, hrajeme si na gádže, protože veřejnost chce, abychom byli gádžové. Ti slušní, asimilovaní (a běda, jak budeme na veřejnosti mluvit romsky!). Takže nás tady není čtyři sta tisíc, což je můj soukromý odhad, ale tisícovek třináct.

Že máme mít zástupce ve veřejných funkcích, protože jsme největší etnická menšina v Česku? A proč? Je nás tady třináct tisíc. Ukrajinců je víc, Vietnamců je víc… Že máme mít právo na nesegregované školství? A koho vlastně segregují? Kolik z těch třinácti tisíc lidí jsou děti na školách? A mohl bych tady pokračovat do nekonečna.

Jen ať se ví, kolik Romů tady vlastně je. A ať se ví, že jsme velikou a nedílnou součástí republiky. A že jsme tady doma, ať se to někomu líbí, nebo ne. Ve finále by se totiž ukázalo, jak si tak nějak všichni stojíme. A až se konečně řekne, kolik nás tady vlastně je, třeba dosáhneme i na ty veřejné funkce a konečně nás bude někdo smysluplně zastupovat.

Řekl jsem, proč se sběrem etnických dat souhlasím. A nastává problém číslo dvě: Jak určit, že je někdo Rom. Přiznávám se, že to nevím. Metodika je obtížná. Nemůže fungovat tak, že majorita bude určovat, kdo je členem minority. V Česku není půda vhodná k tomu, aby se Romové mohli beze strachu přihlásit ke své identitě. Je podle mě spíš potřeba působit na Romy tak, aby se chtěli ke svému původu hlásit sami. Tím by se získala skutečná, reálná data. Začal bych kampaní za to, aby se Roma přestávali schovávat a hrát si nuceně na gádže a až potom bych je v rámci sčítání lidu přesvědčoval k tomu, aby se ke svému původu přihlásili. Protože dokud bude romství provázet stigma (ostatně, to je stejné stigma jako za těch nacistů), tak skutečná data nezíská nikdy nikdo.