Paul Polansky napsal novou knihu o romském koncentráku s názvem Lety, s novými svědectvími
Letos vyjde nová kniha amerického spisovatele Paula
Polanského s názvem Lety, v níž se autor zabývá koncentračním táborem v Letech u
Písku, kde umírali Romové.
Jak píše server Lety.info, Polanský v
knize popisuje i příběhy Čechů, kteří byli aktivními vykonavateli nemilosrdné
mašinérie holokaustu. "Mučení a vraždy Romů, které měly být zapomenuty. A
především příběhy těch, kteří i padesát let po konci Druhé světové války
vynaložili velké úsilí, aby historie Let zůstala němá," dodává server Lety.info.
Polansky prý čerpal informace v deníkových zápisech, v archivech, včetně
archivu koncentračního tábora v Letech.¨Jak spisovatel sdělil, historie Let je
málo známá, na vině však podle něj není jen prostý nezájem, ale i aktivní
utajování ze strany českého státu.
Polansky podle serveru bojuje za to, aby se skutečný příběh dostal na
veřejnost.
"Objevil důkazy a příběhy, které byly nejen politicky nevhodné, ale pro
mnohé i osobně nebezpečné. Bylo je třeba skrýt. Tak například za vraždy, které
prováděli čeští četníci, nebyl nikdy nikdo potrestán. Z oficiální verze historie
byly vynechány. O desetiletí později se na místě vražd postavil prasečák.
Polansky se rozhodl najít přeživší koncentračního tábora Lety, aby
zjistil, co se tam skutečně dělo. Přes neochotu českých úřadů našel téměř sto
přeživších a jejich výpovědi poté vydal v knize Tíživé mlčení. Mnohá svědectví
vypovídají o tom, jak přesně k vymazávání části české historie docházelo: ,Když
jsem naposled svědčil o Letech, tak mě uvěznili. Několik let po válce přišli do
mého bytu nějací dva muži vyšetřovat, co se stalo v Letech. Moje matka se bála
mluvit, ale já jsem těm detektivům řekl pravdu. O rok později mě nějaký
policista přišel zatknout, že jsem prý o tom, co bylo v Letech, lhal. Vzali mě
na policejní ředitelství v Praze 1. Odtud mě vzali do policejní vazby v Praze 6.
Drželi mě tam deset měsíců a snažili se mě přinutit, abych změnil svá tvrzení.
Chtěli, abych tvrdil, že Lety spravovali Němci a ne Češi.´ (František Janošovský,
Tíživé Mlčení.)," dodává server Lety.info.
Jedna z přeživších, kterou Polansky v knize cituje, Barbara Richterová,
popisuje podmínky v letském koncentráku takto:
„Prošla jsem mnoha koncentračními tábory (Lety, Osvětim, Ravensbrück,
Bergen-Belsen, Buchenwald), ale čeští dozorci v Letech byli nejhorší, mnohem
horší než němečtí dozorci ve všech těch táborech. Lety byly horší než Osvětim,
protože vás mohli ubít kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu. V Osvětimi byla jen
jedna zlá chvíle, ráno, když jste poslouchali, jestli na vás nepřišla řada do
krematoria. Ale němečtí dozorci nebyli zlí, necloumali s vámi, nebili vás. V
Letech jste museli celý den dávat pozor, aby vás nějaký dozorce kdykoliv
neuhodil nebo bezdůvodně neubil k smrti. V Bergen-Belsenu jsem byla slabá,
nemocná a moje spoluvězenkyně mě musely dovést na nástup. Němečtí dozorci nic
neříkali. Kdyby se totéž stalo v Letech, ubili by mě k smrti a stejně tak ty,
kteří by mě podpírali. Byla jsem v mnoha táborech smrti, ale Lety byly
nejhorší.“ (Barbara Richterová, Tíživé Mlčení)
Veškerý výtěžek z prodeje knihy bude
věnován na kampaň za zrušení vepřína v Letech.
Letský tábor byl v období 1942 až 1943 vězením pro "Cikány, cikánské míšence a
osoby žijící po cikánsku". V nelidských podmínkách zde čekala smrt na 326 mužů,
žen a dětí. Dalších 540 vězňů bylo posláno do vyhlazovacího tábora Auschwitz –
Birkenau (Osvětim).
Ukázky z knihy Paula Polanského Lety
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem otevřel třetí karton s dokumenty o cikánském
táboře ve státním archivu v Třeboni. První dva kartony obsahovaly hlavně
táborové účty, které mě více než hodinu k smrti nudily.
První složka třetího kartonu se týkala osmnáct let staré cikánské dívky
Františky Petružílkové, která byla poslána do Letů v červnu 1941 a dostala
vězeňské číslo 208. Byla zatčena, když požádala o cikánskou legitimaci. Na
žádosti se podepsala třemi křížky, namísto tří X, jak bylo běžné pro negramotné
lidi v Čechách.
Ve složce byly dvě její policejní fotografie. Snímek z profilu ukazoval kovovou
tyč za její hlavou, aby ji držela vzpřímeně. Byla snědá, s dlouhými černými
vlasy, měla vystouplé lícní kosti a úzkou tvář. Ačkoli moje šestnáctiletá dcera
byla blonďatá, měla tato cikánská dívka stejné zvědavé oči, jasné a plné života.
Když jsem složku této cikánské dívky pročítal, zjistil jsem, že 28. listopadu
1942 utekla. Další poznámka v jejích záznamech říkala, že byla chycena a
dopravena zpět do tábora 3. prosince. Více informací složka neobsahovala.
Během následujícího měsíce, jak jsme se vrhali na knihy a kartony, jsem
odkryl stovky složek s fotografiemi, podpisy, soupisy majetku, potvrzeními o
zlatých náušnicích, které byly později prodány v dražbě zaměstnancům tábora,
fotografiemi z rodinných alb a dopisy od příbuzných, hledajících místo pobytu
svých zatčených blízkých. Potom jsme v kartonu číslo 7 našli dlouhé seznamy
jmen, jmen bez složek. Byly to přijímací seznamy, metodicky vedené,
zaznamenávající jméno, datum narození a místo zatčení. Byly to tisíce jmen,
která Vlasta zanesla do databázového programu v mém počítači. Také Patrick začal
brát věci poprvé vážně a dlouhé hodiny pracoval při kontrolním vyhledávání jmen
přijatých vězňů s oficiálními táborovými knihami.
Jeho práce mi umožnila poznat, že v táboře byly drženy tisíce vězněných.
Ačkoli oficiální kniha uvězněných vykazovala pouze 695 vězňů, kamufláž bylo
snadné odhalit. Kniha uvězněných vedla každého jednotlivého vězně pod vlastním
číslem, ale na přijímacích seznamech v kartonu 7 se nacházely celé rodiny,
dokonce několik rodin, které byly uvedeny pod stejným číslem, pod jedním
individuálním jménem. Po zpracování všech přijímacích seznamů jsme s Patrickem
odhadovali, že průměrně bylo pod jedno vězeňské číslo zařazeno asi osm vězňů.
Ale někdy jsme našli až 17 lidí uvedených pod jediným číslem, pod jedním
individuálním jménem.
Po pouhém měsíci výzkumu jsme odhalili, že Lety byly skutečně táborem smrti.
Vězňové zde umírali každý den po celé tři roky existence tábora. Když někteří
umírali, byli do tábora přiváženi noví vězni a dostávali uvolněná čísla, ale
záznamy v oficiálních knihách se měnily zřídka.
* * *
Když jsem s Josefem domluvil, vrátili jsme se k obvolávání dalších rodin z
Prahy. Bylo to k ničemu.
„Musí existovat nějaký snazší způsob, jak tyhle lidi najít,“ řekla Alena.
„Existuje, ale vláda nebude spolupracovat. Na policejním počítači v Praze by
stačilo jenom napsat jméno dozorce a datum jeho narození, které mám, a bum!
Víme, kde žije dnes, pokud je ještě naživu. Vláda ale nechce, abych je našel.“
„Proč?“
„Domnívám se, že si nepřejí, abych s nimi dělal rozhovory.“
„Stejně pochybuji, že by vám ti dozorci řekli pravdu.“
„Někteří ano,“ odpověděl jsem. „Jednou jsem dělal rozhovor s mužem, který byl
dozorcem v německém vyhlazovacím táboře. Byl v ukrajinské jednotce SS. Řekl mi
všechno. Chtěl to ze sebe dostat dřív, než zemře.“
„Kdo to byl?“
„Bohužel můj vlastní příbuzný.“
„Vy jste ale Američan.“
„On po válce do Ameriky přišel. Lhal o své minulosti a dostal se tam. Když jsem
se pustil do hledání všech svých příbuzných přes babičku své matky, které
zanechala na Ukrajině, našel jsem jeho jméno. Vystopoval jsem ho zpátky do
Německa a odtamtud do Connecticutu. Nikdy mi neodpověděl na žádných z dopisů, a
tak jsem mu jednoho dne zavolal z New Yorku, abych mu oznámil, že k němu za dvě
hodiny dorazím. Když jsem přijel, měl sbalené kufry a byl připravený se mnou
odejít. Myslel si, že jsem od FBI. Řekl mi, že na tenhle okamžik čekal třicet
let. Byla tam celá jeho rodina a všichni plakali. Trvalo mi dlouho, než jsem ho
přesvědčil, že jsem jeho příbuzný a že jsem nepřišel, abych ho zatkl.“
„Myslím, že dozorce z Letů by se vám takhle nesvěřil.“
„Divila byste se, jak se lidé promění, když se jim objevíte u dveří. Kdybych měl
jen pár dokumentů se jmény, vsadím se, že by mi řekli: ‚Ten a ten zabíjel, ne
já.‘ Brzy bychom na ně všechny něco měli.“
„Už chápu, proč vám vláda nechce pomáhat. Vy byste ty staré chudáky
terorizoval.“
Přikývl jsem. Jo, terorizoval, řekl jsem si tiše pro sebe. Terorizoval bych
staré lidi, kteří bývali dozorci v Letech, dokud by mi neřekli pravdu; neřekli
mi, proč v tom táboře zemřelo tolik cikánských dětí.
