romea - logo
26. března 2019 (úterý)
svátek má Emanuel
Loading
rozšířené vyhledávaní

Pedagožka Naděžda Vašková: Děti potřebují především čas a zájem rodičů

23.12.2018 18:15
Naděžda Vašková (FOTO: Archiv Naděždy Vaškové)
Naděžda Vašková (FOTO: Archiv Naděždy Vaškové)

Odjakživa toužila stát se učitelkou, proto její kroky vedly na střední pedagogickou školu a posléze i na vysokou, kde vystudovala obor speciální pedagogika se zaměřením na logopedii a surdopedii, tedy výchovu a vzdělávání dětí a dospělých se sluchovým postižením. V současné době působí Naděžda Vašková jako speciální pedagog na hodonínské základní škole.

Jaké vady řeči se u dětí nejvíce vyskytují? A dá se o vadách řeči mluvit jako o zdravotním problému?

Vady řeči jako takové neexistují. Tento pojem logopedie nezná. Logopedie používá pojem narušená komunikační schopnost – jedná se o veškeré problémy při komunikaci, zjednodušeně řečeno. Ty se pak dělí na jednotlivé „diagnózy“. Přesto se nedá říct, co se vyskytuje nejvíce nebo nejméně. Logopedi, a teď nemyslím klinické, ale běžné školní, se setkávají nejvíce s opožděným vývojem řeči. Ten se objevuje u dětí, které ve třech letech nemluví nebo mluví velmi málo, a z něj se pak vývoj řeči může srovnat a být fyziologicky dále správný, popřípadě dále opožděný nebo přímo narušený. Když dítě kolem čtvrtého roku stále mluví málo nebo převažuje špatná výslovnost většiny hlásek, s pomocí diferenciační diagnostiky a pomocí odborných vyšetření na foniatrii, neurologii, stomatologii ad. pak zjišťujeme příčinu narušené komunikační schopnosti. Většinou se jedná o dyslalii, tedy poruchu výslovnosti, nebo vývojovou dysfázii – specificky narušený vývoj řeči, který se projevuje ztíženou schopností až neschopností verbálně komunikovat, i když jsou podmínky pro vývoj řeči přiměřené. Celkově se obor logopedie dříve studoval na lékařských fakultách, v zahraničí je to obor, který se studuje na medicíně a s medicínou je i velmi propojený, takže se určitě jedná i o zdravotní problémy.

Mgr. Naděžda Vašková

se narodila v Kyjově, vystudovala Střední pedagogickou školu Boskovice, poté následovala Masarykova Univerzita obor speciální pedagogika se zaměřením na logopedii a surdopedii. Pracovala v mateřské školce, na speciální základní škole, v současné době působí jako školní speciální pedagog na základní škole v Hodoníně.

Přibývá dětí se špatnou výslovností, těch, které nemluví ani po třetím roce života?

Nemyslím si, že by jich bylo víc, spíš je čím dál lepší diagnostika a více odborníků, kteří se touto problematikou zabývají. Dříve se dítě buď rozmluvilo, nebo mluvilo špatně, popřípadě bylo označeno za retardované a dál se to už neřešilo. Dnes je to jiné. To, že děti ani po třetím roce nemluví, je ale také problém současné doby. Ženeme se za financemi, abychom zaplatili auto, měli na hypotéku, nájem, aby bylo na vše, co děti potřebují. Většinu času trávíme v zaměstnání, rodiče si zkracují rodičovské dovolené, děti „odkládají“ do různých zařízení a k chůvám. Není na děti čas a čas je přitom to, co děti potřebují nejvíc.

Zaznamenala jste během své praxe, že by se u romských dětí výrazně objevoval problém s opožděným vývojem řeči? Nebo Romové tím, že se pohybují v širší rodině a jsou odmalička zvyklé hodně komunikovat, tento problém nemají?

Zatím jsem v péči neměla žádné romské dítě. Nicméně si nemyslím, že by Romové tento problém neměli. Spíše naopak – děti se pohybují často v bilingvním prostředí, nemluví dobře ani česky, ani romsky, ale stále je málo rodičů informovaných a natolik zodpovědných, že by s dítětem k logopedovi šlo a hlavně pravidelně s dítětem doma pracovalo. Nicméně toto se netýká pouze Romů a netýká se jich ani to, že by měli menší problém. Skutečně to nezáleží na barvě kůže, ale na zodpovědnosti každého rodiče. Děti mohou být zvyklé komunikovat, to ale neznamená, že komunikují správně, že mají dostatečnou slovní zásobu a že se u nich neprojevuje jiný problém související s komunikací.

Kdysi se zastával názor, aby Romové na své děti nemluvili romsky, protože je to bude negativně ovlivňovat na základní škole, tedy, že jim nepůjde čeština. Jaký je dnes názor odborníků na vývoj řeči u dětí, kteří pocházejí z bilingvního prostředí?

Nejsem jazykovědec ani fonetik, ani fonolog, nicméně si myslím, že je důležité, aby se na dítě mluvilo především česky. Aby se dorozumělo ve škole a správně vyslovovalo. Aby se setkávalo s vrstevníky nejen z řad Romů, ale i z majoritní společnosti. Nemám nic proti tomu, aby se na děti mluvilo i romsky, ale až jako druhý jazyk. Rodný jazyk by pro nás všechny měl být jazyk český. Žijeme v České republice, tak mluvme česky.

Ilustrační FOTO: Slovo 21

Nakolik ovlivňuje romské žáky prostředí a rodinné zázemí, ze kterého pocházejí?

Určitě ovlivňuje. Já sice odmala chtěla být učitelka a šla jsem si za tím, ale vím, že kdyby mě naši od dětství nevtloukali do hlavy, že je důležité se učit a mít dobré známky, tak bych teď nebyla tam, kde jsem. Vidím ve svém okolí rodiny, které děti záměrně nechávají ze školy doma, protože se jim nechce s dětmi ráno vstávat, nebo je nepřipravují na to, že by měly dál studovat, protože stejně přece práci nenajdou a škola je nuda. Bez pozitivní motivace a správných výchovných vzorů dítě málokdy dosáhne toho, čeho by chtělo. Potřebuje to správné zázemí a podporu. Pocit, že v něj někdo věří.

Jaká vlastně byla vaše cesta od logopedky v mateřské školce k speciální pedagožce na základní škole?

Jednoduchá. Mám vystudovanou speciální pedagogiku, nejsem tedy pouze logoped ani pouze učitel, moje zaměření je obšírné. Ale ve chvíli, kdy jsem v mateřské škole, kde jsem pracovala, začala cítit náznaky rasismu, agresivity od vedení i rodičů, nechtěla jsem tam zůstat, a tak jsem hledala jiné uplatnění. Na školku jsem tehdy podávala i stížnost, ale kvůli vztahům paní ředitelky byla zametena pod kobereček. Takže jsem se dostala na základní školu speciální, kde jsem prožila nejkrásnější rok své praxe jako třídní učitelka u puberťáků se středně těžkým mentálním postižením. Byli jsme super parta. Změnilo se to až s inkluzí, začalo ubývat dětí, snižovaly se stavy a já jako nejnovější musela jít. Ale naštěstí v místní základce hledali školního speciálního pedagoga, a tak byli moc šťastní, že mě našli.

Problémy, které popisujete, vyvolali kolegové nebo rodiče?

Poté, co jsem nastoupila do školky jako běžná učitelka, rodiče chodili za paní ředitelkou, jestli jsem na to vůbec vzdělaná a co tam jako dělám, a že si nepřejí, aby jejich dítě vzdělávala Cigánka

Poté, co jsem nastoupila do školky jako běžná učitelka, rodiče chodili za paní ředitelkou, jestli jsem na to vůbec vzdělaná a co tam jako dělám, a že si nepřejí, aby jejich dítě vzdělávala Cigánka. Vydržela jsem tam dva roky. Protože tlak na ředitelku zvenčí byl obrovský, ukončila mi po dvou letech smlouvu. Pak jsem byla rok bez práce, obešla přesně 52 pohovorů. V jedné z brněnských školek mi řekli: „Vy jste Romka? To my vás nevezmeme, jak bychom to vysvětlili rodičům?“ Tehdy jsem se obracela i na ombudsmanku. Bohužel jsem neměla žádnou nahrávku, nemohla jsme tedy nic dokázat. Víte, všude se najde někdo, kdo s tím, že jste Romka, bude mít problém. V bývalé škole si například jedna kolegyně přede mnou schovávala kelímek s pery, co měla na stole. Když jsem přišla do hodiny a chtěla zapsat do třídnice, neměla jsem čím. Děti mi pak říkaly, že paní učitelka to schovala, abych jí to neukradla. Teď se tomu směju, ale tehdy mi moc do smíchu nebylo. Díky Bohu, že dnes už nic takového neřeším.

Co si může rodič, který se poprvé setká se speciálním pedagogem, pod vaší prací vůbec představit?

Mojí hlavní náplní práce je vyhledávání dětí s nějakým „problémem“, tedy depistáž, následná diagnostika těchto dětí, jejich odeslání do poradny. Pak s dětmi provádím nápravy poruch učení, tedy reedukace. Hodiny speciálně pedagogické péče zaměřené na rozvoj čtenářských a matematických schopností. Snažím se o metodické vedení učitelů a o konzultace a vysvětlení problémů zákonným zástupcům. Jsem takový poradenský pracovník.

Patří podle vás všechny děti do běžných škol? Jak se díváte s odstupem času na zavádění inkluze?

Nepatřím mezi odpůrce inkluze jako takové. Vždy jsem říkala, že inkluze je hloupost. Pořád to tak vidím, ale když se v tom pohybuju, nevidím to už úplně tak černě. Inkluze je skvělá myšlenka, u nás však zaváděná nešťastným způsobem. Dětem se speciálními potřebami byla věnována ve speciálních školách maximální možná péče, v běžných školách je jim věnována ta nejmenší možná. A to i když mají asistenty, i když mají mě jakožto speciálního pedagoga, který za ně bojuje a lobbuje. Pokud bude ve třídách třicet dětí a z toho šest s podpůrným opatřením druhého až čtvrtého stupně, není to přínosné ani pro inkludované děti, ani pro intaktní děti, ani pro učitelku, která se z toho může uběhat z jedné strany třídy na druhou. Asistent, který má sice 120hodinový kurz, je super, ale určitě nemá vzdělání na to, aby se věnoval dětem s autismem, dětem s těžkým sluchovým či zrakovým postižením, dětem s mentálním postižením. Takový asistent tam může být tak pro děti s poruchami chování, a to ještě jen mírnými. K ostatním dětem by měli být odborníci. Ale co si budeme povídat – dokud do školství nepůjdou finance, bude to tak, jak to je. Asistentů bude ubývat, protože za ty peníze to nikdo dělat nebude, a už vůbec ne odborníci. Takže inkluze ano, ale s počtem maximálně patnácti dětí ve třídě a s učitelem a speciálním pedagogem v každé třídě.

Ilustrační FOTO: Slovo 21

Co tedy říkáte na novou vyhlášku novely o inkluzi? V otevřeném dopise, který byl adresovaný ministerstvu školství, je mimo jiné i pochybnost, že se záměrně navyšují diagnózy poruch učení, aby byl opět důvod, proč přemístit děti mimo hlavní proud.

Děti s poruchami učení stejně nemohou být vzdělávány nikde jinde než na běžných školách. Na speciálních školách, dříve školách zvláštních, mohou být vzdělávány pouze děti se sníženým intelektem. Takže je to podle mě zase jen nafouklá bublina.

Odpůrci inkluze tvrdí, že dítě s postižením nezažije na běžné základce pocit úspěchu, že může selhat.

Nemyslím si, že inkludované dítě nezažívá pocit úspěchu, naopak, může, má jiné úkoly, často upravené, zkrácené. Je dobré si uvědomit, že dítě s problémem selhává i na speciálních školách, nikdy nikomu nejde vše. Učitelky se velmi snaží, aby to děti zvládaly, jen je škoda, že nikdo neřeší, aby to zvládali i učitelé.

Kolik je u vás na základní škole žáků se speciálními potřebami a jaké to nejčastěji jsou?

V současné chvíli máme ze 612 žáků 62 s podpůrným opatřením, tedy desetinu. V dnešní době poradny nezveřejňují ve svých zprávách názvy diagnóz, dávají pouze jakési identifikátory, které si my speciální pedagogové dokážeme identifikovat. Nejvíce máme asi dětí s poruchami chování a hraničním intelektem, pak dětí se zkříženou lateralitou, několik s poruchami autistického spektra, stejně tak jako dětí se zrakovým postižením.

Během své praxe se setkáváte s dětmi, které mají problém udržet pozornost nebo je vůbec problém udržet je v lavici. Jak lze v takovém případě postupovat, aby jejich chování co nejméně narušilo běh vyučovací hodiny?

Na vzdělávání se u nás podílí školní psycholog, speciální pedagog, třídní učitel, výchovný poradce a metodik prevence. Snažíme se o co největší spolupráci. Takové děti mají většinou asistenta, takže to řešíme tak, že asistent na chvíli odvede dítě ze třídy, jdou se projít, mají i zkrácené úkoly. Nevypracovávají třeba čtyři sloupečky, ale jen tři a pak se můžou jít poválet na relaxační vak, popřípadě si zahrát výukovou hru na tabletu. Snažíme se o co nejvíce vizualizovanou a strukturovanou výuku při těchto dětech. Dítě musí vidět, kolik úkolů má splnit – např. tři cvičení, za každé splněné dostane magnetku. Když má tři magnetky, může si jít odpočinout.

Upozorňuje se na nárůst diagnózy ADHD. Jde skutečně o takový problém a může mít tato diagnóza i nějaká pozitiva?

Stejně jako u narušené komunikační schopnosti si nemyslím, že je nějaký nárůst. Spíše, když nevíme coby, dáme dítěti nálepku ADHD – ono se nám tu vrtí, není nevychované, tak je určitě ADHD. Všechno je to na neurologickém podkladě, který ADHD potvrdí, nebo vyvrátí. Takže opět lepší diagnostika. A pozitiva? Snad jen v tom, že tyto děti nejsou líné.

Podílíte se jako speciální pedagog i na výběru pomůcek specifických pro jednotlivé typy handikepů?

To rozhodně. Snažím se pomůcky vybírat ve spolupráci s třídní učitelkou. Spoustu pomůcek ve škole máme, proto vždy konzultujeme a vybíráme co nejvhodnější pro dané dítě. Není to pomůcka pro typ handikepu, ale přímo pro dítě doporučená poradnou. 

Připravují pedagogické fakulty budoucí klasické pedagogy dostatečně na to, že se během své praxe budou setkávat s dětmi, které mají výraznější výchovné problémy nebo zdravotní postižení?

Ani já jako speciální pedagog nebyla připravená na děti s výchovnými problémy, ani na děti zdravotně postižené. To vám škola prostě nedá. Já jako logopedicky zaměřený student měla praxi dva týdny v logopedické školce, a nemohla jsem se těch dětí ani dotknout, mohla jsem jen sedět a dívat se – co se tím člověk naučí? Nic! Na střední škole jsem se naučila mnohem víc, když jsem s dětmi mohla pracovat a vyučující mi byl schopen říct, co jsem udělala špatně a co dobře. Fakulta vám dá jakýsi návod, ale pokud chcete něco umět, reálně umět, musí se člověk dál vzdělávat, chodit na školení, kurzy, semináře. Člověk jde na vysokou s tím, že se tam naučí různé postupy, metody, návody co kdy a jak dělat. A odchází po pěti letech zklamaný, že sice ví, kdo a kdy založil pedagogiku, jaké jsou pedagogické směry, proč existoval nějaký behaviorismus v psychologii a že logopedií se zabývali lidé už v pravěku, ale do praxe neví vůbec nic. Co si nedostuduje, draze nezaplatí na kurzech a vzdělávání, tak prostě neví. Laická veřejnost od všech čeká: jsi učitel, jsi speciální pedagog, tak si poraď! No ano, jsem! Ale mě to v té škole nikdo nenaučil! Učí mě to až život a praxe jako taková, a to je to, co by se mělo změnit.

Článek vyšel v časopise ROMANO VOĎI. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi. Více na www.romanovodi.cz.

Přečteno: 1207x

 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Romano voďi 2018, RV, RV 12/2018, Vzdělávání, Vzdělávání



HLAVNÍ ZPRÁVY

V Rokycanech se 23. 3. 2019 v kostele a na hřbitově naposledy rozloučilo s romskou zpěvačkou Věrou Bílou téměř 2000 lidí. (FOTO: ROMEA TV)

videoZÁZNAM: 2000 lidí se v Rokycanech rozloučilo s královnou romské hudby Věrou Bílou

22.3.2019 20:51, (AKTUALIZOVÁNO 13:40)
V Rokycanech se dnes v kostele a na hřbitově naposledy rozloučilo s romskou zpěvačkou Věrou Bílou téměř 2000 lidí, většinou Romů. Obřad v kostele na náměstí začal v 11:00, poté šly a jely stovky lidí na hřbitov na okraji města. Cestou se lidé zastavili u obchodního střediska Žďár, kde zpěvačka sedávala na lavičce a kde chtějí příbuzní a známí vytvořit pietní místo. Na hřbitově hrála desítky minut čtyřčlenná kapela synovce Bílé a houslisty Jiřího Gini. Na závěr uvedl její oblíbené písně včetně moravské Dobrú noc a sladké sny. Zpěv ale podle regulí romských pohřbů nezazněl ani k jedné melodii.
 celý článek

Andrej Kiska, prezident Slovenské republiky (FOTO: Katarzyna Czerwińska, Wikimedia Commons)

videoZÁZNAM: Evropskou cenu Sintů a Romů za lidská práva získal slovenský prezident Andrej Kiska

15.3.2019 15:15
Od 18. do 21. března 2019 probíhá již čtvrtý ročník Romského týdne na půdě Evropského parlamentu v Bruselu. Dnes byla v rámci programu udělena také Evropská cena Sintů a Romů za lidská práva - získal ji slovenský prezident Andrej Kiska. Server Romea.cz udělení ceny přenášel živě přímo z Bruselu.
 celý článek

Radek banga

Radek Banga k reakcím na útok na Novém Zélandu: Neklesejte na lidské dno

19.3.2019 15:00
„Radikalizující společnost je pokaždé následkem ekonomického nebo společenského napětí a v historii lidstva není ničím novým. Klesnout ovšem na tak hluboké lidské dno a souhlasit s útokem na Novém Zélandu může skutečně jen totální psychická troska a hnusná odporná mentální bestie,“ uvedl k teroristickému útoku z pátku 15.března, při kterém došlo k masakru ve dvou mešitách ve městě Christchurch.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo