Příchod uprchlíků a migrantů do Evropy je spojen s tragédiemi. Příčiny jsou
různé – rozbouřené moře, ziskuchtivost převaděčů, policejní „záchyty“ za účelem
uvěznění uprchlíků, aby už neprchali, strach z „islamistů“ a islámu vyvolávaný
politiky a médii. Před časem se v parku ve Velké Gorici v záhřebské župě našla
tříletá holčička. Podle vzhledu nebyla z rodiny většinového obyvatelstva, na
chorvatštinu nereagovala, a tak se mělo za to, že patří k uprchlíkům. Zkoušeli
na ni mluvit arabsky, turecky, azersky, farsí (darí a tadžicky), urdsky a
hindsky, ale bezúspěšně.
Dobří a zároveň vzdělaní lidé se najdou všude, a tak do domova pro
nezaopatřené děti ve Velké Gorici, kde holčičku umístili, pozvali před několika
dny ženu, znalou několika romských dialektů a jazyků. Za chvíli zjistila, že
holčička je z rodiny, kde se mluví beášskou romštinou. A díky zveřejněné
fotografii se rychle našli i její rodiče. Rodina žije v nedalekém Záhřebu a ve
Velké Gorici se jim dcerka ztratila, rodiče odtamtud odjeli každý jinam a
domnívali se, že dcerku má ten druhý rodič.
Beášové (nebo také Bojášové, Bajášové, anglicky a francouzsky Boyash, v
Rumunsku Băieşi, dříve také Rudari, česky bychom řekli horníci z rudných dolů) v
ČR a ani na Slovensku nežijí. Jsou to potomci Romů ze Sedmihradska a Banátu,
kteří byli do 16. století drženi jako otroci v karpatských rudných dolech a
postupně přijali tehdejší rumunštinu. Otroctví bylo v (dnešním) Rumunsku zrušeno
až v polovině 19. století, před pouhými 165 lety! Jazyk beášských Romů je
středověký a od dnešní rumunštiny dost odlišný. Beáštinu užívá nejen část
rumunských Romů, ale i někteří Romové v Srbsku a Chorvatsku a hlavně v Maďarsku,
kde žijí vedle Olašských Romů a Romů jazykově zcela pomaďarštěných jako
nejchudší etnická skupina.
Když jsme ve službách vlády ČR v roce 1999 zkoumali při přípravách koncepce
romské integrace a při psaní zákona o etnických menšinách maďarský systém
národněmenšinových samospráv, navštívili jsme i Pětikostelí (maďarsky Pécs). Tam
je romské Gándhího gymnázium s internátem, pro romské děti z celého Maďarska. Je
to bilingvní škola, vyučuje se tam v maďarštině a v olašské romštině, ale jako
povinný předmět tam mají vedle angličtiny i beášskou romštinu.
„A k čemu je vůbec ta beáština?,“ ptal se pochybovačně jeden Rom z naší
skupiny. A pan Farkas, který působil v „opoziční“ romské neziskovce v
Pětikostelí a na Gándhího gymnáziu proto nenechal ani niť suchou, řekl: „Víte,
ti Beáši jsou na tom zle, nejhůř ze všech v Maďarsku. A víte, jaké je to pro ně
povzbuzení, když sledují, jak jejich děti chodí do romského gymnázia, kde se
všechny děti učí jako povinný předmět i beášsky? Teď vidí, že do Maďarska i oni
patří.“
Ta žena, která pomohla identifikovat beášskou holčičku ze Záhřeba, asi do
Gandhího gymnázia v Pětikostelí nechodila. Ale díky jejím znalostem jsem si i já
připomněl argument pana Farkaše, mimochodem doktora filozofie z budapešťské
univerzity. Do Evropy patří i Beášští Romové a jsem rád, že tolik lidí věnovalo
domněle uprchlickému dítěti tolik času a energie.
(Poznámka redakce: Chorvatský deník
Jutarnji list tvrdi, že
rodiče dívky se pohádali, každý z nich odjel jinam a dívku nechali ve městě.
Informaci citovala agentura ČTK)
