romea - logo
11. prosince 2018 (úterý)
svátek má Dana
Loading
rozšířené vyhledávaní

Pokud je lidem ukradená morálka politiků, soudní verdikty na situaci nic nezmění, říká student Jakub Čech

20.7.2018 17:12
Jakub Čech (FOTO: Miloš Nejezchleb)
Jakub Čech (FOTO: Miloš Nejezchleb)

Působí jako inkarnace „staré” duše v těle teenagera. Spoustu lidí tím dráždí, spousta jej obdivuje za houževnatost a neochvějnost, s jakou se už od základní školy pouští do boje s nefunkční nebo špatně fungující státní správou. Osmnáctiletý jakub Čech se Romee svěřil mimo jiné s tím, že i on se musel v určitém období popasovat s vlastními předsudky vůči Romům. K tomu, aby pochopil, že cesta paušalizace je slepá, si podle svých slov musel dojít samostatně. Přečtěte si rozhovor se středoškolákem, před nímž mají úřady respekt.

Všechny fascinuje váš věk. Jste k tomu shovívavý, nebo už kroutíte očima? Máte vy sám pocit, že se vaše zájmy vymykají standardním problémům středoškoláků?

Musím říct, že jsem postupem času pochopil, že můj věk je spíš konkurenční výhoda. Umožňuje mi přitahovat k jednotlivým kauzám trochu větší mediální pozornost, než kdybych byl výrazně starší. Takže mě to nijak zvlášť neštve, ačkoli mi vždycky vadil diskriminační přístup ve stylu „když seš malej, nic ti do toho není” a v diskuzích se o sobě často dozvím, co bych měl dělat místo toho, co dělám, protože je to přiměřené mému věku. Co se týče zájmů mých vrstevníků, netroufám si je nijak zobecnit, natož hodnotit. Když za minulého režimu chyběly mladým lidem možnosti například kulturního vyžití a k lidem se dostával jen zlomek informací, měli všichni zájmy podobné. V dnešní kulturně rozmanité době se logicky liší i zájmy.

Jakub Čech (18) žije a studuje v Prostějově. Odmalička se zajímá o dění ve svém městě, píše do novin, žádá o informace, je aktivní v občanských iniciativách. Podle svých slov považoval za samozřejmé se občansky angažovat, nemlčet k tomu, když se děje něco špatného a podílet se na životě svého města. V souvislosti se svými veřejnými aktivitami se dostal do médií, odmalička také píše do novin. Za upozorňování na problémy komunálních politiků si od nich vysloužil výhružky žalobami či trestní oznámení. Letos obdržel Novinářskou cenu za články, které publikuje v regionálním Hanáckém Večerníku. V roce 2017 získal Cenu za odvahu, kterou uděluje Nadační fond proti korupci.

Přesto: mladí lidé fungují často v nejrůznějších skupinách nebo partách, minimálně třeba proto, že jsou vázáni konkrétním studijním prostředím. Kdybyste se měl srovnat třeba se svými spolužáky – vyhledáváte jejich společnost stejně rád jako společnost dospělých?

Musím říct, že jsem byl v tomto ohledu vždycky trochu zvláštní dítě. Hodně mě bavilo poslouchat hovory dospělých, a už třeba v pěti letech jsem před hraním si na hřišti – což obnášelo pohyb, který mě nelákal – dával přednost poslouchání řečí dospělých. Když jsem byl na návštěvě u babičky, největší zábava pro mě bylo, když se večer bavila se sousedkami a já to mohl poslouchat. Nemůžu ale na druhou stranu říct, že by se všichni moji vrstevníci věnovali určité činnosti a já bych byl ten vyčleněný exot, který jediný dělá něco jiného.

Než jste se začal zasazovat o změnu některých nezákonných praktitk, pociťoval jste někdy ostych nebo nejistotu z toho, že se jako (tehdy) neplnoletý vydáváte na území, které si nárokují dospělí? Potřeboval jste k tomu, abyste udělal první krok, podporu dalších lidí, především rodičů?

Určitý vrozený ostych ve mně nejspíš byl, zároveň jsem si ale byl vědom toho, že mám nějaká práva a že mi moje neplnoletost nebrání třeba v tom, abych se šel podívat na zastupitelstvo, nebo se obrátil na nějakou instituci. Takže nějaké sebevědomí jsem v tomto smyslu asi měl. Nedá se ale říct, že by v tom hráli nějakou roli moji rodiče. Ti to brali vždycky spíš tak, že mám zvláštní koníček, ale aktivně mě k tomu nesměrovali.

Ten první krok jste tedy učinil zcela samostatně? Mám na mysli moment, kdy jste se rozhodl kontaktovat oficiální místa a poslat jim své připomínky…

Ano, ale rozhodně to nepřišlo ze dne na den. Spíš jsem si všímal věcí ve veřejném prostoru, včetně různých banalit. Třeba jsem jel vlakem, v neděli, spojem mezi Pardubicemi a Olomoucí, což je vytížená trať, a musel jsem stát spolu se spoustou dalších lidí v uličce. To mi bylo zhruba deset. Tak jsem napsal e-mail Českým drahám, a ptal se jich, proč nezařadí přiměřené množství vagónů, aby to kapacitně sedělo. Že přeci musí tušit, že v neděli večer bude cestovat spousta lidí. Na tom případu chci ilustrovat, že to nebylo tak, že bych si řekl: „a teď budu škodit radnici”, ale spíš jsem si všímal věcí okolo sebe a snažil se je nějakým způsobem řešit.

Jakub Čech (FOTO: Facebook)

Vzpomněl byste si na první věc, která vás rozčílila?

Vzpomenu si na první článek, který mi vyšel v novinách, konkrétně v Prostějovském deníku, když mi bylo 8 let. Jmenoval se „Turisti jsou nahraní, panel v létě nefunguje”, a byl o nefukčním městském informačním panelu pro turisty. Tehdy mě hrozně naštvali, protože to bylo uprostřed turistické sezóny. Motivovaný jsem byl i tím, že noviny nabízely za článek od čtenářů odměnu sto korun.

Co jste si za tu stovku koupil?

Asi nic konkrétního. Nejspíš jsem si ji uložil do peněženky a na něco si ji šetřil.

I v tom jste byl tedy zodpovědný. Měl jste vůbec nějaké spontánní dětské projevy? Působí to, jako byste vyrůstal v totální sebedisciplíně.

Pro mě byl tím spontánním projevem právě ten článek! Bylo to ze dne na den – otevřel jsem si noviny, tam bylo napsáno: za článek dostanete stovku, tak jsem si sedl a napsal jsem ho. To je přece úplně spontánní. Zvlášť když mi bylo osm a neměl jsem s tím žádnou zkušenost.

Vy působíte poměrně neohroženým dojmem v prosazování svých představ. Krom toho máte i suverénní jazykový projev a podle všeho i schopnost myslet analyticky a zdařile argumentovat. Přemýšlel jste o tom, v jaké profesi byste v budoucnu tyto dovednosti nejlépe a nejraději zúročil?

Baví mě psaní článků, jednak do lokálního tisku a jednak na web Tiscali.cz, kde se snažím popisovat větší kauzy trochu analytičtějším způsobem. Vybírám si spíš kauzy, které nejsou jenom v Prostějově a mají nějaký přesah. Poslední dobou mě ale hodně baví pracovat se zákony a aplikovat je, takže by mě asi lákalo i studium práv.

Právě jsem se na to chtěla zeptat: už teď působíte jako novinář, zároveň se ale podle všeho dobře orientujete i v legislativě. Ostatně, mohl byste být třeba i politikem?

Psát právní podání mě poslední dobou baví víc než články do novin. U těch musí člověk pořád přemýšlet, jak to zjednodušit, jak to vysvětlit, aby to mělo slohovou úroveň a dávalo to čtenáři smysl. Takže ta podání na instituce mě v tomto smyslu baví víc.

Láká vás spíš teoretické studium, psaní, publikace, nebo přímý kontakt a angažmá ve veřejném dění?

Já si myslím, že novinář má vlastně šanci se ve veřejném dění angažovat a působit na něj leckdy víc, než opoziční politik. Vstup do politiky mě asi úplně neláká, musel bych se mnohem víc omezovat a přemýšlet nad tím, jak věci formulovat, abych si nenaštval voliče. V tom bych se teď asi necítil úplně komfortně. Nikdy ale neříkám nikdy a je možné, že mě to jednoho dne přitáhne.

Našel byste příklad člověka, který se v české politice udržel delší čas a zároveň ho to po lidské stránce nezdeformovalo? Myslíte si, že je možné se nezdiskreditovat?

To je záludná otázka. Nemyslím si, že je nemožné být v politice a morálně neselhat, ale konkrétní politická osobnost dneška mě v tuto chvíli nenapadá. Automaticky mi naskočí Milada Horáková, která celý život bojovala za nějaké hodnoty, byla aktivní politička, socialistka, a své hodnoty bránila aktivně proti dvěma totalitám, z nichž první ji „jenom” zavřela, a ta druhá rovnou zavraždila. To je inspirativní příklad, v českém kontextu bohužel dost často zplošťovaný jenom na to, že je to ta paní, co ji zabili komunisti.

Předávání Novinářské ceny Nadace OSF. (FOTO: Facebook OSF)

Milada Horáková zároveň čelila zřetelněji konturovanému nebezpečí, a to v případech obou zmíněných režimů. Otázka je, jestli to nebezpečí dnes nečíhá právě v tom, jak jsou leckteré pojmy devalvované, a různých druhů tlaků je tolik, že je velmi těžké se v nich zorientovat. Težko lze už označit za hlavního nepřítele libovolný „ismus”.

Myslím si, že naše společnost je v tom, co politikům projde, naprosto tolerantní, a na premiéru Babišovi to teď vidíme v plné „kráse”. Když nějaký politik eticky selže, veřejnost řekne „no co, vždyť neporušil zákon.” A když pak zákon poruší, řeknou „no co, to je naprosto bagatelní, je to jen nějaký paragraf, proč to řešíte.” Když je politik obviněn z trestného činu, bude se čekat na to, než bude podána obžaloba, pak na rozsudek a pravomocný rozsudek, což je to, co vidíme u současného premiéra. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby byla společnost trochu hodnotově ukotvenější, nemohl by Babiš ve volbách uspět. Jestli je kauza Čapího hnízda trestným činem ukáže teprve soud, minimálně je to ale etické selhání – premiér si vzal peníze, které mít neměl. To se vědělo už v minulých volbách, přesto ho volilo 30 % lidí. Je vidět, že spoustě z nich je to úplně jedno, a je tedy otázka, jestli na tom, že jim je jedno etická stránka věci, něco změní verdikt soudu. Já o tom trochu pochybuji.

Zatím jste se zaměřoval na kauzy spojené s klientelismem a komunální politikou; stíháte sledovat i sociální oblast? Znáte či sledujete někoho, kdo se bere třeba za práva chudých lidí?

Snažím se je sledovat a mít ucelený přehled o tom, co se v Česku děje, jsem koneckonců také občan. Sleduji třeba Platformu pro sociální bydlení, která do značné míry souvisí s municipalitami, protože se řeší, jestli by mělo bydlení zajišťovat město nebo stát, a za jakých podmínek. Takže vím, že zákon o sociálním bydlení se řeší dlouhodobě.

Váš rodný Prostějov, respektive okolní obce, opakovaně nezvládají situaci kolem vzniku romských ghett. Jak vidíte tamní Romy a přístup města k nim očima místního?

Ve prospěch města bych mohl říci, že u nás v současnosti žádné větší ghetto na způsob těch v severních Čechách není. Přístup města je nicméně dost zvláštní. Na kraji města má budovu, které se přezdívá Parlament, kde jsou soustřeďovány vyloučené rodiny, do velké míry romské. Budova je v příšerném stavu, byty se pronajímají za velmi nízké částky, protože to ani jinak nejde. Ta budova je v takovém stavu, že jako pronajímatel bych se styděl žádat i těch 25 korun za čtvereční metr měsíčně, co je tam dnes. Přijde mi to docela zásadní, protože pokud člověk nemá materiální podmínky ani pro to, aby přišel domů a tam bylo čisto, teplo a elektřina, těžko se tam může třeba připravovat do školy nebo plnit jiné povinnosti. V tomhle ohledu oceňuji brněnský projekt Housing first, kde se to naopak město snaží aktivně řešit v první řadě tak, že dá lidem domov. Lidé z Parlamentu sice také nějaký domov mají, ale za tu spoustu let, co budova chátrá, není město s to ji jakkoli opravit a podle mě je to naprostá ostuda.

Ale znáte ten názor, že když člověk opravdu chce, dokáže se ze všeho dostat vlastními silami…

Znám, třeba můj bratr je o tom intenzivně přesvědčený – o tom, že všichni mají v zásadě stejnou startovní čáru. Mně to připadá naprosto hloupé a nesmyslné. Ti, kdo takto agumentují, nejsou schopni pochopit, že všichni jednoduše nemají na začátku stejné podmínky, že lidé mohou být a jsou diskriminováni, že je sakra velký rozdíl narodit se do chudé nebo bohaté rodiny a že to formuje jak jejich předpoklady ke studiu, tak i pro sociální život.

Jakub Čech (FOTO: Miloš Nejezchleb)

Kdybyste měl označit hlavní viníky bytové situace a tzv. byznysu s chudobou, které systémové složky byste uvedl jako ty, které se na vzniku té situace podílejí nejmarkantněji?

Byly by to obecně různé nebankovní společnosti, nabízející půjčky za různých šílených finančních podmínek. Mimochodem, v dnešní době by se mělo právě toto řešit už se žáky na základních školách, na finanční gramotnost by měl být kladen mnohem větší důraz. A pak jsou to do velké míry herny – jsem rád, že se podařilo prosadit novelu hazardního zákona a že se právě herny začaly regulovat mnohem víc, než jak tomu bylo za Kalouska na Ministerstvu financí. A pak samozřejmě exekuce, neboli byznys, ve kterém se točí obrovské peníze a stát to není schopen úplně kontrolovat. Řada exekucí tu vznikla vlastně nezákonně a nikomu to až dosud nevadilo.

Jak reflektujete způsob a tón, jakým o Romech informují česká média?

Neodpustím si v této souvislosti poznámku přímo k Prostějovu, kde vychází periodikum Prostějovský večerník. V porovnání s ním informují vlastně všechna česká média korektně. Z Prostějova jsem zvyklý na úplně jiné standardy toho, jak lze také pracovat s novinářskou etikou. S tím deníkem i já vedu spor kvůli nejrůznějším nepravdám, které o mně psal. Dával jsem na něj podnět Syndikátu novinářů, i kvůli článkům ve stylu „Cigánské hyeny okradly stařenku” a podobně. Etická komise Syndikátu konstatovala, že jejich články jsou rasistické, že jsou v rozporu s novinářskou etikou a že jsou dokonce antisemitské. V Prostějově je totiž hodně živá kauza starého židovského hřbitova, o jehož obnovu usiluje jedna židovská nadace, město se tomu zuby nehty brání a Prostějovský večerník o tom píše titulky jako za Protektorátu. Namátkou „Protest proti židům!” u článku o tom, že někdo udělal petiční výbor, který bojoval proti záměru obnovit židovský hřbitov. To je názor, se kterým sice nemusím souhlasit, ale takto to rámovat je prostě chucpe. Ironické je, že autor těchto rasistických a antisemitských článků je zatížen asi 10 exekucemi a sám na tom není po materiální stránce zrovna dobře. Přesto zjevně cítí nulovou solidaritu.

V jaké míře je podle vašeho pozorování a odhadu současná generace vašich vrstevníků ovlivněná postojem svých rodičů a prarodičů k Romům – a o jaký postoj se nejčastěji jedná?

Podle mě ovlivňuje spoustu lidí nejen to, co slyší doma, ale i různé dílčí negativní zkušenosti, které pak mají tendenci zevšeobecnit. Osobně jsem s tím bojoval do určitého věku taky. Na základní škole jsem v tomto směru řešil nějaké problémy a trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že nemůžu zobecňovat fakt, že se někdo narodil s nějakou barvou kůže, nebo přisuzovat vlastnosti jednotlivce celému etniku. Přijde mi ale, že si na to člověk musí přijít sám, že role školy je v tomto trochu omezená. Aspoň u mě to tak bylo.

Co je podle vás nejtěžším úkolem, který stojí za stávající politické situace ve střední Evropě před vaší generací v následujících dekádách?

Jsem přesvědčený, že v Česku to bude do určité míry dotvoření určitých zákonů a pravidel, které tu zatím chyběly. Po revoluci bylo nutné především stát odkomunizovat, zbavit toho, co v legislativě přetrvávalo z komunistických dob, vyměnit státní správu a podobně. Ne vždy se při tom myslelo i na kvalitu jednotlivých zákonů a na spoustu situací, které přinesla budoucnost. Mně se třeba mockrát stane, že si říkám, že na nějakou situaci přece musí existovat zákon, a pak zjistím, že není, jednoduše proto, že nikoho nenapadlo, že by se to mohlo tak udělat. U nás si třeba náměstkyně primátorky uzavřela sama se sebou Dohodu o provedení práce, což mi přišlo značně legrační, než jsem zjistil, že zákon nestanovuje, že to udělat nelze, to vyplývá až z judikatury soudů. Legislativa je prostě vždycky pozadu; dobře je to vidět třeba u sdílené ekonomiky jako je Uber nebo Airbnb. A pak je tu otázka morální obrody společnosti, což ale není věc, kterou vyřeší moje generace v příštích patnácti letech. To bude trvat řádově déle.

 

 

Přečteno: 5091x

Kam dál:

Štítky:  

Osobnosti, Rozhovory, společnost, Politika



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ilustrační FOTO: Pixabay.com

Ministerstva: Návrh změn v inkluzi odporuje závazkům ČR

6.12.2018 15:08
Některé změny ve vyhlášce o společném vzdělávání dětí ve školách, jak je navrhuje ministerstvo školství, možná nejsou v souladu s mezinárodními úmluvami. Odporují zřejmě i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tvrdí to ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo spravedlnosti v připomínkách k návrhu novely. Po ministerstvu školství požadují, aby odstoupilo od záměru omezit současný počet asistentů pedagoga ve třídách a umožnit otevření škol pro lehce mentálně postižené i dětem bez tohoto druhu handicapu.
 celý článek

Tomio Okamura a Miloš Zeman

Hrad neuspěl. Okamurova SPD zůstane ve zprávě o extremismu za rok 2017. Bezpečnostní rada státu ji vzala na vědomí v původním znění

6.12.2018 11:26
Bezpečnostní rada státu (BRS) dnes vzala na vědomí výroční zprávu o extremismu v Česku za rok 2017 v původním znění, které připravilo ministerstvo vnitra. ČTK to sdělil ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD). Zprávu nyní může projednat vláda. Média dříve informovala, že projednávání materiálu zdržovaly výhrady Pražského hradu, kterému měly vadit zmínky o hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury.
 celý článek

Ilona Ferková (vpravo) a Karolína Ryvolová 4. 12. 2018 během křestu knihy Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa (FOTO: Karolína Telváková, Romea.cz)

videoVIDEO: Jáchym Topol pokřtil novou knihu Ilony Ferkové rumem

5.12.2018 20:28
Včera se v nabitém sále Knihovny Václava Havla (KVH) uskutečnil křest nové knížky Ilony Ferkové, kterou připravilo nakladatelství romské literatury KHER. Soubor deseti povídek v romsko-českém vydání nazvaném Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa pokřtil programový ředitel KVH Jáchym Topol příznačně pro tuto knihu rumem.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo