Kristýna Jůzová Kotalová: Povinná školka – podpora nebo trest?

Povinná předškolní docházka funguje pomalu druhý měsíc a diskuze se stáčí k
tomu, kdo má „hledat a stíhat“ rodiče, kteří své děti do školky nepřivedli. Řeší
se odpovědnost školky, obce a „sociálky“, tedy Orgánu sociálně-právní ochrany
dětí (OSPOD). Zákon je zákon a ten školský jasně uvádí, že předškolní vzdělávání
je jeden rok před nástupem do základní školy povinné. Pravda, Listina základních
práv a svobod uvádí jako povinnou jen školní docházku, nikoli předškolní, ale
tuhle kličku ponechme právníkům. Smyslem povinného předškolního roku totiž není,
zda a jak trestat rodiče, kteří školský zákon nedodržují (ať už z přesvědčení
nebo z nevědomosti), ale jak pomoci rodinám ve vzdělávání a výchově dítěte tak,
aby uspělo při startu na základní škole. Klíčem k účinné pomoci je nyní tolik
citovaná spolupráce, jenom je ji třeba přesměrovat od represe k prevenci.

Co je vzdělávání?

Vzdělávání dětí nelze omezit jenom na předškolní nebo školní docházku.
Vzdělávání zahrnuje každodenní učení „životem“, zvídavost, otázky a odpovědi,
povídání, procházky, objevování, motivace. Ve školce a škole se dítěti dostane
podnětného zázemí a může se probudit jeho zájem a talent, ale bez podpory z
druhé strany – z rodiny – nebude vzdělávání nikdy efektivní, a to ani když bude
povinné.

Důvodů, proč rodiče děti do školky (a někdy ani do školy) neposílají, může
být mnoho. Rodina se může potýkat s materiální nouzí a přesto, že je u nás
vzdělání poskytováno zdarma, je spojeno s mnoha vedlejšími náklady – na stravné,
pomůcky, dojíždění. Jednoduchá nemusí být ani organizace rodinného režimu, ve
vícečetných rodinách se dopravují děti do několika škol a školek zároveň.
Problémem může být také komunikace, děti, ale ani rodiče nerozumí tomu, co od
nich škola chce, jsou kritizováni a ztrácí motivaci k tomu, aby se pokusili
problémy řešit. Podpora rodiny tedy musí jít ruku v ruce se vzděláváním.

Kdo podpoří rodiče?

Důležitou roli hrají samotné školky a školy, které mohou být rodičům partnery
a nastavit komunikaci přesahující hromadné třídní schůzky, vzkazy posílané přes
žákovskou knížku nebo pozvání „na kobereček“. Čas strávený osobním setkáním
vynahradí trápení dítěte i učitele na úkoly, které nikdy nejsou dobře splněny.

Mimo školu je vzdělávání důležitým úkolem obce, která pro něj vytváří
podmínky. Současné dotační programy Ministerstva školství (tzv. šablony)
umožňují realizaci osvětových akcí, přednášek, zapojení koordinátorů
zprostředkujících komunikaci rodiny a školy, zavedení programů prevence školního
selhání nebo předčasného opuštění školní docházky.

Pomoci může také široká škála školských nebo sociálních služeb. Od
pedagogicko-psychologické poradny a střediska výchovné péče (ambulantní forma),
přes volnočasová centra, nízkoprahové kluby pro děti a mládež,
sociálně-aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociální rehabilitaci, peer
programy a doprovodné služby, až po služby psychologů a speciálních pedagogů.
Služby jsou v různé míře dobrovolné, ale pokud jsou dobře nastaveny, mohou
odvést velký kus práce ve prospěch vzdělávání dítěte.

OSPODy pracují s dětmi, které jsou skutečně ohrožené – samotná „nedocházka“
do školky přitom ohrožením není, může mít mnoho příčin a souvislostí. OSPOD není
orgánem represe ani strašákem, kterého by škola měla vůči rodinám používat. Na
druhé straně, i rodinám a dětem, které nejsou přímo ohroženy, OSPOD samozřejmě
má poskytovat poradenství a doporučit podpůrné služby, to vše na úrovni
prevence.

Co přinesou tresty?

Cesta represe je krátkozraká a může vést jedině k dalším příkazům a zákazům.
Bude znovu zavedeno povinné středoškolské vzdělání proto, že se základním
vzděláním se obtížně shání práce? Budou povinné sportovní kroužky pro každé
dítě, protože obezita vede k civilizačním chorobám? Nebo povinná účast na
rodičovských sdruženích (kdo z nás někdy nevynechal)?

A další otázkou je, kam až chceme v „ochraně“ dětí zajít? V ústavech
školského typu je nyní 6500 dětí, kterým je školní docházka dopřána více než
bohatě. V uzavřených typech ústavů mají děti třídu rovnou přes chodbu od pokoje,
kde spí, pravděpodobnost záškoláctví se tím tedy více než snižuje. Ostatní
potřeby dětí zde ale výrazně trpí, jak dokázala řada studií od 60. let do
současnosti.

Podpora rodin začíná u společného kafe

Podpora rodin s dětmi v oblasti předškolního vzdělávání nezávisí sama o sobě
na změnách zákonů. Obce i školy mohly a mohou spolu s rodinami rozvíjet celou
řadu aktivit, ale musí mít správně nastavené priority a spolupráci.

Namísto vyčkávání na „verdikt“ ministerstev, kdo má děti vyhledávat a rodiče
trestat, tedy mohou jít učitelky a učitelé, úředníci, úřednice a sociální
pracovníci/ce, ideálně nejen z OSPOD, ale i z místních neziskovek, společně na
kávu, pobavit se (obecně) o dětech, se kterými pracují, vyjasnit si svoje
pravomoci a domluvit se, že si v případě nejistoty nebo pochyb prostě zavolají,
sdílet kontakty na poradny a služby, které je možné rodinám doporučit.

Mohou a měli by to udělat, pokud jim jde skutečně o děti. Úspěchem v téhle
bitvě totiž není, kdo kolik dětí pochytal a jejich rodiče potrestal v rekordním
čase, ale kolika dětem a jejich rodinám se dostalo právě takové podpory, kterou
potřebují pro to, aby děti napřesrok úspěšně a napoprvé zvládly první třídu
základní školy a ve škole jako takové se jim zalíbilo.