Průvodce romským bydlením na Slovensku: vyloučení, nerovnost a ohrožení

Právo na uspokojivé bydlení je základním právem a zásadním předpokladem pro
obstojný život a osobní rozvoj. Slovenské úřady mají ohledně poskytování
uspokojivého bydlení svým občanům žalostnou pověst a jejich selhání se neúměrně
často týká Romů.

Slovenská síť proti chudobě tvrdí, že „bydlení a ochrana práva na bydlení jsou
nejslabším článkem veřejné politiky^“1. Nacházíme nedostatek cenově
dostupného bydlení; navzdory rostoucímu počtu uchazečů o sociální bydlení jen
zřídkakdy staví správní orgány nové byty, počet bytů dostupných k pronájmu je
velmi nízký a zcela pod úrovní poptávky. Naprosto zde chybí programy, které by
podporovaly společenské míšení (bydlení bohatších společenských tříd s
chudšími).

Podle zprávy vlády o zavádění Strategie státního bydlení do roku 2015 vlastní
obce a stát pouhých 2,7% všech bytů. Vidíme tedy ostrý kontrast s ostatními
státy EU, kde podíl bytů vlastněných státem dosahuje průměrně 18%².
Na Slovensku je k dispozici 8,5 jednotek sociálního bydlení na 1000 osob.³

Existuje dostatek důkazů, že na Slovensku žije mnoho Romů pod úrovní chudoby a
ve vyloučených osadách, pro které je typické podřadné nebo zcela nevyhovující
bydlení, často přímo v nebezpečných oblastech ohrožených například průmyslovým
odpadem, skládkami, záplavami anebo míšením odpadní a pitné vody. Co je však
opravdu šokující na výsledcích nových šetření, je samotný rozsah tohoto
problému, který neblaze ovlivňuje desítky tisíc slovenských Romů. 

Kde se nacházíme v tuto chvíli? Usvědčující důkaz hluboké krize

Atlas romských komunit (vyčerpávající studie romských oblastí a osad na
Slovensku, zaštítěná ministerstvem vnitra a provedená UNDP a Univerzitou v
Prešově), vzniklý v roce 2013 odhalil, že na Slovensku existuje více než 800
čtvrtí, kde jsou soustředěni Romové a kde nežijí téměř žádní jiní lidé.
Průměrnou obytnou jednotku v romských oblastech obývá 6,2 osoby. Průzkum také
poukázal na to, že 18,4% romského obyvatelstva na Slovensku žije ve vyloučených
lokalitách mimo obce a 23,6% žije na periferiích obcí.⁴ Za posledních
několik let došlo k vystavění 14 zdí a jiných bariér k odloučení Romů od zbytku
společnosti. Většina těchto zdí byla buď přímo iniciována obcí anebo obec
poskytla finanční příspěvek, aby podpořila iniciativu občanů tyto zdi postavit.⁵

Prostorové oddělení a sociální vyčleňování často doprovázejí podřadné životní
podmínky, včetně ubohých hygienických opatření a nedostatku veřejných služeb,
které mají neblahý vliv na zdravotní stav obyvatel. Podle šetření Atlasu
existuje na Slovensku více než 150 romských čtvrtí a osad, kde není ani jedna
domácnost připojena na veřejný vodovod. Kromě zcela oddělených osad, které
nejsou napojené na veřejnou infrastrukturu služeb, tam najdeme 65 romských
čtvrtí, kde není ani jedna domácnost připojená na obecní vodovod, ačkoli všechny
domácnosti jiné než romské připojeny jsou.

Ve 453 romských čtvrtích (56.41%) nenajdeme veřejnou kanalizaci a asi 33% z
těchto čtvrtí nemá ani soukromé řešení kanalizace a domy odpad (směsici
odpadních vod a výkalů) vypouštějí do blízkého okolí. Ačkoli většina romských
čtvrtí nahlásila připojení na elektrickou síť – pouze 2% připojena nejsou, avšak
mnoho z nich bylo odstřiženo na základě neuhrazených plateb – 356 romských
čtvrtí (44,33%) postrádá centrální napojení na plynovod. Ve více než 260 obcích
pouze romské domy nemají přístup k plynu. Absolutní většina romských domů
(84,42%) je vytápěna pevnými palivy – převážně dřevěným odpadem a úlomky.

Více než 30% Romů na Slovensku žije v neformálně řešeném bydlení s omezenými
právy na půdu a bez povolení ke stavbě. Podle Vládní strategie na začleňování
Romů z roku 2011 žije asi 16 % všech romských rodin v nevyhovujících typech
bydlení, 10% v chatrčích, 4,3% v dřevěných domech a 1,3% v ostatních
nestandardních typech bydlení včetně domů z kontejnerů.⁶

Nové údaje z šetření Atlasu však naznačují, že situace je ještě mnohem
dramatičtější. Průzkum napočítal 29 406 domácností Romů, z nichž je 8 701
legalizovaných cihlových domů a 202 legalizovaných dřevěných domů. Kromě toho
zde nalezneme 3 662 cihlových a 399 dřevěných domů, které nebyly správně
schváleny katastrem nemovitostí. Zbytek jsou neformální domy jako chatrče,
kontejnerové domy („unimobuňky“) a karavany.
Pouze 35% Romů vlastní půdu, na které jejich domy stojí. Většina romských domů
tak stojí na půdě ve vlastnictví obce (31%), soukromých vlastníků (25%), církve
(2%), půdního vlastnictví státu a jiných státních orgánů (4%) či jiných
vlastníků (3%). Ještě méně běžné je vlastnictví půdy ve zcela oddělených
osadách, kde má vlastnická práva na půdu jen pouhých 22% romských majitelů domů.
S ohledem na neformální bydlení tak navíc mnoho romských rodin čelí neustálému
ohrožení nuceným vystěhováním. Je tomu tak též díky velmi omezené právní ochraně
proti nuceným vystěhováním, neboť slovenské právo výrazně straní vlastníkům
nemovitostí.

Jak k tomu došlo? Případy, následky a krátká historie bydlení

Mnoho Romů si své domy postavilo již velmi dávno na pozemcích vlastněných státem
s přímým souhlasem odpovědných správních úřadů. Po dvou desetiletích privatizací
a decentralizace, které jsou vzácně kdy ku prospěchu Romů, však tyto pozemky
vlastní soukromé osoby, obchodní společnosti nebo obce, které mohou v kteroukoli
chvíli dát pokyn k vystěhování a demolici.

Současné neformální a nevyhovující podmínky bydlení jsou navíc také výsledkem
nucených pohybů obyvatel, které postihly mnoho slovenských Romů. Ve druhé
polovině 20. století byli v několika vlnách nuceni stěhovat se z východního
Slovenska do českých zemí, aby obsadili sudetské oblasti, z nichž byla vyhnána
menšina českých Němců, nebo aby se stali pracovní silou v nově vybudovaných
průmyslových komplexech (hlavně v těžkém průmyslu) a dolech.

Následkem rozpadu Československa v roce 1993 bylo neurčité množství Romů
deportováno z České republiky na Slovensko, zatímco jiní o své občanství přišli
úplně. Důkazy naznačují, že zákon byl navržen se zvláštním záměrem odepřít Romům
občanství a umožnit jejich odsun z českých zemí. Místní obyvatelé ve městech a
vesnicích na východním Slovensku tyto nově vystěhované městské Romy z českých
průmyslových měst rozhodně nevítali a postupně je odsouvali stále více na
periferie mimo stávají infrastrukturu. Následkem nucených stěhování v důsledku
rozdělení Československa se objevily některé nové romské osady a jiné se
zásadním způsobem rozrostly.

Jedním z aspektů socialistické politiky bydlení bylo záměrně zanedbat stávající
bytové zázemí v historických centrech měst jakožto pozůstatek buržoazní
minulosti a upřednostňovat (ideologicky) atraktivnější nové sídlištní domy na
periferiích. Jedním z důsledků bylo, že do městských center byli nastěhováni
„asociální“ chudí včetně Romů. Avšak v 90. letech minulého století získala
historická centra měst opět na oblibě a díky tomuto jejich znovuobjevení s
následným nárůstem cen nemovitostí byly Romové vytlačováni – často do
neodpovídajících bytových prostor anebo dokonce bez náhrady – a nuceni hledat
přístřeší v oddělených romských osadách.

Historie mnoha romských čtvrtí na Slovensku jde ale zpátky v čase až k
Habsburkům a Rakousko-Uherské říši a ještě dál do dob, kdy místní panstvo a
dobře si stojící sedláci využívali kočovných romských řemeslníků a rukodělných
umělců – kovotepců, dráteníků, opravářů hrnců, obchodníků s koňmi, cirkusáků,
potulných herců, tanečníků a hudebníků – a zvali je, aby pobyli na půdě v těsném
okolí jejich pozemků. Dnes jsou však dokumenty vztahující se k těmto dohodám
velmi vzácné, ačkoli důkladné pátrání v zemských archivech by mohlo na tuto
otázku vrhnout více světla.

Ačkoli romští řemeslníci a rukodělní umělci nezískávali oficiální vlastnictví
půdy nebo dokumenty opravňující je stavět, byly jejich domy často včleněny do
místních městských plánů a později jim byla přidělena registrační čísla, někdy
jim byla dokonce poskytnuta i elektřina, plyn či vodovod. Teprve mnoho let poté,
co byly domy postaveny se souhlasem či tolerantností místních úřadů, byla půda
pod nimi nabídnuta k privatizaci či vrácena v restituci (do soukromých rukou
rodinných dědiců, kteří na ně měli před znárodněním komunisty vlastnický
dekret).

Proces vracení znárodněné půdy (restituce) započatý mezi lety 1996 a 1998 nebyl
dosud plně dokončen. Ačkoli bylo možné administrativně určit vlastnické
struktury a soukromí vlastníci vznesli svá práva, ukázalo se, že je obtížné
legálně určit vlastnictví mnoha často velmi velkých pozemků. V praxi jsou potom
romské osady právně označeny za jeden či více velkých pozemků (definovaných ve
slovenském právním systému jako parcely tzv. kategorie E) vlastněných společně
mnoha jednotlivými žadateli, kteří spolu jinak nemají nic společného. Pouze díky
neschopnosti vyřešit tento komplexní problém v určení vlastnictví půdy nebyla
spousta romských čtvrtí zcela zbořena a všichni jejich obyvatelé vyhnáni.

Pohled do budoucnosti: spravedlnost odepřena, postup zastaven, naděje zmařeny

Jak jsem zmínil výše, stávající právní rámec nabízející ochranu proti nuceným
vystěhováním není ani vyhovující ani srozumitelný. Slovenský stavební zákon⁷
dovoluje obcím nařídit demolici domů, které byly postaveny bez stavebního
povolení.⁸ Proces legalizace je tak složitý, až je nemožný, pro
chudší rodiny je neuvěřitelně drahý a navíc podléhá předsudkům a vrtochům
stavebního úřadu.

Ačkoli zákon přiznává vlastníkům takových domů možnost je legalizovat,⁹
musejí čelit množství administrativních překážek, neboť potřebují získat spoustu
povolení včetně některých od daných obcí. Je na rozhodnutí stavebního úřadu,
který v malých obcích zastupuje kancelář starosty, v rámci jak dlouhé doby je
lidem umožněno legalizovat svůj majetek, neboť v tomto ohledu neexistuje žádný
konkrétní statutární časový rámec.¹⁰ Stavební kancelář může navíc
nařídit demolici budovy, pakliže povolení a dokumenty prokáží, že její zachování
by bylo proti „veřejnému zájmu“.¹¹

Vedle těchto administrativních a procesních překážek Romové obvykle nedisponují
dostatečnými finančními prostředky, aby si mohli proces legalizace dovolit,
neboť cena za ní se může vyšplhat až na několik tisíc euro. Navíc ve slovenském
právním systému neexistuje ani žádné moratorium, které by zakazovalo nucená
vystěhování bez poskytnutí odpovídajícího náhradního ubytování v zimních
měsících.

V roce 2014 byl navržen a slovenským parlamentem zkoumán nový stavební zákon.
Měl následovat politiku vyzkoušenou v některých obcích, které byly ochotny
formalizovat své romské čtvrti romským úřadem k tomu pověřeným. Podle návrhu měl
zákon vytvořit výjimku pro neformální romské osady a umožnit Romům své domy
legalizovat. Zákon se spoléhal na zprostředkování místních úřadů, které měly za
úkol vykoupit dané pozemky od soukromých vlastníků (s nabídkou pozemků
náhradních), a následně je prodat romským obyvatelům. Byla k tomu vymezena
konkrétní doba do roku 2022.

Parlament ale bohužel tento nový zákon neschválil a nechal tak Romy spolehlivě
uvíznout v neformálním statu quo. Vezmeme-li v úvahu, že úřad zplnomocněné osoby
pro Romy zvládl za poslední dva roky podpořit legalizaci romských osad pouze ve
čtyřech obcích,¹² situace bydlení mnoha romských rodin zůstává
ošidná, brzdí jejich životy, uráží jejich důstojnost a ničí jejich budoucnost.