romea - logo
13. listopadu 2019 (středa)
svátek má Tibor
Loading
rozšířené vyhledávaní

Regina Poláková: Romství pro mě znamená něco navíc. Takové velké plus

16.7.2015 14:47
Regina Poláková (FOTO: archiv Reginy Polákové)
Regina Poláková (FOTO: archiv Reginy Polákové)

Byla u toho, když Česká televize začala vysílat zprávy pro neslyšící – osm let pracovala jako jedna z prvních moderátorek a editorek zpravodajství ve znakovém jazyce. Sama se jako neslyšící narodila - mezi světem slyšících a neslyšících se však pohybuje s obdivuhodnou lehkostí. O dětství daleko od rodiny, o tom, jaké to je objevovat zvuky i vlastní hlas i o romských kořenech po tatínkovi jsem si pro server Romea.cz povídala s jednačtyřicetiletou REGINOU POLÁKOVOU. V rozhovoru si tykáme, protože se známe osobně.

Regina Poláková (41) působila jako moderátorka a editorka zpravodajství pro neslyšící ve znakovém jazyce v České televizi, v Národním ústavu pro vzdělávání, nyní pracuje v České unii neslyšících jako poradce v sociálních službách. Vystudovala Sociální činnost v prostředí etnických minorit na Evangelické akademii v Praze.

Jak jsi se ke zprávám ve znakovém jazyce vlastně dostala?

V jednom z prvních let po sametové revoluci jsem byla na táboře ve Skandinávii. Tam jsem poprvé viděla, že zprávy v televizi uvádí neslyšící moderátor ve znakovém jazyce. Nešlo mi do hlavy, že je to vůbec možné a přála jsem si to vyzkoušet. Později jsem pracovala v redakci pro jeden časopis a díky své šéfredaktorce jsem se dostala ke zprávám ve znakovém jazyce v České televizi. Jsem jí za to moc vděčná, otevřel se mi úplně nový svět. Byla jsem vlastně u toho, když ČT svůj první pořad pro neslyšící spustila. Vzpomínám na tu dobu moc ráda – byla to práce, která mě bavila a naplňovala.

Teď pracuješ jako poradce pro neslyšící - a sama jsi se jako neslyšící narodila. Tvoji rodiče i dva bratři jsou slyšící. Jak vzpomínáš na dětství?

Když mi byl asi rok a půl, hrála jsem si v kuchyni a maminka ze skříňky vytahovala hrnce, které spadly na zem a zarachotily. Maminka si všimla, že jsem na ten hluk vůbec nereagovala a potvrdilo se jí podezření, že možná špatně slyším. Vzala mě na vyšetření a tam se zjistilo, že neslyším vůbec. Ve třech letech jsem dostala první sluchadlo. O něco později mě dali do internátní mateřské školky v Hradci Králové. To odloučení od rodiny pro mě bylo natolik silné, že si všechno do detailu pamatuji. Dodnes to ve mně vzbuzuje silné emocionální vzpomínky.

To muselo být hrozně těžké…

Dnešní doba je už úplně jiná. Neslyšící si mohou vybrat, na jakou školu chtějí jít – jestli chtějí být integrováni mezi slyšící děti, mohou si také vybrat školu, která není v místě jejich bydliště, mají k dispozici asistenty, ve školách se komunikuje českým znakovým jazykem nebo jsou k dispozici tlumočníci. Když jsem byla malá, nic takového vůbec nebylo. Znakový jazyk se ve výuce nepoužíval, znakovat jsme dokonce nesměli – bylo to dovoleno jen o přestávkách nebo ve volném čase. Kdo zákaz porušil, byl potrestán, ať už nadávkou, plácnutím ukazovátkem nebo třeba svazováním rukou za zády k židli.

"Znakový jazyk se ve výuce nepoužíval, znakovat jsme dokonce nesměli – bylo to dovoleno jen o přestávkách nebo ve volném čase."

Takže jiná možnost, než chodit do školy pro neslyšící, tehdy nebyla.

Pokud měl někdo sluchovou vadu, musel prostě chodit do škol pro neslyšící a nemohl si jí vybrat, musel chodit do té krajské. To se stalo i mě. Měla bych blíže školu pro neslyšící v Brně nebo na Svatém Kopečku u Olomouce, ale protože jsme bydleli ve Svitavách ve Východních Čechách, musela jsem jezdit do krajské školy v Hradci Králové - od mateřské školy do 1. třídy. Ve druhé třídě jsem nastoupila do základní školy pro děti s vadami sluchu v Hořičkách u České Skalice, které pro mě byly zbytečně daleko, a proto jsem musela být odloučena od rodiny na internátě. Rodina mi stále velmi chyběla. Měla jsem to štěstí, že mě učil pan učitel, kterého jsem si oblíbila. Tím pádem jsem si oblíbila i školu. Měla jsem ráda i paní vychovatelku, měla s námi neuvěřitelnou trpělivost.

Jaké pro tebe byly návraty domů?

Na internátě jsem se mezi dětmi cítila rovnocenně. Domů jsem jezdívala o víkendech a byla jsem za ně šťastná, čekal mě tam však i výsměch dětí z okolí. Mí bratři se mě ale vždycky dokázali zastat. Byla jsem pro ně takovou malou princeznou, kterou musí opatrovat. Připadala jsem si díky tomu výjimečná. Časem mi ale to opatrování začalo vadit. Chtěla jsem být jako bráchové, slyšet jako oni, chodit s nimi do stejné školy. Neustále jsem se ptala maminky, proč s nimi do školy chodit nemohu.

Měla jsi v té době nějakou oporu, která ti pomáhala „jít dál“?

Jediný, kdo mi to uměl v životě usnadnit, byl můj tatínek, protože ke mně nepřistupoval jako k hendikepované, ale jako k jeho zdravé dcerce. Důvěřoval mi a podporoval mě – viděl to tak, že mohu dělat všechno to, co dělají stejně stará slyšící děvčata. Chválil mě třeba když jsem hrála na klavír, přestože jsem to neuměla, dělala rámus a neslyšela ho. Podporoval mě v tom a smál se, že ze mě jednou bude slavná pianistka. Dodával mi vnitřní sebevědomí. Většinu času jsem ale trávila na internátě. Sama bych jako matka nedovolila, aby můj syn, který má také sluchové postižení, byl ve třech nebo čtyřech letech odloučen od rodiny. Dříve ale moji rodiče jinou možnost neměli.

FOTOGALERIE

Sluch se ti v dospělosti začal bohužel ještě zhoršovat. Na konci loňského roku jsi ale byla na operaci kochleárního implantátu. Jak jsi operaci prožívala?

Je to nepopsatelný zážitek, který se musí prožít. Po operaci jsem rázem všechno vnímala jinak. Za čtyři týdny po ní jsem navštívila Centrum kochleárních implantací, kde mi poprvé zapojili aktivaci řečového procesoru. Tím začala první fáze vnímání nových zvuků a poté i nového hlasu. Byl to takový malý příjemný šok. Dříve jsem zvuky a hlasy vnímala jinak, byly jakoby „falešné“ nebo zesílené. Dnes je vnímám skoro jako skutečné.

Jaké to je - znovu slyšet?

Stala jsem se věčným sluchovým „pozorovatelem“. Každé ráno, když vyjdu ven, poslouchám všelijaké zvuky. Nejhezčí chvíle je pro mě ranní cvrlikání ptáků – naslouchám, jak zpívají. Také si například můžu být doma jistá, že jsem třeba nezapomněla zavřít vodu. V práci mě zase těší, když slyším venkovní ruch. Nedávno jsem třeba u známých na zahradě zaslechla, jak kdáká slepice. Stále tatínkovi děkuji za to, že mě jako malou učil rozeznat zvířata podle jejich řeči.

Máš vlastně obě zkušenosti najednou – být neslyšící i slyšet. Co pro tebe bylo před operací nejtěžší?

Když jsem měla velkou ztrátu sluchu, nejtěžší překážka byla v komunikaci. Můj sluch se čím dále tím více omezoval, až se nakonec skoro vytratil a všechny zvuky, na které jsem předtím byla zvyklá, se ztlumily. Zaměřila jsem se hodně na zrak, mnohem více se mi třeba rozšířilo periferní vidění. Byly chvíle, kdy mě napadalo, že by bylo pohodlné být jen v uzavřené komunitě neslyšících. Jsem ale taková, že vím, že se s tím vždycky nakonec vypořádám a jdu dál. Ačkoliv jsem introvert, snažím se také o komunikaci s vámi slyšícími – i proto, že chci.

Pomůcky pro neslyšící jsou pěkně drahé – na kolik taková operace přijde?

Ano, kochleární implantát je dost drahá záležitost. Má vlastně dvě části – přijímací stimulátor, který se během operace vloží pod kůži do spánkové kosti a řečový procesor s vysílací cívkou, který se díky magnetu přitiskne k hlavě zvenku. Samotný procesor stojí přibližně 230.000,- Kč a po 10 letech používání má nárok na upgrade. Zdravotní pojišťovna proplácí 75%, zbytek si doplácíme sami. K tomu ještě patří další příslušenství. Naštěstí se nám podařilo peníze získat díky štědrým nadacím. Procesor v nejbližší době dostane právě můj čtrnáctiletý syn Samuel, který už má svůj procesor 11 let a je zastaralý. Moje dcera Natálie, které bude 21 let, je slyšící.

"Když se nad tím zamyslím teď, tak vidím, že to majorita vnímá stále jako tenkrát, za totality. Pořád si myslí, že Romové dělají jen a jen problémy – a hází všechny do jednoho pytle."

Všimla jsem si, že jsou mezi neslyšícími na kochleární implantát různé názory. Jaká jsou tedy pro a proti? Je to sice velký zásah do těla člověka, ale na druhou stranu – implantát přece může pomoci lidem slyšet.

Ano, jsou i odpůrci implantátu. Myslí si, že díky němu se v budoucnu začne znakový jazyk vytrácet, až nakonec zanikne, protože ho nikdo nebude potřebovat. A s ním i silná komunita neslyšících. Také se jim nelíbí, že neslyšící batolata, kterým rodiče nechají implantát voperovat, se pro tak veliký zásah nemohou samy rozhodnout. Zastávají názor, že každý neslyšící by si měl sám rozhodnout, zda zákrok podstoupí nebo ne. Já to sice chápu, ale batolata se na kochleární implantát adaptují daleko lépe než později v dospělosti.

Operaci tedy nemůže podstoupit úplně každý neslyšící?

Záleží na konkrétní vadě, věku a dalších okolnostech. Třeba dospělý člověk s praktickou hluchotou a navíc se špatnou artikulací by to měl těžké. Mít implantát je velká životní změna, jiná dimenze. Nejlepšími kandidáty jsou lidé, kteří náhle ohluchli. Jsem zastáncem toho, aby neslyšící dítě umělo oba jazyky – český i český znakový jazyk. Zvedne jim to sebevědomí, pomůže najít svou vlastní identitu a umožní pohybovat se mezi oběma světy – i jazyky.

Umím si představit, že setkání takových dvou světů může přinášet i různá nedorozumění. O reakci některých dětí v dětství jsi už mluvila – setkala ses s odmítnutím kvůli sluchu i v dospělosti?

Ano, setkávala jsem i s negativními reakcemi. V dětství se mi slyšící děti vysmívaly, často byly zvědavé na moje sluchadlo, protože bylo nápadné a viditelné. Dnešní technika už je vizuálně mnohem lepší. Později se mi stávalo, že jsem při hledání práce kvůli sluchovému postižení často narážela na odmítnutí. Zaměstnavatelé se odvolávali na bariéru v komunikaci, ale já dokážu odezírat i mluvit. Nemyslím si, že by to měl být nějaký problém.

Po tatínkovi máš romské kořeny. Tipnu si, že ne každého, kdo to neví, by to asi napadlo. Setkala ses někdy s negativními reakcemi i díky tomu?

Samozřejmě se s tím často setkávám. Ale jen tehdy, když řeknu, že jsem napůl Romka. Lidé na to reagují různě, někdo tomu nechce věřit, jiný třeba řekne „aha, tak proto jsi taková jiná“. Sama ale nevím, co tím myslí. Poprvé jsem se s tím setkala, když mi bylo asi 11. Pochlubila jsem se panu učiteli ve škole, že jsem napůl Romka – a v tu ránu se mi zhroutil svět. Říkal mi, že jsem špinavá cikánka a děti se mě díky tomu začaly štítit. Nikdo se mě nezastal a ani doma jsem si nemohla postěžovat, protože jsem byla na internátě. Od té doby jsem se bála někomu říci, kdo jsem a odkud můj tatínek pochází. Když se nad tím zamyslím teď, tak vidím, že to majorita vnímá stále jako tenkrát, za totality. Pořád si myslí, že Romové dělají jen a jen problémy – a hází všechny do jednoho pytle.

"Kdybych dokázala zpívat, tak bych to romství vyzpívala, vyjádřila bych to ve zpěvu."

Co pro tebe osobně romství znamená?

Že je tatínek Rom, to pro mě znamenalo něco v životě navíc, takové velké plus. Jeho rodina měla jiné zvyky, jinou kulturu než majoritní společnost. To nemůže poznat každý a já to mohla poznat částečně. Romství? Určitě vím, že když poslouchám romskou hudbu, probouzí se ve mně právě to „romství“. Sice romsky nehovořím, ale hudba mě povznáší a spojuje se mi to s romstvím. Také umím být temperamentní, ale tak mě málokdo zná. Kdybych dokázala zpívat, tak bych to romství vyzpívala, vyjádřila bych to ve zpěvu.

Co by se podle tebe mělo změnit, aby se soužití lidí z majority a romské menšiny zlepšilo? V čem vidíš nějakou cestu?

Jak sama víš, největším problémem jsou předsudky a fámy o Romech. Myslím, že by mělo být více romských učitelů. Na vysokých školách by měli vyučovat i sami Romové a je úplně jedno, jaký obor, jestli andragogiku, etnologii nebo něco jiného. Také ve školce a na základní škole – a vhodnou formou dětem přiblížit multikulturu, romský jazyk. Třeba i otevřít kurzy romštiny. Já vím, že tolik Romů, kteří mají vysokou školu a mohli by běžně na školách učit, zatím ještě tolik není. Bohužel, přístup ke vzdělání a práci je pro mnohé z nich stále ještě dost složitý – stále se setkávají s odmítáním a předsudky, stále je mnoho dětí úplně zbytečně v praktických školách.

Jak Romové, tak neslyšící jsou nějakým způsobem „menšina“. Ty znáš ty světy oba – dá se říct, že mají něco společného?

Tyhle dvě skupiny porovnávala před časem moje kamarádka Iveta Kokyová v článku „Má kamarádka je Romka a je neslyšící. Díky ní jsem se začala o toto téma zajímat“. Neslyšící mají spoustu věcí společných – přesně tak, jak o nich píše Iveta. Kdybych to měla porovnat já, přijde mi, že mnoho neslyšících je „chladných“, nedrží tolik při sobě, různě se navzájem pomlouvají. U Romů to podle mě v takové míře není – cítím z nich soudržnost, takové teplo, nevím, jak bych to měla popsat… Také se mi líbí, že umí pohostit a myslí na své staré prarodiče.

Přečteno: 1706x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Rozhovory, Osobnosti, Romové, Neslyšící



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ilustrační foto (FOTO: Pixabay)

Vláda zaujala neutrální stanovisko k návrhu odškodnění protiprávně sterilizovaných žen

31.10.2019 16:00
Skupina poslanců ČSSD, ANO, TOP 09 a KDU-ČSL v čele s Helenou Válkovou, vládní zmocněnkyní pro lidská práva, přišla s návrhem odškodnit protiprávně sterilizované ženy. Vláda, na včerejším jednání, k tomuto návrhu zaujala neutrální stanovisko. Jednorázové finanční odškodnění 300 tisíc korun by měla podle návrhu doputovat až ke čtyřem stovkám protiprávně sterilizovaných žen.
 celý článek

Nenávistné příspěvky na Facebooku (koláž: Romea.cz)

videoPŘÍMÝ PŘENOS: Mezinárodní konference Anticikanismus a nenávistné projevy v online prostředí

29.10.2019 12:35
V Praze se uskutečnila Výroční konference INACH 2019. Proběhla 30. října v hotelu Belvedere. Tématem konference byl anticikanismus a nenávistné projevy v online prostředí. Pořadatelem akce byla organizace INACH ve spolupráci s ROMEA o. p. s. První romská internetová televize ROMEA TV odvysílala z konference přímý přenos.
 celý článek

Václav Sivák (FOTO: Facebook Václava Siváka)

videoPřepište dějiny! Historický úspěch! Václav Sivák se stal mistrem světa v Kickboxu!

26.10.2019 12:32
Václav Sivák získal zlatou medaili na mistrovství světa v Kickboxu v Sarajevu. Ve včerejším finálovém duelu porazil borce z Kazachstánu a stal se tak historicky prvním mistrem světa v Kickboxu z České republiky.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo