Renata Berkyová: Bella Ciao v Bendigově podání je přešlap, odpovědnost jde za umělcem
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem oproti prvnímu dojmu vlastně ráda, že Jan Bendig píseň Bella Ciao vnesl do hudebního světa současných Romů. To, že textem i svérázným klipem zcela popírá smysl původní písně, je fakt, který si buď on a lidi kolem něj neuvědomují, anebo jim to je jedno. O písni se ale mluví, debatuje, pár lidí na původní poslání písně upozornilo.
Píseň se totiž proslavila během druhé světové války, kdy se stala hymnou italských partyzánů. Zpívají o odhodlání a odvaze, ale i o smíření se smrtí a připomínce obětí.
Jak bychom asi reagovali, kdyby někdo předělal Čhajori romaňi, píseň přeživších českých Romů a Sintů, jejíž text vznikl v Osvětimi, třeba jako pop-song o holkách na dietě?
Bendigova verze je pojata humorně. “Košili si obleču, s bratry budu pít, bella ciao, ciao, ciao, svůj život protancuju, všechny mám moc rád," zpívá, zatímco utíká od ženy a připíjí si s přáteli. Klip, který končí hromadnou bitkou, má sám o sobě příběh, je vtipný, a i když dost staví na stereotypech, tam mě osobně to nijak zvlášť nevadí.
Samotnou píseň Bella Ciao nazpívalo a nahrálo také několik dalších umělců známých mezi romskými posluchači. Např. Goran Bregovič, Chico et les Gipsy, kterou založil původní člen světoznámých Gipsy Kings, Gipsy Causal anebo v instrumentálním provedení píseň nahrálo Zaratustra Trio. Ve všech zmíněných případech byl ponechán původní text či emoce spojené s pietou, navíc v patřičné umělecké kvalitě.
Klip Jana Bendiga je v tomto ohledu výjimkou. Přináší nový text a příběh, zůstává pouze převzatý hudební podkres. Výsledný produkt je tak naprosto odkloněný od původního poslání písně.
Pokládám si tak otázku, kde je hranice (romské) lidové tvořivosti či komerčního zacílení na publikum a uměleckého sdělení, odpovědnosti směrem ke společnosti, ve které žiju.
Nedávno média upozornila na poněkud bizarní trend, kdy slečny na TikToku napodobují svým líčením oběti holokaustu. Stejně tak na internetu koluje množství vysmátých a vymóděných selfíček z památníku obětem holokaustu v Berlíně. V Praze 7 jsem byla svědkem focení modelky, která se vystavovala před Památníkem ticha v Bubnech – kolejích vztyčených do nebe, připomínajících židovské oběti transportované do koncentračních táborů.
Spojovat tyto omyly s relativně “nezávadnou” písní je možná zbytečně přitažené za vlasy. Přesto nutí k zamyšlení. Jak bychom asi reagovali, kdyby někdo předělal Čhajori romaňi, píseň přeživších českých Romů a Sintů, jejíž text vznikl v Osvětimi, třeba jako pop-song o holkách na dietě?
Domnívám se, že umělec, ať už zpěvák, spisovatel či třeba výtvarník, který tvoří pro lidi, má vedle zprávy, kterou jeho dílo nese, i určitou odpovědnost vůči svému publiku. Ovlivňuje myšlení a postoje, tříbí vkus, upevňuje kulturní vzorce a identitu. Ne nadarmo Bendig poměrně systematicky vkládá do svých písní texty v romštině. A ne nadarmo Radek Banga alias Gipsy demonstrativně odešel ze sálu, když byl během slavnostního ceremoniálu Český Slavík oceněn xenofobní Ortel. Oba svou tvorbou a veřejným vystupováním vyjadřují svůj postoj k věcem. Je to zpráva, kterou posílají do světa, dál. Jako umělci odpovědní za své vystupování, za svou značku.
Považuji Bendiga za dobrého zpěváka, který výborně funguje v systému nabídka – poptávka. Některé jeho písně mám moc ráda a fandím mu, a proto věřím, že i tento přešlap může být pro něj motivací posunout se ve své umělecké tvorbě a přemýšlení o ní ještě dál, s vědomím vlastní odpovědnosti vůči společnosti a jiným dílům.
