romea - logo
18. ledna 2022 (úterý)
svátek má Vladislav

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Robin Ujfaluši: Frustrace, politické vakuum a společnost bez vize

Praha, 27.8.2013 15:44, (ROMEA)

Na nepokojích letošního léta a houstnoucí atmosféře ve společnosti je pozoruhodné a příznačné, že nemá žádnou odezvu u politické reprezentace. Ta je natolik pohlcená svým vlastním fungováním, chaosem a „bojem za parlamentní demokracii“, že jí nezbývá energie na to, co se děje za zdmi stranických sekretariátů.

Mainstreamová média je v tom ochotně následují, takže až na pár angažovaných serverů vlastně nikoho nezajímá, že xenofobní extremisté systematicky sbírají pro své veřejné akce podporu „nespokojených lidí“.

Nikoho asi nepřekvapí, že na tomto kontroverzním tématu politici nesbírají tzv. politické body. Ale že se nenajde v českých končinách jeden jediný (či jedna jediná), kdo by se sílícím xenofobním trendům otevřeně postavil, to svědčí o hluboké krizi politického establishmentu. A není podstatné, jestli je hlavním důvodem uzavřenost v politickém akváriu, kam širší společenský kontext nedoléhá, vlastní zbabělost anebo tiché souznění s xenofobními náladami.

Jinou otázkou je, z čeho ona „nespokojenost“ lidí přidávajících se k akcím neonacistů pramení – nepochybně jde o obecnější frustraci související s ekonomickou krizí, prohlubujícími se sociálními problémy a absencí politické vize, kam jako společnost čtvrt století po pádu komunismu vlastně směřujeme.

Základní polistopadová vize - návrat do Evropy a integrace do západních struktur - se vyčerpala a nový aktuální impuls zatím není v dohledu (pozoruhodně a mnohem hlouběji to v nedávno vyšlé knize Politika nezájmu rozvádí Petr Drulák).

Zdá se mi, že americký kontext 60. let stojí za připomínku v naší aktuální situaci hned v dvojím ohledu – jako inspirace pro politický establishment i pro občanské hnutí budované zdola.

Robert Kennedy vystoupil v pohnuté chvíli – krátce po zavraždění Martina Luthera Kinga – s památnou řečí, která je obsahem vlastně banální: „Můžeme jít cestou polarizace, žít plni nenávisti, bílí mezi svými a černí mezi svými, nebo můžeme jít cestou porozumění, nenásilí a vzájemného respektu.“

Legendárním se projev stal tím, co v danou chvíli znamenal jako politický akt (sestřih projevu například zde). Kdyby aspoň pár českých politiků projevilo byť jen polovinu jeho moudrosti a nadhledu, mělo by to pro společenskou atmosféru oblažující efekt.

Pokud u nás nelze čekat podobný impuls shora, nezbývá než se o to pokoušet zdola – a tady je Kingem vedené hnutí za občanská práva stále platnou inspirací. Nejen ve smyslu vzletné a široce sdílené vize, vyjádřené ve slavném projevu Mám sen, ale především v konkrétních metodách, jak tento „sen“ prosazovat formou masových, radikálních, a přesto striktně nenásilných kampaní.

Tak jako se černošské hnutí za občanská práva nemohlo prosadit bez podpory bělošského obyvatelstva a zároveň systematicky budovaných vůdcovských schopností vlastních osobností, obdobné výzvy čekají na romské emancipační hnutí u nás – podpora majority, koncepční veřejné politiky a budování vlastního potenciálu.

King shrnul základní body emancipační strategie do relativně neznámého, leč podnětného eseje Vymezení černošské moci – vzletný „sen“ je tu doplněn o velmi konkrétní a pragmatický program, jak posilovat ekonomický, politický i ideový potenciál v rámci vlastní komunity.

Martin C. Putna shrnul analogii černošského hnutí a dnešní romské otázky do provokativní a půvabně dvojsmyslné teze „Chceme cikánského krále“. Zda se nějaký objeví a dostane v této společnosti šanci na uplatnění, je zatím ve hvězdách.

Stejně nejisté (pokud ne rovnou utopické) je to v české kotlině se silným a viditelným občanským hnutím budovaným zezdola - pohybujeme se ve zcela jiném kontextu než Amerika 60. let, ve většinové společnosti převládá apatie, nechuť k občanskému angažmá a dobrovolné vyklizení veřejné sféry, mající původ ještě v době normalizace. K tomu schází něco jako „český sen“ - společná dlouhodobá vize směřování společnosti, ať už formulovaná v rovině sdíleného příběhu, obecných idejí nebo konkrétního politického programu.

Levice není této vizi, adekvátní dané době a mezinárodnímu kontextu, ani o píď blíž než pravice. Mlčení k otevřeně nenávistným akcím je jedním ze symptomů, nostalgický návrat k vůdcům z 90. let na obou pólech spektra je symptomem dalším a dokonale ukazuje bezradnost současného establishmentu – Zeman ani Klaus už totiž této zemi nemají co přinést a noví nositelé pozitivních politických vizí nejsou na obzoru. Nepotřebujeme jen „cikánského krále“, zažíváme krizi politického vůdcovství jako takového.

I proto má smysl se ke Kingovi vracet – celé jeho angažmá je učebnicovým příkladem toho, jak přetavovat kritické momenty v konstruktivní vize a aktivně do nich zapojovat znevýhodněné skupiny i většinové obyvatelstvo. Základní ideály zůstávají stále tytéž – svoboda, spravedlnost, solidarita. Konkrétní způsoby, jak tyto ideály naplňovat, je ale třeba hledat vždy znovu.

Časopis Time se tento týden vrací ke Kingovi jako k americkému „otci zakladateli“ 20. století. Spoustu inspirace v něm může najít i levice evropská pro století současné. Tu českou pochopitelně nevyjímaje, pokud nechce zůstat uvězněna v čistě mocenských půtkách mezi Hradem a podhradím.

(Autor připravil pro nakladatelství SLON český výbor Kingových textů Odkaz naděje.)

Psáno pro Deník referendum

Robin Ujfaluši, Deník Referendum
Přečteno: 729x
 

Kam dál:

Štítky:  

Extremismus, Neonacismus, Rasismus, Pochod, Násilí, Násilí z nenávisti, Demonstrace, společenská atmosféra



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo