Jsou sporty, kde Romy najdete jen s obtížemi. Jedním z nich je jistě hokejbal – čili hokej na asfaltu, s míčkem a bez bruslí. Pokud platí, že hokej je nejrychlejší kolektivní hra, pak hokejbal je na druhém místě. Nejde přitom jen o sport dětí na sídlišti. Hokejbal má své ligy, profesionální hráče i mistrovství světa. Na slovenskou Hokejbalovou extraligu jsme se podívali s hráčem letošního mistra, jednatřicetiletým Martinem Danielem z HBK Hokejmarket Skalica.
Gratuluji k titulu mistra Slovenska. Jaký je pocit být nejlepším?
Loni jsme si také zahráli finále a ušlo nám to jen o kousek. Nyní jsme nenechali nic náhodě a byli jsme mnohem lépe připraveni. Na stadion nás přišlo na poslední zápas podpořit neskutečně mnoho lidí a tak jsme jim to chtěli dopřát. Oni nás za to hnali dopředu. Jen při pohledu na medaili si vzpomenu, že jsme to vyhráli. Jinak mi to ještě nedochází. Minulou sezónu jsme vyhráli v základní části a v play-off to nestačilo. Tuto sezónu jsme do play-off postoupili až po výsledku z posledního zápasu. Skončili jsme na sedmém místě. Náš finálový
soupeř z Kežmarku byl v základní tabulce pátý. Málokdo věřil, že to dotáhneme až k titulu, i proto si to stále asi ještě neuvědomujeme.
Co všechno člověk musí udělat, aby byl nejlepší na Slovensku?
Je za tím spousta dřiny, potu a hodně odříkání. Přes týden v práci, o víkendu hokejbalové zápasy. A to hraji kromě extraligy i městskou ligu ve Skalici. Od neděle (pozn. rozhodující finálový zápas) se mě lidé ptají, kolik za titul dostaneme. Za peníze však nehrajeme. V našem týmu jsme všichni dobrovolníci. Jsme rádi, pokud se najdou peníze na pokrytí nákladů sezóny a ty také nejsou malé.
Kde jsou tvé hokejbalové začátky?
V sedmi letech jsem začal s hokejem. Ve škole se nás ptali, kdo by chtěl hrát. Zkusil jsem jeden trénink a zalíbilo se mi to. Hokeji jsem se věnoval až po juniory, ale přechod mezi profesionály se mi nepovedl. Zkusil jsem se ještě vrátit později, když jsem se přidal k týmu v Senici. To ale také nevyšlo. Hokejka mi však chyběla, tak jsem zkusil hokejbal a tomu jsem podlehl. Přes skalickou městskou ligu jsem se dopracoval k Hokejbalové extralize a to už byla cesta k vytouženému titulu. Zajímavostí pro čtenáře může být, že
na celé cestě mě doprovázel v obraně Milan Sobol.
S ním jsem hrál v obraně v žákovské soutěži, v juniorce, i v Senici. A hraji s
ním i teď.
Občas se vtipkuje, že hraješ s MP3 přehrávačem. Co je na tom pravdy?
Jsem diabetik a během hry – jakož i stále – nosím inzulínovou pumpu.
Je to malá věcička na baterku, která je připojena k jehle a tu mám zavedenou pod
kůži. Může to znít hrůzostrašně, ale ve světě je mnoho atletů a sportovců, kteří
takto také fungují. Na jednom zápase mi pumpa vypadla a kdosi z protihráčů
zakřičel, že hraji s mp3 přehrávačem. A tak si nyní na to v kabině občas
vzpomeneme a zasmějeme se. Já jsem především rád, že věda postoupila i v této
sféře a opravdu dokážu žít plnohodnotný život. Chci být vzorem pro mladé
diabetiky a diabetičky. Nemusí se vzdávat svých sportovních snů!
Diabetes si zjevně překonal. Jak je s další překážkou – rasismem v hokejbalu?
Neumím si představit sféru života, v níž by nebyl rasismus vůbec. V hokejbalu je mnoho nervů a vypjatých situací. Z toho pramení i hodně nadávek a ty jsou občas i rasistické. Neumím posoudit, zda to tak v té chvíli opravdu soupeři myslí. Možná chtějí jen zaútočit na citlivé místo a vyvést mě z koncentrace. Přiznávám, že se jim to i bohužel často daří. Ale myslím, že medaile na mém krku je umlčí.
Co by si rád vzkázal chlapcům a dívkám, pokud se chtějí věnovat hokejbalu?
Pokud mají nablízku hokejbalový tým a líbí se jim hokejbal, vřele doporučuji kontaktovat nejbližší hokejbalový klub. Ale spíše chci apelovat na mladé, aby si našli to svoje a věnovali se tomu. Každý máme na něco talent a je škoda ho nerozvíjet. A pokud uděláme trochu víc, můžeme dosáhnout úspěchu. Ať už moje hokejbalová kariéra
bude pokračovat jakkoli, na toto období budu vždy vzpomínat s radostí. Mistrovský titul může vyhrát pouze jeden tým a velmi mnoho věcí musí sednout, aby to vyšlo.
Titul mistrů Slovenska je v Skalici v dobrých rukách. Komu by si ho věnoval?
Určitě rodině za veškerou podporu. Mému otci, který mé zápasy vždy sledoval a už téměř čtyři roky je sleduje z nebe.
A také mé přítelkyni Lucii za trpělivost a podporu,
i navzdory všemu cestování na zápasy po celém Slovensku.
