Romano Suno, nahlédněte do života nejmladší romské generace: Milan píše o svém životě v Belgii
Romano suno je literární soutěž v romštině, kterou pořádá Nová škola o. p. s. už dvacet let. Za tu dobu se v soutěži sešlo tisíce textů od dětí z různých koutů České republiky. Skrze texty můžeme nahlédnout do života nejmladší romské generace. V jakém světě žijí a jaký svět si přejí dnešní romské děti? Server Romea.cz zveřejňuje postupně texty z různých ročníků soutěže.
Romano suno 2006, Milan Stojka, 16 let, Nymburk
Sar gejľam andre Belgija
Sar mange has deš berš, mri daj the mro dad peske phende, hoj džaha pal e famiľija andre Belgija. Geľam le autobusiha. O drom amenge ľikerlas calo džives the rat. Peršo bešahas paš e fameľija. Pal o duj čhon amenge cinďam o kher. E daj amen prihlasinďas andre škola. Ode začňinďas miro phuj dživipen. Manca phirnas andre škola o Turki, Albanca the varesave Belgičana. Lengeri duma me na achaľuvavas. Aňi jekh lav. Andre škola na has aňi jekh dženo, so bi delas duma čechika. Našťi ňikastar aňi phučavas vareso. Jon man na achaľonas. U me len tiš na. Pal jepaš berš chudavas te achaľol vlamskones. Aľe has man bare problemi le Turkenca. Sako džives phiravas andal e škola čisto kaľipen, so man furt marenas. Čhungarnas pre ma, sar lenge denašavas. Jekhvar mri daj gejľa andre škola pal o rjaďiťeľis. Paľis varesave dživesa has lačhes. Aľe paľis oda ehas pale. Furt man snažinavas lenge te denašel, ale chudenas man, marnas man the čhungarnas pre ma. Pal o trin berš e daj phenďas, hoj imar džas pale pro Čechi. Somas igen rado. Le letadloha avľam pro Čechi. Vaš o duj ori samas Prahate. Sar avľam, scehinďam amen paš o papus. Imar paš leste bešas trin berš. Phirav pale andre čechiko škola. Hin man adaj kamarata. Som rado. E Belgija mange na chibinel.
Jak jsme jeli do Belgie
Když mi bylo deset let, řekli si moji rodiče, že pojedeme za rodinou do Belgie. Jeli jsme autobusem. Cesta nám trvala celý den a celou noc. Zpočátku jsme bydleli u rodiny, ale za dva měsíce jsme si pronajali vlastní byt. Máma nás přihlásila do školy. Tam začal můj těžký život. Chodili se mnou do školy Turci, Albánci a taky Belgičani. Z řeči, kterou mluvili, jsem nerozuměl ani slovo. Ve škole nebyl jediný, kdo by mluvil česky. Nemohl jsem se nikoho na nic zeptat, protože mi nerozuměli. Za půl roku jsem začal rozumět vlámsky, ale začal jsem mít také velké problémy s Turky. Každý den jsem chodil domů úplně špinavý, protože mě neustále mlátili. Když jsem jim utíkal, tak na mě plivali. Jednou kvůli tomu šla moje máma do školy za ředitelem. Na pár dní byl klid, ale pak všechno začalo znovu. Pořád jsem se jim snažil utéct, ale marně, vždycky mě chytili, zmlátili a poplivali. Po třech letech máma řekla, že se vrátíme zpátky do Čech. Byl jsem moc rád. Dostali jsme se do Čech letadlem. Už za dvě hodiny jsme byli v Praze. Když jsme se vrátili, hned jsme se nastěhovali k dědovi. Bydlíme tu už tři roky. Chodím zase do české školy. Mám tu kamarády a jsem šťastný. Belgie mi vážně nechybí
