romea - logo
20. května 2019 (pondělí)
svátek má Zbyšek
Loading
rozšířené vyhledávaní

Dana Moree: Tenisáky, pistole a třetí světová

17.10.2016 16:17
Dana Moree
Dana Moree

Nedávno jsem sháněla levné tenisáky na jeden seminář a ze sportu jsem byla vyslána do vedlejšího Zverimexu – tam prý mají levné oskákané. Vstoupím do obchodu, kde jsou hned za vchodem opravdu v košíku starší tenisáky. Něco mi ale přijde divné, a když se pořádně rozhlédnu, zjistím, že v druhé polovině obchodu potřeby pro zvířátka volně přecházejí do jiného sortimentu - zbraně a střeliva. U pultu stojí moc hezky upravená paní, asi šedesátnice, na krku velké žluté korále a v ruce drží pistoli. Umně ji rozebírá, znalecky vysypává kulky, nebo co se do pistole hází, zase ji zdánlivě jednoduchým grifem zavře a říká, že potřebuje pistoli s větší ráží. Prodavač úslužně odbíhá, druhá pistole už projde a paní krásné kožené pouzdro strčí do luxusní kabelky. A jde ven. 

Nějak mi ta scéna nejde z hlavy – proč takováhle paní potřebuje pistoli? Na koho nebo na co s ní bude mířit? Má ji doma? Kde se naučila střílet a co ji k tomu vůbec vedlo? V obchodě je atmosféra mírného tajemna a já beru tenisáky a mizím s pocitem, že tam jaksi nepatřím.

Téma zbraní a obrany mě v poslední době nějak pronásleduje. Na jednom kulatém stole k oblasti vzdělávání sedím spolu s kolegy z krajů, učiteli a lidmi z MŠMT a máme diskutovat, co českému školství chybí. V jednu chvíli je řeč o stoupající agresivitě a já se snažím diskuzi zlehčit tím, že ještě že se děti ve škole už neučí střílet. Jenže kolegyně z MŠMT vtip nepochopí a zcela vážně se tématu chopí. Branná výchova se prý bude naštěstí znovu zavádět – už aby to bylo, vždyť jsme permanentně ohroženi a musíme si sice pomáhat, ale hlavně se musíme umět bránit. Profesionální maska ze mě padá a při představě mých dětí, které si zase ve škole musí navlékat pytlíky na ruce a nohy se mi udělá mdlo podobně, jako tehdy z mého prvního pokusu uběhnout sto metrů v plynové masce. Dostala jsem hysterický záchvat, že se udusím, což se po intervenci paní učitelky, která mi masku narvala na hlavu, také málem stalo. „Já ale nechci, aby se děti učily ve škole bojovat“ vyletí ze mě, jenže ostatní kolegové u stolu mě začnou chlácholit, že jsem na velkém omylu, že nic lepšího naše děti potkat nemůže, už aby to bylo. Uff.

No a tento týden zase Eduin publikoval informace o programu POKOS – víte co to je? Příprava občanů k obraně státu. Jsou to dotační peníze, o které mohou žádat neziskové a další organizace a nabízet školám programy, které obranu státu podpoří.

Nějak se mi z toho točí hlava. Jako by toho násilí mezi dětmi, ve veřejné sféře, na školách, v médiích, prostě všude, nebylo dost. Místo toho, abychom nabízeli programy o redukci násilí, jsou k dispozici programy, které násilí respektive obranu legitimizují. 

A ještě mě v tom celém mate jeden rozměr. Trochu to vypadá, jako bychom obranu automaticky asociovali s bojem. Což ale přece není pravda. Naopak – v divadle utlačovaných pořád dokola vysvětlujeme tzv. křivku útlaku. V životě to přece nefunguje tak, že jeden den se nic neděje a druhý den mě někdo zastřelí – nebo já zastřelím někoho jiného. Násilná událost má zpravidla nějaký kontext. Tlak, útlak, problémy – to všechno nějakou dobu pomalu narůstá, události se skládají jedna za druhou, roste pocit ohrožení a někdy i jeho reálná existence, adrenalin stoupá a pak dojde k tragické události. Buďto dojde opravdu k násilí nebo prostě něco vzdám, zabalím. Jsou to události, které v životě vnímáme jako zlomové, vytváří perspektivu před a po. Cílem ale přece je, aby k nim vůbec nedocházelo, abychom pistole a násilí vůbec nepotřebovali. A jak mě správně upozornila jedna moje kolegyně – přesně tohle je o obraně. Obrana znamená jakousi bdělost k situacím, kdy se někdo k někomu chová násilně – hrubě na něj mluví, je na něj neurvalý na ulici, v obchodě, někdo někoho mlátí nebo jde po ulici se zbraní v ruce….tyhle všechny situace reálnému násilí předcházejí a mají tu velkou výhodu, že v nich můžeme ještě něco dělat, násilí předejít. Je k tomu potřeba jen odvaha a pozornost. A ochota nenechat to být,  - říct si o pomoc, nahlásit problém, zavolat policii, cokoli. V Německu se v době teroristických útoků učí obrana prý přesně takhle. To jde totiž bez branných cvičení – a je to levnější a účinnější. Policie a těžkooděnci přece nemohou být všude. Ale na ulici je pořád někdo!

Rozhodnutí o branné výchově je v rukou státu a mně se to může maximálně nelíbit jako spousta jiných věcí. Jedno je na tom ale zarážející. Všechny podobné debaty ukazují na to, že se jaksi neumíme shodnout na nějakých základních parametrech, jak by společnost – naše společnost – měla fungovat. Co potřebuji např. pro pocit bezpečí? Je to pistole pod polštářem, program obrany státu ve škole nebo schopnost vyjednávat o složitých tématech tak, aby k násilí vůbec dojít nemuselo? Nebo se mám učit vyjednávat a pak jít střílet z pistole, abych měla pocit, že jsem dobře připravená na obě varianty? Ivana Marková editovala v roce 2004 moc krásnou knihu o tom, jak vzniká v transformujících se společnostech hodnotové vakuum. Marková připomíná, že důvěra je nezbytná pro život v demokracii. Bez důvěry se obtížně vyjednává, hledá společné řešení, nacházejí východiska, která přinášejí oboustrannou spokojenost. Opakem společnosti postavené na důvěře je socializace v atmosféře strachu. A Marková připomíná, že tu jako společnost dobře známe. Socializace za dob komunismu byla podle ní založena právě na strachu, který ničil lidskou důstojnost, protože když se bojíme, tak je jednodušší utéct nebo útočit. V situaci strachu je vyjednávání krajně obtížné.

Transformace a tím nemyslím tu ekonomickou, ale společenskou, s sebou logicky přináší i znovu-objevování hodnot, které jsou pro danou společnost důležité. A tak se ptám, jestli když už tak moc řešíme nenávistnou argumentaci v médiích, v novinách si znovu čteme o hrozbě třetí světové války, kupujeme ve Zverimexech pistole a ve školách budeme zase učit obranu, kde bude prostor pro to, abychom objevovali důvěru a učili se vyjednávat? Možná by to chtělo nějaký program, který by ukázal, že jsou okamžiky, kdy mohou i zvonící klíče zvítězit nad ozbrojenci. Ne silově, ale jaksi jinak. A my jsme to přece zažili, tak proč na tomhle zážitku nepostavit alespoň kousek nové identity? Vždyť nás za to obdivoval celý svět! Šlo to i beze zbraní a jak jsme na to byli tehdy pyšní!


 

Přečteno: 1180x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Komentář, Bezpečnost, Xenofobie



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ilustrační FOTO: Petr Zewlakk Vrabec

UZÁVĚRKA SE BLÍŽÍ! Stipendia pro romské vysokoškoláky. Uzávěrka přihlášek je 15. května 2019

10.4.2019 14:05
Romský vzdělávací fond vyhlašuje nové kolo stipendií pro romské studenty vysokých škol pro akademický rok 2019/20. Online přihlášky lze podávat až do 15. května 2019.
 celý článek

Čeněk Růžička během pietního aktu v Letech u Písku v roce 2017 (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

videoZÁZNAM: Asi 200 lidí se zúčastnilo pietního aktu v Letech u Písku. Cena za lidství byla udělena filantropovi Alfredu Baderovi

12.5.2019 0:01, (AKTUALIZOVÁNO 20:00)
Kolem 200 lidí přijelo do Let u Písku, kde za války stál koncentrační tábor, uctít památku obětí romského holokaustu. Cenu za Lidství udělil Výbor pro odškodnění romského holocaustu v čele s Čeňkem Růžičkou in memoriam podnikateli a filantropovi Alfredu Baderovi, který založil nadaci Bader Philantropies. Ocenění za Bader Philanthropies převzal Yechiel Bar-Chaim.
 celý článek

Papež František (autor: Casa Rosada)

videoVIDEO: Papež se zastal Romů, kteří v Římě čelí rasistickým útokům. Fašisté zaútočili na romskou rodinu, matce vyhrožovali znásilněním

11.5.2019 15:50
Papež František ve čtvrtek pronesl před asi pěti sty Romy a Sinty řeč o tom, že je bolestně zasažen zprávami o rasistických útocích namířených proti nim, a kritizoval lidi, kteří za nimi stojí. „Modlím se za vás a jsem vám nablízku. A když v novinách čtu něco hanebného, říkám vám pravdu, trpím. Dnes jsem četl něco ostudného a trpím kvůli tomu,“ řekl František.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo