romea - logo
22. září 2021 (středa)
svátek má Darina

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Tereza de Ornelas: JAR i přes pád apartheidu zažívá rasovou nerovnost

30.3.2021 10:48
Tereza de Ornelas (FOTO: Archiv Terezy de Ornelas)
Tereza de Ornelas (FOTO: Archiv Terezy de Ornelas)

„Pro bílé nikdy bílá nebudu, vidí rozdíl a dávají vám to najevo. Měla jsem pár konfliktů kvůli prostřednímu synovi, který je jediný snědší a ve škole to neměl jednoduché,“ říká o životě v Jihoafrické republice podnikatelka Tereza de Ornelas.

Dva miliony lidí žije v nuzných podmínkách ve slumech. S čím se nejvíce potýkají?

Typické slumy a chudinské čtvrti u nás nenajdete, ty jsou spíše v Kapském městě. Ale kousek od Groblersdal, kde s rodinou žiji, je oblast, kterou využívají lidé z okolních vesnic, pokud cestují za prací a nechtějí každý den dojíždět. Jde většinou o krátkodobé pronájmy. Je to víc než skromné bydlení v plechových chatrčích bez pořádného vybavení. Některé mají i vlastní umyvadlo, ale ty už se řadí mezi lepší. Stojí 200 až 300 randů měsíčně, což je zhruba 300 až 500 Kč. Vaří se venku na ohni. Venkovanům se nevyplatí jezdit domů, když si měsíčně vydělají něco kolem 3 500 randů. Ale místní, kteří pocházejí přímo z našeho města, si žijí lépe, řekla bych, že i na úrovni. Mají udržované domy a zahrady. Mí tři synové se o život lidí žijící v chatrčích zajímají a já jim vždycky říkám, že tak žijí i někteří dnešní Romové na východě Slovenska.

Podobně je to s chudinskými „squatter camps“ na periferiích Johannesburgu. Lidé si vyhlédnou třeba nějakou prázdnou louku a přestěhují se tam, protože nechtějí platit nájem, který vyjde třeba na pět až šest tisíc. Je to pro ně hodně peněz, tak volí louku, kde nezaplatí ani korunu. Nežije se tam ale vůbec dobře.

Tereza de Ornelas (1982), pochází z Ostravy. V roce 1999 emigrovala do Velké Británie, kde pobývala třináct let. Poté se společně s manželem a dětmi přestěhovala do JAR, kde dodnes podnikají v řeznictví a v potravinách. Studuje obor asistent pedagoga v Center of excellence.

Bělošští farmáři se v JAR potýkají s násilnými incidenty.

Nemyslím, že by se jednalo vyloženě o rasové útoky, spíše to asi souvisí s celkově vyšší kriminalitou v zemi. Znám případy, kdy černoši přepadli bílého farmáře. Přibližně dvacet kilometrů od nás se zrovna nedávno stal ojedinělý „inside job“. Jihoafričan, který asi tři roky pracoval pro bílého farmáře a za tu dobu o něm a jeho rodině věděl úplně všechno ‒ jaká mají auta, cennosti, majetek ‒, poskytl tip zločinnému gangu. Ve dvě ráno jej přepadli, zmlátili, děti a ženu svázali, okradli je o cennosti, peníze, vzali hodnotné věci z farmy a zmizeli. A to měl pozemek obehnaný elektrickým proudem. Farmáře ani ve snu nenapadlo, že ho zradil člověk, který pro něj roky dřel, ale lidé si o tom začali povídat a nakonec se jejich podezření potvrdilo.

Vládnoucí strana Africký národní kongres (ANC) hodlá prosadit změnu v ústavě, která by státu umožnila vyvlastnit bez jakékoli náhrady další půdu bílým farmářům. Především těm, kteří hospodaří na více než 12 tisících hektarech.

Fakt je, že 10 % obyvatel vlastní 90 % veškerého bohatství v zemi. Většina jsou Afrikánci, potomci bělošského obyvatelstva. V roce 2018 schválila vláda zákon, který by umožnil bez náhrady vyvlastnit pozemky prokazatelně ukradené nebo jinak zabrané původnímu obyvatelstvu bělochy během apartheidu. Pozemek, na kterém stojí náš dům, vlastní od počátku jen jeden majitel, takže nás se to týkat nebude. Ale mluví se o přerozdělování na velkých farmách, na kterých v mnoha ohledech stojí jihoafrická ekonomika. Každý případ se musí pečlivě projednat. Osobně jsem pro, aby se původnímu obyvatelstvu půda navrátila, pokud došlo k bezpráví. Pro představu u farmáře před padesáti lety pracoval Jihoafričan, který vlastnil polovinu půdy. Farmář ji od něj odkoupil pod cenou a začal tam hospodařit. Odkupy půdy nejsou většinou úředně zapsané, takže se původním obyvatelům budou vracet současné pozemky bílých farmářů nad určitý počet hektarů. Podobně jako když po revoluci komunisté navraceli znárodněný majetek v restitucích.

JAR patří k zemím s vysokým podílem kriminality. Máte s ní nějaké osobní zkušenosti?

Mého švagra přepadli, když zavřel obchod a nasedal do auta. Střelili ho do ruky. Měli za to, že veze tržbu. Švagr u sebe nosí pistoli, namířil s ní na ně, i když nebyla nabitá. Zachránilo ho, že na útočníky někdo začal střílet z auta, které v tu chvíli jelo okolo. Nasedli do auta a odjeli pryč. Kriminalita je tady opravdu vysoká. Mně se naštěstí nikdy nic nestalo. Snažím se na sebe zbytečně neupozorňovat. Třeba výrazné zlaté náušnice nechávám pro jistotu doma. Manžel mi klade na srdce, ať s dětmi venku vždycky dáváme pozor a hlídáme si, jestli nás někdo nesleduje. Z počátku jsem to nechápala. Děti nevycházejí z areálu a nejdou si samy něco koupit ani na benzinku. Musí se stále předpokládat, být o krok napřed, kdyby náhodou. Každou chvíli se dočtete, že v Johannesburgu nebo v jiném větším městě někoho postřelili nebo že přepadli vůz, který převážel peníze. Někdo někomu ukradne kabelku, vytrhne z ruky telefon. Na dálnici na vás začnou střílet, zastavíte a vezmou vám auto. Ale i přesto se v Africe cítíme doma.

Režim apartheidu, který v Jižní Africe vládl do roku 1995 a znevýhodňoval černošskou většinu ve prospěch bělošské menšiny, dal vzniknout jedné z nejvíce nerovnoprávných společností na světě a dodnes má na současný stav společnosti vliv. Jak se to ještě dnes projevuje?

Na lidech je to znát, i když dnes žijí daleko svobodněji. Žiji v JAR osm let, apartheid jsem už nezažila. Můj muž tu ale žil i v 90. letech a pamatuje toalety zvlášť pro bílé, černé a barevné. Zvláštní vstupy pro černé do obchodu, nebo do baru a na pláž, kam mohli také jenom bílí. Černoši nesměli po deváté hodině vycházet. Moje paní na úklid vyprávěla, že když vás zastavil policista, museli jste se prokázat kartičkou, a když jste ji neměli, zavřeli vás na jeden den do vězení. Asi si nikdo z nás takový život nedokáže představit, zákony byly pro černošské obyvatele jiné a daleko přísnější. Ostatně, apartheid je označení pro politiku rasové segregace a doslovně znamená oddělení.

A dnes mi přijde, jako by černoši něco bělochům za roky utlačování vraceli. Mnoho černochů a bílých se navzájem nemá moc v lásce. Někteří bílí farmáři to dávají najevo oblečením v zelené barvě. Čím víc je tmavě zelená, znamená to, že stále uznávají apartheid. Aspoň někteří černoši to tak cítí. Hlavně starší generace, která ho zažila. A někteří si i po tolika letech života v neskutečné nesvobodě stěžují, že tehdy jim bylo líp, protože bylo jasné, co si kdo může dovolit, a nebyla tak velká kriminalita a korupce.

Proč jste se vlastně rozhodla do tak kulturně odlišného prostředí odstěhovat?

Můj manžel Orlando v osmnácti letech do JAR emigroval z rodné Madeiry, osm let tu žil v apartheidu a získal občanství. Ale když mu jeho otec, který má obchod se zeleninou, zavolal, že už na to sám nestačí, rozhodl se na Madeiru vrátit. Po třech letech pak emigroval do Anglie, ale JAR ho pořád přitahovala, měl tu totiž bratry. A když za nimi po letech na měsíc odjel a pak mi o tom nadšeně vyprávěl, rozhodla jsem se jeho touhu po novém životě naplnit. Prodala jsem dům a po třinácti letech jsem i se syny opustila Anglii, i když se rodiče proti našemu odjezdu stavěli.

Jak vás vůbec vnímají místní – jako bělošku nebo „barevnou“? Ptám se proto, že v Jižní Africe má oproti Spojeným státům termín „barevný“ zcela jiný význam. V Africe jsou jako barevní označováni lidé smíšeného etnického původu, kteří mají předky z Evropy, Asie a různých khoisanských a batuských kmenů Jižní Afriky.

Můj manžel je sice z Portugalska, ale je velmi světlý typ. A já jsem zase snědá. Tady mě vnímali jako bělošku. Musela jsem jim vysvětlovat, z jaké části Evropy pocházím. Pro bílé ale nikdy bílá nebudu, vidí rozdíl a dávají to najevo. Měla jsem pár konfliktů kvůli prostřednímu synovi, který je jediný snědší. A to hlavně ve škole, výuka se tam dělí pro bílé a černé. V JAR žije celkem jedenáct národností a máme tu několik jazyků. Běloši mluví afrikans a pak je tu několik oficiálních řečí – zulu, xhosa, venda, southern sotho, snorthern sotho nebo tswana, songa, swati, ndebele či spedi.

V jedné části školy se mluví afrikánštinou, tedy vlastním vytvořeným dialektem přistěhovalců z Nizozemska, Francie, Německa a Belgie, kteří před více jak sto lety emigrovali z Evropy do Jižní Afriky. A v druhé angličtinou, kterou tu mluví všichni. Doma mluvíme portugalsky, anglicky a česky. Když jsme přijeli, afrikans jsme neuměli, takže jsem děti musela dát do třídy s angličtinou, což bylo mezi Jihoafričany. A bělošské děti jim to dávaly najevo. Dokonce i někteří rodiče, jejichž děti chodily se synem do školky a vše bylo v pohodě, s námi najednou měli problém. Ale to byla školka pro bílé. Běloši to v sobě velmi řeší, mně ale přijde absurdní přestat se s někým stýkat proto, že nemá děti v „bílé“ třídě. Ale takhle to tady funguje, bohužel i naopak. Nejstarší syn, který nastoupil do páté třídy mezi Jihoafričany, se potýkal s rasismem a šikanou, protože tam byl jediný kluk se světlou pletí. Vyřešilo se to až po zásahu ředitele, který agresora přeřadil do jiné třídy.

Bylo pro vás těžké přizpůsobit se podmínkám, počasí a životu v JAR?

Časem jsme se extrémním podmínkám přizpůsobili, ale začátky byly náročné. V létě máme přes čtyřicet stupňů, devět měsíců v kuse chodíme bosi, někdy v žabkách. Bez bot chodí děti i do školy, do obchodu, kamkoliv. Od května do srpna tu máme zimu, něco kolem dvaadvaceti stupňů, to už boty nosíme. Můj bratr a sestra, kteří mě tu navštívili, se na zahradě vyhřívali na sluníčku v kraťasech a já děti honila, aby si na sebe vzaly něco s dlouhým rukávem a ponožky. (směje se)

JAR je zemí nejhůře zasaženou nemocí COVID-19 v Africe. Více než polovina nakažených na kontinentu připadá právě na Jižní Afriku. Onemocnělo zde přes 656 tisíc lidí a téměř 16 tisíc zemřelo. Jak se v JAR přistupuje k pandemii? Kdy se započne s očkováním a jak se k němu lidé staví?

Očkovat se u nás v nejbližší době nebude, protože vláda nemá peníze na vakcíny. Řídíme se vládním nařízením, nosíme všude roušky, dodržujeme rozestupy tak jako všude ve světě. Děti půl roku nechodily do škol. Zpočátku to bylo pod kontrolou, teď případy nákazy stoupají. Děti pak měly od prosince letní prázdniny, nový školní rok tu začíná ke konci ledna. Ale ještě před jeho koncem chodily do školy vždy tři dny v týdnu a dva dny se učily distančně. Pro rodiče je to náročné. Mám jedno dítě v páté třídě, druhé v šesté a nejstarší syn teď končí dvanáctou třídu, u nás v Česku by to byl už maturitní ročník, takže se pomalu připravuje na univerzitu. Náš byznys to naštěstí nezasáhlo, máme supermarket a řeznictví, zákaz prodeje se nás netýkal.

Třináct let jste žila před JAR i v Anglii, proč jste z Ostravy odešla zrovna tam?

Začalo to záplavami v roce 97. Bydleli jsme v Nové Vsi a o všechno jsme přišli. Ocitli jsme se na nějakou dobu na ubytovně, ale zvyklí jsme byli na jiný život. Táta v tu dobu odjel do Ameriky za prací a po dvou letech se vrátil a vyprávěl o životě za oceánem. V tu dobu Romové emigrovali do různých států ‒ Kanada, Nový Zéland, Austrálie. Rodiče se rozhodli, že nemáme co ztratit, a odjeli jsme do Anglie. Mně bylo sedmnáct. Nejprve jsem dělala uklízečku v obchodě, potom v kasinu. V Anglii je normální, že máte víc úvazků. V zimě jsem měla dokonce čtyři a někdy jsem pracovala i celou noc, jen abych to stihla. V létě jsem si nechávala dvě práce. Šéf mi po čase i nabídl pozici supervizora. Objížděla jsem všechny jeho podniky, kontrolovala, měla pod sebou zaměstnance, doplňovala materiál. Svoji práci jsem milovala, i když jsem vstávala v jednu ráno a v noci nakládala plný tranzit čisticích prostředků a hygienického zboží. To bylo pak moje hlavní zaměstnání, ale přivydělávala jsem si také jako barmanka v jednom podniku, kde jsem se poznala i se svým současným manželem, který tam pracoval jako šéfkuchař.

V Anglii se musíte víc otáčet, abyste vydělala peníze. V Africe mi přišlo lehčí se vypracovat, nepociťuji takový stres. Na druhou stranu v Anglii si můžete dělat, co chcete, jít kam chcete, tady je člověk trošku víc opatrný. A rozdíl je i počasí.

Zažila jste kulturní šok?

Vzpomínám na naše první chvíle v JAR. Jeli jsme rovnou ke švagrovi, který má dům v miliardářské čtvrti. Všude honosné domy, bazény, luxus. Druhý den jsme jeli k mladšímu bratrovi, který odtud bydlel hodinu cesty, a to šok byl ‒ všude mříže na oknech ‒ lidé to mají samozřejmě kvůli bezpečnosti. Železná vrata zase chrání vstupní dveře do domu. Teď bydlíme v hlídaném komplexu obehnaném elektrickými dráty. Obyvatelé jsou namixovaní, ale spíš z vyšších tříd. Za sousedy máme doktory, právníky, běžní lidé se sem nedostanou, protože nájemné je pro ně velmi vysoké. Na migranty se tu nahlíží různě, třeba na Somálce nebo Nigerijce si místní hned stěžují, že jim berou práci.

Na jaké úrovni je oproti ČR jihoafrické zdravotnictví? Je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění?

Veřejná zdravotnická zařízení, která poskytují služby bezplatně, nemusí být vždy kvalitní, ale pokud máte pojištění od soukromé společnosti, dostane se vám velmi kvalitní péče. Pojištění si platíme každý měsíc, stejně tak i školu pro děti. Vždy jsem se v nemocnicích setkala s lékaři odborníky. Kvalita je podobná té v Česku, možná o trochu lepší. Velké firmy také nabízejí svým zaměstnancům připojištění jako bonus. Oproti tomu je v Anglii stav veřejného zdravotnictví žalostný. I pokud jde o HIV, jsou tu všude mobilní buňky s lékaři, osvěta probíhá už ve škole, žáci vědí, jak se proti AIDS chránit. V JAR je HIV sice rozšířené, ale není to tady v takové kritické fázi jako v jiných částech Afriky, kde AIDS zasáhlo společnost skrz naskrz, kde lidé leží zubožení a vyhladovělí na zemi.

Jak hodnotíte kvalitu výuky a vzdělávací systém?

Děti nosí uniformy ‒ světle šedé košile a k nim tmavě šedé šortky. Školství i vzdělávací systém tu jsou na stejné úrovni jako v Česku. V Anglii je to volnější, pokud se vám nechce dnes, uděláte si úkol zítra. Je třeba jen jeden na čtrnáct dní a není složitý. S dětmi tu denně trávíme hodinu a půl nad úkoly a přípravou. Teď jim možná přibude nový povinný jazyk ‒ vedle angličtiny a afrikans i jazyk spedi, kterým tu mluví podstatná část černošského obyvatelstva. Jihoafričané po tom dlouhodobě volali.

Média nám Afriku vykreslují jako zemi potýkající se s migrační i zdravotní krizí. Je tomu opravdu tak?

Setkávám se s tím, že se místní podivují, proč jsem z Anglie odešla do JAR. Mají pocit, že v Anglii nebo v Evropě máme všechno zadarmo. Ano, je pravda, že školství je bezplatné, stejně tak i zdravotní péče, která je hrazena z veřejného pojištění. Vysvětluju jim, že nikde nic zadarmo není. Pokud člověk chce lepší budoucnost pro sebe a své děti, musí se na tom podílet i sám.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi - objednejte si pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

Přečteno: 984x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi 2021, Romano voďi, Rozhovory, Osobnosti, RV 1-2/2021, Afrika, společnost, Kultura, Apartheid



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo