romea - logo
6. prosince 2019 (pátek)
svátek má Mikuláš
Loading
rozšířené vyhledávaní

Tomáš Bystrý: Když slyším českou hymnu, tak mi běhá mráz po zádech

19.3.2018 11:21
Tomáš Bystrý (FOTO: archiv Tomáše Bystrého)
Tomáš Bystrý (FOTO: archiv Tomáše Bystrého)

Mottem letošního Mezinárodního dne Romů v režii organizace Ara Art je romipen. A protože identita nás zaměstnává všechny, budeme se letos ptát respondentů na to, jak ji vnímají oni. Jinými slovy – budeme se ptát na to, jak rozumí slovům romipen potažmo čechipen. Začínáme s Tomášem Bystrým…

Tomáš vystudoval žurnalistiku na FSV UK a mediální studia na Metropolitní univerzitě. Jeho sen se mu splnil – živí se jako novinář. Pro mě se stal výraznou postavou už v době svých studií, kdy jsem ho pozvala na besedu se studenty FHS UK. Na konci se ho ptali, jestli se chce věnovat v rámci novinářské práce i romským tématům. Tomáš před tím hodinu vyprávěl o tom, jak nerad rozlišuje lidi na Romy a ne-Romy a tahle otázka ho tehdy evidentně rozzlobila. „Víte co vám řeknu? Já chci prostě být dobrým novinářem a ne romským novinářem.“ Studenti koukali. A bylo. Jsem moc ráda, že dnes můžeme v debatě pokračovat…

Co pro tebe znamená romipen a v jakých situacích jsi ho zažil nebo zažíváš?

Pojmout slovo romipen, je hrozně složité. Jak ho vnímám já, nebo jak je vnímáno mým okolím nebo jak jsem se o něm dočetl, tak je to souhrn etických a řekněme společenských norem v romském společenství. Ale to je v té nejobecnější rovině, podtrhuju. Zároveň je to pro mě něco strašně intimního a v tom spatřuju i paradox významu romipen. Protože je to jak říkám na jednu stranu intimní a individuální věc, která může být vnímána každým z nás úplně jinak, ale paradoxně je to zároveň i něco, čemu říkáme nebo čemu já říkám skupinová identita.

Mohl bys zkusit uvést nějaký příklad?

Právě – je to věc neuchopitelná, důležité mi připadá tohle úzké propojení s identitou. Ale já ho vnímám i jako úzce spojené s paťiv, což je vlastně úcta. Třeba ke starším lidem. A projevuje se to různě. Typické třeba pro mnohé Romy – včetně mě – je, že si nedokážeme představit, že bychom své rodiče dali do domova důchodců. Nebo když to velmi přeženu, tak když něco řekne máma nebo babička, tak já si uvnitř můžu myslet svý, nemusím to nekriticky přijmout úplně všechno, ale respektuju to, co oni říkají a dávám najevo, že je pro mě důležitý, co ten starší člověk říká. Ale je fakt, že někdy to nevydržím, a i starší a zkušenější mnohdy poučuju a snažím se je přesvědčit o své pravdě. V běžném každodenním životě je pro mě třeba nepředstavitelný, že jedu v tramvaji, nade mnou stojí starší babička, já bych ji nepustil sednout. To bych se styděl. Čili to je taky paťiv, nebo – řekněme – slušné chování prostě. Ale pak je samozřejmě řada modelových situací, které na rozdíl od tohoto souvisí přímo s romskýma tradicema. Ty jsou podle mě nedílnou součástí romipen, ale neznamená to, že ho tvoří výlučně. Zase příklad. Když jdu na návštěvu k mámě, a přijde tam i moje švagrová, tak prostě nejsem v trenkách. Protože se to prostě nehodí. Když o tom tak mluvíme, tak si ale zároveň říkám, že tohle možná není jen romipen, ale taky čechipen? Co myslíš?

Jsou pro tebe romské tradice důležité?

Já se považuju za moderního mladého člověka, ale ano, jsou, vracejí mě neustále k mým kořenům a to pro mou identitu je podstatné. Ale ne se všemi romskými tradicemi můžu souhlasit, byť jsou pro někoho součástí romipen. Přesto se vlastně taky paradoxně vylučují v tom pojetí, co to romipen je. Dám příklad. Vím, že když se narodí dítě, tak jedna z prvních otázek u Romů často je, jestli je tmavé nebo bílé. A když je bílé, tak je – když to trochu přeženu - v hierarchii trochu výš než když je tmavé. Dokonce pro mnohé je to dítě krásnější. Což je i popírání romipen, protože taková reakce odkazuje na to, že je dobře, když na dítěti není vidět, že je Rom. Na druhou stranu to samozřejmě souvisí se společenskou situací. Romové jsou pragmatičtí, tak si řeknou, že bílé dítě to bude mít v budoucnu jednodušší. Ale je tam spousta dalších momentů, které jsou pro mě paradoxní. I vztah některých Romů k homosexuálům. V některých rodinách ještě pořád platí, že jsou exkomunikováni, že dostávají jídlo ze zvláštního nádobí nebo se nádobí, z kterého jedli, vyhodí.. A vlastně úplně nevím, jestli tohle je nebo není součást romipen. To přeci není paťiv, úcta k druhému. Samozřejmě jsou gadžovské rodiny, které homosexualitu také nepřijímají skvěle, ale to v tom stolování a společenském statusu uvnitř romské komunity je to asi horší. Obzvlášť když pro řadu Romů je rodinná pospolitost nesmírně důležitá.

A pak jsem zapomněl zmínit ještě jednu věc, která pro mě k romipen patří. Je to jakési magično, které je pro řadu Romů – a nechci z nás dělat romantické postavy – typické. Zkusím to vysvětlit. Třeba mí český kamarádi by asi moc nechápali, kdybych řekl, že týden poté, co mi zemřel někdo z rodiny, mě dotyčný navštěvuje, a že to vím, protože práskly dveře. Kdežto kdyby mi oni vyprávěli o tom samém, tak bych je chápal možná víc.

Co pro tebe znamená čechipen a v jakých situacích ho zažíváš?

Podle mě může mít každý z nás milion identit. A čechipen je nepochybně součástí mojí identity – stejně jako romipen. Jako malý dítě vnímáš, že jsi jiný, mám to štěstí nebo smůlu, že vypadám jinak, vidím to u svého otce, u mámy už tolik ne, ta má světlou pleť. Ale já jsem romipen jako takový začal vnímat, chápat, cítit až poměrně pozdě. Možná až v druhé polovině puberty, kolem 14 let. A do té doby jsem neuměl ani slovo romsky, vůbec jsem romsky nerozuměl, možná se tento příměr někomu nebude líbit, ale žil jsem v podstatě gadžovský život, to znamená, že jsem do té doby neměl vlastně kromě rodiny žádné kamarády Romy. To se zlomilo v patnácti, a v tomhle je můj život prolnutý s mojí profesí. Já jsem se k romipen dostal i díky tomu, co jsem chtěl dělat. Já jsem vždycky chtěl dělat media a začal jsem sledovat romská media, začaly se mi líbit romské písničky, začal jsem si kupovat knížky o historii a kultuře, velmi jsem obdivoval romské novináře a to byla moje cesta k romipen. Já jsem takhle poznával sám sebe a tím jsem se dostal k tomu, jak já vlastně vnímám svojí identitu. Ale věděl jsem – a to platí dodnes – že miluju Českou republiku, že miluju Prahu, že mám rád své české kámoše. Když slyším českou hymnu, tak mi běží mráz po zádech. A musím si přiznat, že to nemám vždy, když slyším Gelem, gelem, ale zároveň se dokážu rozbrečet u romského halgata. No a to znamená, že romipen cítím, ale neodstrkuje to nijakým způsobem ani čechipen, které prostě je součástí mého já.

Je a může být romipen/čechipen něco, co nám v soužití pomáhá (a v jakých situacích) nebo nás od něj naopak spíš vzdaluje?

Já myslím, že platí jedno i druhé. Jsou věci, které nejsou slučitelné s tím, co pojmenováváme jako čechipen, ale zároveň je mezi romipen a čechipen spousta průsečíků, kdy jsme propojeni. A to jsou právě ty obecné morální nebo etické zásady nebo společenské normy, které jsou společné pro všechny lidi. To je jedno, jestli čechipen, romipen, vietnamipen nebo nějaký další novotvar – maďaripen. Prostě jsme jen lidi – a to je dobré si občas uvědomit.

Kdybychom se mohli v čase přesunout do budoucnosti a mohl sis vysnít, jak by se pochopení těchto slov mělo posunout, kterým směrem by to bylo? Jak by to vypadalo?

Já jsem pragmatik v hodně věcech, takže já netoužím po tom, aby se diskuze za deset let někam posunula. Já bych si přál, abychom za deset let nežili vedle sebe, ale žili spolu – to je taková hrozně hezká a omílaná fráze, ale bylo by fajn, abychom se potkávali, aby byly romský prodavačky a bylo to  běžný. Sám se někdy přistihnu, když se divím, že mě někdy obslouží Rom nebo že potkám na ulici městského strážníka Roma. Ale já nechci, abych to vnímal jako něco mimořádného, chtěl bych, aby to bylo běžný tak, že bych si toho ani nevšimnul. To je podle mě ten nejlepší integrační projekt. Lidé v Česku mají málo osobních zkušeností s Romy – nebo vyzdvihnou jen ty špatné. Slyším to od svých neromských známých, kolegů, kamarádů – běž se podívat k nám do města, jak to tam vypadá. Ale zároveň řeknou - já jsem chodil s Romem do třídy, Pepa byl super, stýská se mi po něm, chodil jsem k němu na návštěvu a měl bezva rodiče. Přál bych si, aby tohle nebyl jen výjimečný příběh. A to na obou stranách. Chci svým dětem taky vyprávět, jakého jsem měl na gymplu nejlepšího kamaráda a co jsme spolu vyváděli. A bylo jedno, jestli je nebo není Rom.

Děkuji za rozhovor.

Přečteno: 2752x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romové, ROMEA, Romská hrdost



HLAVNÍ ZPRÁVY

Vánoce na turistické základně Myšinec v Budišovicích u Hrabyně prožily děti z dětských domovů z Čeladné, Příbora, Liptálu, Býchor a Uherského Ostrohu. (FOTO: Vladislav Sobol)

videoZÁZNAM: Situace je zoufalá, děti z dětských domovů končí i po 30 letech rozvoje ústavní péče na ulici

25.11.2019 11:33
V České republice vyrůstá v dětských domovech a dalších typech zařízení pobytové péče přes 8 000 dětí, z toho několik stovek ročně odchází do dospělosti.
 celý článek

Dalibor Karvay

Vídeňský symfonický orchestr jmenoval houslistu Dalibora Karvaye prvním koncertním mistrem

22.11.2019 11:15
Vídeňský symfonický orchestr jmenoval 34-letého slovenského houslistu Dalibora Karvaye svým prvním koncertním mistrem. Informoval o tom hudebníh časopis The Strad.
 celý článek

Druhý ročník ocenění od romských organizací a nezávislých osobností Lúč z tmy (Foto: Facebook Lúč z tmy)

videoZÁZNAM: Slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy

22.11.2019 0:01
Přímý přenos slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy, které každoročně udělují romské organizace a nezávislé osobnosti těm, kteří se dlouhodobě zasazují o zlepšení postavení Romů v různých oblastech života nebo se významným způsobem podílejí na budování mostů mezi Romy a většinovou společností. Záštitu nad 2. ročníkem ocenění Lúč z tmy převzala slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Přenos z bratislavského Caffe Berinka odvysílá ROMEA TV od 19 hodin.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo