Cíl islámských teroristů, kteří včera vraždili v Paříži, je jasný: Je to pokus přispět k zavedení režimu, který bude rozhodovat o tom, čemu se můžeme smát, čemu musíme věřit, jak se máme chovat, jak se oblékat… Co nenávidět. Režimu založenému na strachu, trestech, nerovnoprávnosti, pohrdání menšinami… Je to pokus zlikvidovat právě to, co Evropa považuje za svoje hodnoty. Zlikvidovat to, co uchovává naději, že Evropa ještě stále může být, že znovu bude dobrým místem pro život.
Ne, samozřejmě není takový režim vynálezem islámských teroristů a fanatiků. Evropa ho zná velmi dobře z vlastních dějin. V boji za Pravdu a Dobro umíraly v Evropě a díky Evropě miliony lidí. Od křížových výprav po Druhou světovou válku, plynové komory, koncentrační tábory, gulagy, po Srebrenicu a Ukrajinu… A kritici současné Evropy říkají, že znovu rozséváme smrt po celém světě. A že už i doma přestáváme být tím klidným, příjemným, důstojným, dobrým místem pro život.
Evropa je bezpochyby v mnoha ohledech v krizi. Přesto je tu přítomno to, co v dnešním světě vypadá stále více téměř jako zázrak: Snaha vybudovat a udržet mírovou otevřenou svobodnou společnost, kterou neovládá fanatismus a ideologie, jejíž politika je založena na dialogu různých zájmů a respektu k menšinám i jiným kulturám a hodnotě a nedotknutelnosti jednotlivce.
Je tato snaha válcována zájmy korporací, bankovním kapitálem, vojáky a hloupými politiky? Naráží na nejasný koncept Evropské unie, ekonomickou krizi a problematické euro? Neví si rady se změnami ve vnějším světě, s imigranty a střetem mezi velmocemi? Potýká se s růstem nerovnosti, nezaměstnaností, xenofobií a rasismem?…
Ano, to všechno jsou reálné problémy současné Evropy. Ale Evropané mají nepochybně stále několik možností, jak se je snažit vyřešit, čemu se poddat. Ve Francii právě vychází román Michela Houellebecqa, který předpovídá pro Francii blízké budoucnosti střet krajní pravice a muslimské strany s konečným vítězstvím muslimů. Zavádění islámského práva nebo krajně pravicová obrana proti islamizaci jsou dvě možnosti, které vedou k omezování svobody a likvidaci evropských hodnot. Ani jedna z těch možností ovšem není v průběhu příštích desetiletí zcela nereálná. Nikoli pouze v románové fantazii.
Třetí možností je uchování naděje. Geniální byla v tomto smyslu reakce Norů na šílený útok a masové vraždění Anderse Breivika v létě 2011. Na náměstí v Oslo se po útoku sešlo 200 000 lidí s růžemi v rukou a vzájemně si slíbili, že řešením není podlehnutí strachu, podezřívavost, zavádění policejního státu, propadání panice… Řešením může být pouze to, že lidé zůstanou stejně otevření a tolerantní, jako byli před útokem. Že se pokusí zachovat to, čemu právem říkají „nejkultivovanější demokracie“ na světě.
Je to ještě možné? Dokážou to po středečním útoku Francouzi? Dokážeme to my?
Rozhodně stojí zato to zkusit…
Vyjadřujeme upřímnou soustrast francouzským kolegům a jejich blízkým. Nous sommes Charlie!
