romea - logo
16. dubna 2021 (pátek)
svátek má Irena

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Vánoční povídka Stanislavy Ondové: Cizinec - Ko oda hin?

24.12.2020 10:00
Ilustrační FOTO: Pixabay
Ilustrační FOTO: Pixabay

Ko oda hin?

Dži e Vilija kampenas imar ča duj ďivesa. Avri delas baro jiv u o ciknoro kheroro duje sobenca imar učharelas e rat. Andre kuchňa labonas o momeľa u pal o skamind bešenas štar manuša. O čhavore zorales sovenas. O vudar andre soba has phundrado, te odoj džal o taťipen la bovatar. Štar bengora sar lenge phenelas e baba Roza, pen kikidenas paš peste, te len avel tatoro.

Paš o skamind ňiko na vakerelas, sako duminelas pal peskero. „Ta so imar, angluno hin, hoj sam jekhetane, na?" sar peršo chudľa te del e duma terneder Rozakero čhavo. Avľa khere andal Baro mariben džido,the te les na has jekh čang.  Aver but džene odoj mule.

„Paľikerav le Devleske, mro čho, paľikerav leske," kerelas le šereha e daj.
„Mamo, sasvi, aľe so o čhavore? Sem man nane pre Karačoňa ňič andro čaro," khosľa e Anežka o apsa andre baj pre peskeri vizitka.
„Varesar oda ela, čhaje miri. U ma rov. Predžiďiľam o mariben, predživaha the kada jevend," phenďa e Roza sar baba, e daj the e sasvi. Bajinelas mišto peskera famiľijatar.

“Tajsa džava pal o richtaris, kamel mange vaš e buťi, so leske kerďom oka čhon. Phenelas, hoj leske akana na džal ňič mišto, no me kamava, te mange poťinel. Talam pro chaben pre Viľija vareso ela," phenďa la famiľijake o Dežis, u e Anežka pre leste čeporo asanďiľa, the te mišto džanelas, hoj leske o richtaris ňič na dela, aňi jekh fiľeris.

„Akorestar, sar leskero čhavo na avľa andal o mariben khere, hino aver, na del pes leha te vakerel, pre sakoneste hin sar rukono, no čeporo gruľi šaj delas the jekh gono le jareha," phenďa o Ďulas, terneder Dežiskero phral. „Džas te sovel!“ phenďa e baba Roza u savore maj ušťile the gejle te sovel. Tosara ušťiľa peršo o Dežis, kampelas leske te thovel e jag andro bov, te o čhavore na faďinen, te len hin andro kher tatoro. Paľis pes urďa, u sar phenďa, džalas pal o richtaris. Avelas pale khatar o dilos u has les pherdo košaris. E Anežka lošaha chuťelas kijo košaris, aľe maj na asalas. „Ta dikhav, hoj o richtaris na diňa but. Čeporo gruľici, šuke čhiľava, makos, fizuľa...“ phenelas so andro košaris dikhelas e Anežka, „ta čeporo olestar džanava te tavel,“ phenelas le romeske.

„Kaj hine savore?“ phučelas o Dežis.
„O čhavore hine avri u e sasvi le Ďuloha gejle varekhaj andro gav. O Ďulas urďa e uniforma u e daj leske ľidžalas e lavuta,“ phenďa le Dežiske e Anežka u bešľa paš o skamind. O Dežis bešľa kija late, u chudľa la vastendar.

„Leperes pre oja Karačoňa, sar mek savore dživahas andro verdana? Has amen baro šil u sovahas odoj deš džene, aľe e Karačoňa has akor šukareder sar akana,“ leperelas e Anežka u lakero rom kerlas le šereha. „U džanes, so nekbuter kamavas? Sar kerahas e jag, savore odoj avle, giľavenas, khelenas...Ajci čercheňa upral amende...Šunavas man tel o čercheňa sar te calo luma avľalas amari. U akana...? Hin amen kher, no o graj amen imar nane, the miri famiľija, o Del džanel kaj hin. Sam adaj korkore Roma u o gadže amenge na šegitinena, the te bi birinenas, phenelas pharipnaha andro hangos e Anežka u leperďa peske pre peskeri pheň pre Arana, savi pal o mariben iľa vera varesave bare rajeha andre Ungriko, u akorestar la imar na dikhľa. So has le dadeha the la dajaha, tiš na džanelas. Peskere romeha the la sasvaha chudľa te bešel pro Čechi vaj keci čhona anglo mariben. Akor lakero rom chudelas vaš e buťi lačhe love. Sar charťas les ašarenas, no o mariben sa mosarďa. Všadzik has ča o čoripen. Buťi na has, chaben na has.

Pal o dilos iľa o Dežis le čhavoren the la romňa andro veš. Odoj pen savore šunenas nekfeder. O Dežis odoj čhingerďa kašta u e Anežka le čhavorenca kidenas upre o cikne kašta the o šiški. Vareso andre bov u vareso thovena pro stromikos u thovena pal e blačkica.

“Dado, mamo, odoj vareko pašľol,“ sikhavelas le angušteha pre varekaste pre phuv e nekterneder čhajori e Anička. O Dežis the e Anežka maj gejle te dikhel kijo kašt, kaj tel leste, tel oda stromos pašľolas varesavo dukhado murš.
E Anežka dikhľa pro Dežis u poľikes phenďa: „Mukhas les adaj, ko džanel, ko oda hin.“
„Čhaje, na dikhes, hoj hino ratvaľarardo? Dikh,“ sikhaďa pre chev, so les has pro šero.
„Deži, šaj oda hin varesavo bibachtalo manuš.“ phenelas le romeske e Anežka, no jov čabandžarelas le šereha.

„So sal diliňi, na dikhes, hin pre leste urďi e uniforma,“ phenďa lake o Dežis, u terďolas pre peskero, hoj les ratinela, the te pre leste e Anežka rušela. Thoďa ole muršes pro verdan the anďa les andre lengero kher. E Róza the o Ďulas imar has khere the ča dikhenas, kaha avľa o Dežis andal o veš u cirdel les andro kher.
Le muršes polokes thode pro skamind. Na džanelas pestar, no dichinelas. E sasvi bičhaďa la Anežka vaš o draba, save ľinaje šuťarelas. Mukhľa len te tavel u paľis andre cindžarelas o dikhloro, savo le muršeske thovelas pre chev pro šero. „ Ole demavipnestar andro šero megľisaľiľa, zamuľa,“ phenďa le Dežiskero phral o Ďulas.
„ Či oda nane varesavo kraľis?“ phučelas deš beršengero Jankus.
„U dela amen jepaš le kraľovstvostar, na?“ asalas o Ďulas u hladkinďa le čhavores pal o bala. „Ta maj, tu dilino, oda nane kraľis, oda hin slugadžis, savo našaďa o drom u varekhaj pes zorales čhinďa andro šero,“ phenďa le čhaske o Dežis.
Thode le muršes pro haďos u tradle le čhavoren te sovel. Korkore paľis vakerenas pal oda murš, ko oda šaj avel. Daranas, hoj oda šaj elas varesavo slugadžis, dezerteris, so diliňaľiľa, či varesavo bertenošis, savo denašľa, u šaj lenge vareso kerel.
„Soda adaj hin, mamo?“ dikhľa o Dežis pro košaris, savo ačhiľa paš o vudar.

„Dikhen čhavale, me maj bisterďomas. Le Ďuloha samas andro gav u mangahas varesavo chaben. Phenďom varesave gadžijenge andal o vast u tiro phral lenge bašaďa pre lavuta. O love amen na dine, no dine amen varesavo chaben. Pre viľija amen avla sostar te tavel,“ lošaľolas e Roza u diňa o košaris la Anežkake. Joj maj kidelas andal o košaris pro skamind. E baba calo rat na sovelas, thovelas andre bov u ratinelas le nasvale manušes.

“Sar has rat, chudľa te vakerel diliňipena, vakerelas avre čhibenca. Duminav, hoj jekh prindžarďom, talam oda has talijansko čhib. Čechika, na phenďa ňič,“ tosara phenďa le Dežiske e daj.
„Mamo, na džanav, či kerďam mišto,“ phenďa lake, u duminelas, či leske kampľa kada te kerel.
Ňisostar ňič o slugadžis phundraďa o jakha, dikhelas pašal peste, u has te dikhel, hoj na džanel kaj hino. Chudľa le Dežiske vareso te vakerel avra čhibaha. „Me tuke na achaľuvav, na džanes amari čhib?“ phučelas lestar o Dežid u na džanelas, so te kerel. O murš mek vareso phenďa, u paľis zasuťa. Pal varesave ora pale ušťiľa upre. E baba, les diňa te pijel paňi u hladkinďa les pal muj. O jakha leske imar džiďile u dičholas, hoj the andro šero leske imar hin sa, sar kampel.
 „Kaj oda som?“ phučelas.
„Sal adaj pro Čechi, mro čho,“ phenďa leske e baba, u has rado, hoj vakerel čechika.
„Ta oda hin but mišto,“ has leske maj feder.

E Roza leske paľis vakerelas, sar les o čhavore lakere čhaha the la boraha rakhle andro veš, savo has fadžimen the džalas leske o rat. Phenelas leske, hoj akana imar na kampel ňisostar te daral, bo le maribnastar pregejle imar duj berš. O murš ča sunelas, čeporo zasovlas, no dičholas, hoj leske hin imar feder, akorestar, sar les pre jepaš mules ande andal o veš.

Sar avľa o Dežiš le kaštenca, leskera romňa has tado o dilos u has imar richtimen pro skamind. Savorenge kidľa o chaben, the le slugadžiske.
„Imar tumen dava smirom, kampel mange imar te džal het. Paľikerav, hoj man sasťarďan,“ phenďa o murš, sar chaľa upre e zumin u phenďa lenge „Ačhen Devleha“. Savore dikhenas, na džanenas, so te phenel. Vareso lenge na džalas pre goďi.

O Dežis anďa khatar o veš o stromkocis, savo figinde le agororeha pro povalis andro kašt, u o čhavore upre thode o šťutki so kidle andro veš. Tel o skamind čhide čeporo phusa. Le jarestar, so mangľa avri le gadžendar e Roza, pekľa e Anežka o šinga le lekvaroha le čhiľavendar u kerďa o chumer pro marikľa, bo o maro na pekenas. E Roza le čhavorenca pratinďa, te pre Viľija hin andro kher šukares. Sar imar has avri šišitno, vakerelas le čhavorenge, sar oda has varekana pre luma, sar has joj cikňi. Sar phirenas le verdanenca le grajenca u sar savore sovenas raťi tel o čercheňa.

Tosara pre Viľija hordinelas o Dežis o paňi u taťarelas la pre bov, te pen savore šaj lanďaren. Kijo skamind kampel savorenge te bešel avri morde, the žužes urde. Pro skamind thovelas e Anežka o šinga, zumin la fizuľaha the o marikľa, vaj keci phabora, pendecha, u jekh taňiris buteder. Anglal o chaben phenenas Devleskere lava, u sar kamenas te chal, vareko durkinďa pro vudar. Savore dikhenas jekh pre avreste. Ňikas na užarenas.

„K´oda?“ phenďa o Dežis. O vudar phundraďiľa u terďolas odoj o richtaris varesave terne muršeha.
„Paľikerav le Ježišoske Kristoske,“ phenďa.
„Ňigda šoha te na merel leskero voďi“ phenďa pale o Dežis, u užarelas, so ela dureder. „Adaj tumenge avľam le čhaveha te mangel bachtaľi Karačoňa u vareso tumenge anďam, the le čhavorenge,“ diňa o richtaris la Anežkake o košarikos le chabeneha.
Savore porade avri o jakha, na paťanas, u paľis e nekcikneder Anička vičinďa: „Sem oda hin oda slugadžis, so les rakhľam andro veš, sar pašľol andre rat,“ sikhaďa le angušteha pro murš, so avľa le richtariha.
„He, čačes, čačipen,“ thoďa o vasta kija peste e Roza u na paťalas, sar pro terno murš dikhelas. „Ta bešen tele u chan amenca,“ vičinďa len o Dežis kijo skamind, u e Anežka denašelas vaš mek jekh taňiris. O richtaris asalas the bešľa paš o skamind.

 “Deži, tu the tiri famiľija ke mande sakovar rakhena o than. Ratinďan mire čhas u amen pre oda na bisteraha, džanas so hin paťivalo. Te les na rakhľanas, fadžinďahas andro veš,“ paľikerelas o richtaris le Dežiske, u jov has barikano. Le Dežiske imar šoha na kampelas te daral pal e buťi, o richtaris les delas buťi u poťinelas leske. O čhavore sig bisterde, so hin e bokh the o čoripen. Buterval penge pal oda, so pes oja Viľija ačhiľa, vakerenas u le čhavorenge phenenas, hoj hin mišto, te del le manušenge o vast, bo o Del lenge jekhvar sa dela pale.

Cizinec

Do Štědrého dne chyběly ještě dva dny. Venku hustě sněžilo a na malý domek o dvou světnicích se snášela hluboká noc. V kuchyni hořely svíčky a za stolem seděli čtyři dospělí. Děti už tvrdě spaly. Dveře do pokoje byly otevřené, aby se teplo z pece dostalo i k nim. Čtyři drobní bengora, jak jim říkala babička Róza, se tiskli k sobě, aby se vzájemně zahřáli.

U stolu nikdo nemluvil, každý seděl mlčky a přemítal nad vlastními myšlenkami. „Tak co už, hlavní je, že jsme spolu, ne?“ jako první prolomil ticho mladší Rózin syn. Jako jeden z mála vojáků se z Velké války vrátil živý, i když přišel o pravou nohu.

„Chvála Bohu, synu, chvála Bohu,“ přikyvovala matka. „Panímámo, ale co děti? Vždyť já jim na Vánoce nemám ani co dát do hrnce,“ utřela si Anežka slzy do rukávu.

„Nějak bylo, nějak bude, dcero. A neplač. Přežili jsme válku, přežijeme i tuhle zimu,“ řekla babička, matka a tchýně v jedné osobě, která vedla rodinu pevnou rukou.
„Zítra zajdu k rychtáři, dluží mi za práci z minulého měsíce. Říkal, že mu obchody teď moc nejdou, ale já budu trvat na tom, aby mi zaplatil. Aspoň na večeři něco bude,“ ubezpečoval rodinu Deži a Anežka se na něj usmála, i když věděla, že mu rychtář nezaplatí ani halíř.

„Od té doby, co se mu nevrátil syn z války, je jiný, nedá se s ním pořádně mluvit, na všechny je zlý, ale trochu brambor by dát mohl a i pytel mouky,“ řekl Ďula, mladší bratr Dežiho.

„Půjdeme spát!“ zavelela babička Róza a všichni poslušně vstali a šli si lehnout. Ráno vstával Deži jako první, musel jako otec od dětí zatopit, aby až vstanou, měly po světnici krásně teploučko. Pak se oblékl a jak slíbil, vydal se za rychtářem. Vracel se nad polednem s plným košíkem. Anežka se celá šťastná vrhla na košík, ale záhy ji radost přešla. „No vidím, že se rychtář nepředal. Trocha brambor, sušené švestky, mák, fazole…“ vyjmenovala Anežka obsah košíku, „ale něco málo z toho snad uvařit dokážu,“ prohodila směrem ke svému muži.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se Deži.
„Děti běhají venku a panímáma se s Ďulou vydala někam do vsi. Ďula si na sebe oblékl uniformu a maminka mu nesla housle,“ zpravila Dežiho Anežka a posadila se ke stolu. Deži si sedl vedle ní a vzal ji za ruce.

„Pamatuješ na ty Vánoce, když jsme ještě všichni žili ve vozech? Sice nám byla zima a spalo nás tam deset, ale Karačoňa to byly tenkrát nejkrásnější,“ vzpomínala Anežka a její muž mlčky přikyvoval. A víš, co jsem měla nejraději? Když jsme rozdělali oheň a všichni se kolem něho sešli, zpívali, tancovali… Těch hvězd na obloze… Cítila jsem se pod nimi, jako by nám patřil svět. A teď…? Máme sice chalupu, ale koně už nemáme, a moje rodina Bůg ví, kde je. Jsme tady jediný Roma a gádže nám nepomůžou, i kdyby mohli,“ řekla posmutněle Anežka a vzpomněla si na svou setru Aranu, která se po válce vdala za nějakého pána v Uhrách, a od té doby ji neviděla. Co bylo s otcem a matkou taky nevěděla. S manželem a tchýní se usadila v Čechách pár měsíců před válkou. Tehdy její muž dobře vydělával. Jako kovář byl vyhlášený v širokém okolí, jenže válka všechno změnila. Všude zavládla chudoba a bída. Práce nebylo a jídla také ne.

Odpoledne vzal Deži děti a Anežku do lesa. Tam se všichni cítili nejlépe. Deži tam nasekal dříví a Anežka s dětmi sbírala klestí a spadlé šišky. Něco do pece a něco na vyzdobení chalupy a vánočního stromku.


„Dado, mamo, tam někdo leží,“ ukazovala prstem na postavu ležící pod stromem nejmladší Anička. Deži a Anežka se okamžitě šli podívat ke stromu, kde bezvládně ležel zraněný muž. Anežka se podívala na Dežiho a zašeptala: „Necháme ho tady, kdo ví, co je to zač.“
„Čhaje, nevidíš, že mu něco je? Koukej, je zraněný,“ukázal na ošklivě krvácející ránu na hlavě.
„Deži, třeba je to nějaký zločinec,“ přesvědčovala Anežka svého muže, ale ten zavrtěl hlavou.

„Ale prosím tě, podívej se, co má na sobě, to je uniforma,“ odpověděl Deži a stál si za svým, že zraněnému muži pomůže, i kdyby se na něj Anežka kvůli tomu zlobila. Naložil neznámého muže na vůz a odtáhl ho k sobě do chalupy. Mezitím se vrátila Róza a Ďula domů a nestačili se divit, s kým se to Deži z lesa vleče.

Muže opatrně položili na stůl. Byl v bezvědomí, ale dýchal. Tchýně poslala Anežku pro bylinky, které si přes léto usušila do zásoby. Uvařila z něj silný odvar a pak do něj namáčela čisté plátýnko, které mu přikládala na zranění. „Nejspíš je z té rány, co dostal do hlavy, v mdlobách,“ řekl Dežiho bratr Ďula.
„A co když je to nějaký král?“ zeptal se desetiletý Janko.
„A dá nám půlku království, viď?“ řekl pobaveně Ďula a pohladil synovce po vlasech.
„To určitě, ty trumbero, žádný král, ale voják, co nejspíš zabloudil a po cestě se ošklivě zranil,“ vysvětloval Deži synovi.
Dospělí uložili muže do postele a vyhnali děti spát. Sami pak rozmlouvali o tom, kdo asi ten neznámý je. Nejvíce se obávali, že nějaký voják, dezertér, co přišel o rozum, nebo uprchlý trestanec, který jim, až se probere, ublíží.

„Co to tady je, mámo?“ podíval se Deži na košík, který zůstal u dveří.
„Vidíte děti, já málem zapomněla. S Ďulou jsme byli ve vesnici a vyžebrali nějaké jídlo. Vyložila jsem pár gádžinkám z ruky a tady tvůj bratr jim zahrál na housle. Peníze nám nedaly, ale za to nám daly nějaké jídlo. Na Štědrý den budeme mít z čeho uvařit,“ radovala se Róza a podala košík Anežce. Ta celá natěšená vyndávala z košíku přímo na stůl. Babička pak zůstala celou noc vzhůru, přitápěla a starala se o raněného.

„V noci začal blouznit, povídal vám všemi možnými jazyky. Jeden jsem poznala, myslím, že to bylo italsky. Česky nepromluvil vůbec,“ hlásila ráno Dežimu.
„Mámo, doufám, že jsme neudělali hloupost,“ odpověděl jí na to a na chvilku zalitoval, že ho radši nenechal ležet v lese.
Najednou raněný voják otevřel oči, díval se okolo sebe, a bylo na něm vidět, že nemůže přijít na to, kde to vlastně je. Začal na Dežiho mluvit nějakým cizím jazykem. „Já ti nerozumím, po našem nemluvíš?“ ptal se Deži a byl bezradný. Muž ještě něco řekl a pak vyčerpáním usnul. Probudil se až za několik hodin poté. Babička mu dala napít vody a pohladila ho po tváři. Oči už měl jasné a vypadalo to, že se mu rozjasnilo i v hlavě.
„Kde to jsem?“ zeptal se.
„Jsi tady v Čechách, chlapče,“ odpověděla babička a byla ráda, že mladík mluví česky.
„Tak to je dobře,“ ulevilo se mu.

Róza mu pak začala vyprávět, jak ho děti se synem a snachou našli v lese promrzlého a zraněného. Vyprávěla mu, že se už nemusí ničeho bát, protože je to dva roky, co válka skončila. Muž jen poslouchal a mlčel, chvílemi i pospával, ale vypadal, že se mu daří o dost lépe, než když ho přinesli polomrtvého z lesa.
Když se Deži vrátil s další kupou dřeva, měla už jeho žena oběd přichystaný na stole. Všem nandala stejnou porci jídla, nandala i raněnému.
„Nebudu vás dál obtěžovat, musím odejít. Moc vám děkuji za záchranu,“ rozloučil se muž poté, co dojedl fazolovou polévku. Všichni zůstali koukat jako opaření. Něco se jim na mužově chování nezdálo.

Deži přinesl z lesa stromek, který si pověsili za špičku na dřevěném trámu a děti ho ozdobily nasbíranými šiškami. Pod stůl rozházely trochu slámy. Z mouky, kterou Róza vyžebrala od gádžů, upekla Anežka šinga s povidly a zadělala na lokše místo chleba. Róza s dětmi poklidila, aby na Štědrý den bylo v chalupě útulno. Když se setmělo, vyprávěla dětem, jak to vypadalo ve světě, když byla ještě malá. Jak cestovali na vozech s koňmi ztichlou noční krajinou a spali pod hvězdnou oblohou.

Ráno na Štědrý den začal Deži nosit vodu a ohřívat ji na peci, aby se všichni před večeří stihli ještě vykoupat. Ke stolu museli všichni zasednout umytí a v čistém. Na stůl Anežka nosila šinga, fazolovou polévku a marikle, pár jablíček, ořechů a jeden prázdný talíř navíc. Před večeří se pomodlili, a když se chystali začít jíst, někdo zaťukal na dveře. Všichni se na sebe zvědavě podívali. Hosta nečekali.

„Kdo to je?“ vyslovil po chvilce Deži. Dveře do světnice se otevřely a v nich stál rychtář s nějakým mladým mužem.
„Pochválen buď Ježíš Kristus,“ pozdravil.
„Až na věky,“ odpověděl Deži a s překvapeným výrazem čekal, co se bude dít dál.
„Tady jsme vám se synem přišli popřát požehnané Vánoce a něco jsme přinesli vám i dětem,“ podal rychtář Anežce napěchovaný košík s jídlem.
Všichni nevěřícně koukali, až nejmladší Anička vykřikla: „To je přece ten raněný voják, co jsme ho našli v lese,“ ukázala prstem na muže stojícího vedle rychtáře.
„Pravda, pravdoucí,“ sepnula ruce Róza a nevěřícně se na mladého muže dívala.
„Tak se posaďte a nabídněte si,“ pozval nečekané hosty Deži a Anežka běžela do kredence pro ještě jeden čistý talíř. Rychtář se usmál a zasedl ke stolu.
„Deži, ty a tvá rodina u mě budete mít vždy místo. Zachránili jste mého syna a já se vám za to odvděčím, jak se sluší a patří. Bez vaší pomoci by Janek v lese umrzl,“ poděkoval rychtář Dežimu a ten se dmul pýchou.

Deži se již nikdy nemusel bát o práci, rychtář ho zaměstnal a platil pravidelně. Děti brzy zapomněly, co je hlad a bída. Častokrát si pak společně o té zvláštní štědrovečerní příhodě vyprávěli a dětem vštěpovali, že je dobré lidem pomáhat, protože Bůh jim to jednou v dobrém oplatí.

Povídka vyšla v časopise Romano voďi. Letošní vydání objednávejte do konce roku pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

 

Přečteno: 777x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi 2020, Povídky, Vánoce, Romano voďi, RV 12/2020, Literatura, romská literatura



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo