Výsledky parlamentních voleb na Slovensku prozradily, že na předních příčkách v boji o vstup do parlamentu skončily strany, které ve svoji volební kampani vůbec nekalkulovaly. Lidem nabídly rychlá řešení, používaly jednoduchou rétoriku a byly názorově vyhraněné. Na tomto poli je třeba hledat historický debakl křesťanských demokratů, kteří se poprvé po 25 letech nedostali do parlamentu, a současně vzestup Mariána Kotleby a jeho fašistické Lidové strany naše Slovensko (ĽSNS).
Příčin překvapivého(?) vstupu krajní pravice do parlamentu, může být několik: jednou z nich je nezpochybnitelný fakt, že standardní politické strany, použily ve volební kampani "uprchlickou kartu" a zasévaly ve společnosti nejistotu, strach a nenávist. To pouze posílilo Kotlebovy voliče. Dalším důvodem může být také nárůst chudoby v některých oblastech Slovenska. Pravdou však je, že Kotlebu volili zejména mladí prvovoliči z různých částí Slovenska, s výjimkou Bratislavy a jihu.
Zdá se mi proto více uvěřitelné vysvětlení, že za úspěchem extremistů v těchto volbách stojí dlouhodobé selhání školského systému, který za 26 let po pádu komunismu nevytvořil v zemi žádnou hodnotovou opozici k projevům rasismu, antisemitismu a radikalismu.
Místo humanitních předmětů branná cvičení
Školská praxe dnes neváhá fyzicky diskriminovat tisíce romských dětí. Do škol nám vstupují polovojenské organizace, které připravují branná cvičení a nabízejí mylný výklad dějin. Namísto vážných úvah o posílení humanitních a sociálních předmětů a rozvoji kritického myšlení, diskutujeme o zvýšení počtu hodin pracovního vyučování, nejlépe už v mateřských školách.
Připomeňme si, že fašisti si na Slovensku začali svoje postupy institualizovat formou nevládních organizací a politických uskupení již před 11 lety. Už v té době věděli, že pouze tak se mohou ucházet o přízeň a podporu širší veřejnosti.
Denník SME 24. března 2005 přinesl informaci o Slovenské pospolitosti, která oslavovala v Domě Unie žen v Bratislavě výročí vzniku Slovenského státu a jeho prezidenta Joseza Tisa. Akci v té době podpořil operní zpěvák Martin Babjak a fašistům požehnal arcibiskup Ján Sokol. Kotlebu tak v tu dobu legitimizovala část katolických kněží, konspiračních teoretiků a slovenských historiků, kteří překrucují slovenské dějiny a glorifikují Joseza Tisa.
Voliči dobře věděli, koho volí
Voličská základna ĽSNS na Slovensku v současnosti představuje 8 % až 11 %. Úvahy o tom, že v dnešním světě přetlaku informací, internetu, různých médií a sociální mobility, Kotlebovi voliči nevěděli, koho se chystají volit, neobstojí. Pro Kotlebu hlasovali proto, protože ho jednoduše zvolit chtěli. I přes přítomnost jiných politických alternativ nebo dokonce empirické zkušenosti s jeho současnou politikou z Banskobystrického kraje.
Je proto pro mě pozoruhodné sledovat, jak si Slováci dokážou rychle vytvořit vůči této ostudné a pro mnoho z nich jistě bolestivé povolební zkušenosti různé obranné mechanismy. Neváháme v sobě například pěstovat mýtus o frustrovaném voliči, který zákonitě musí nést zodpovědnost za volbu tohoto extrému, či dokonce za naše vlastní chyby a neúspěchy.
Nikdo přece netvrdí, že fašisty musí zpravidla volit zase jen fašisti. Také v tomto případě platí poučka, že volič, který volí jakoukoli politickou stranu, nemusí nevyhnutelně vytvářet její stranickou ideologii, nebo dokonce být jejím oddaným šiřitelem.
Naprosto stačí, pokud ji aktivně podporuje. Zdá se, že řešení tohoto problému může začít teprve tehdy, až si připustíme fakt, že během jedenácti let si fašistická scéna na Slovensku, s naší (tichou) podporou, dokázala vytvořit legitimní politickou alternativu, která je v současnosti pro nezanedbatelnou část voličů ideově přitažlivá.
Autor je publicista, ředitel občanského sdružení eduRoma.
