romea - logo
19. září 2018 (středa)
svátek má Zita
Loading
rozšířené vyhledávaní

Iveta Millerová vyrostla v Chanově, dnes pracuje pro Úřad vlády. Pro mnohé Romy je idolem

9.3.2018 9:16
Iveta Millerová, (FOTO: HATE FREE)
Iveta Millerová, (FOTO: HATE FREE)

Iveta Millerová se do Chanova přestěhovala ze starého Mostu, když jí bylo šest let. Na jeho území se totiž přišlo na ložisko uhlí, a proto byli lidé, z velké části Romové, kteří ve staré zástavbě žili, přestěhováni do náhradních bytů.

„Žili jsme tam v domkách čtvrté kategorie,“ říká. Popisuje, že tehdy také probíhaly různé průzkumy sociologů a dalších odborníků, jak by měl nově budovaný Chanov vypadat. „To sídliště původně nebylo naplánované jako nějaké ghetto, ale prostě se jim to vymklo z rukou,“ říká Iveta. Vzpomíná, že v době, kdy se rodina na sídliště nastěhovala, bydlely v horní části také neromské rodiny, které postupem času odešly. Jejich místo potom zaujímaly romské rodiny z dalších lokalit.

Chanov byl vybudován v letech 1976-1978, sestával z více než deseti obytných panelových domů s 320 bytovými jednotkami. Sídliště disponovalo střediskem se smíšeným zbožím, mateřskou a základní školou pro první stupeň. Dále bylo vybudováno také zdravotní středisko a restaurace se sálem k promítání. Problémy podle Ivety mají původ v době, kdy se začali asi po pěti letech na sídliště sestěhovávat lidé z různých míst a různých skupin.

Historička Nina Pavelčíková ve své studii uvádí, že rodiny, které byly zvyklé žít v bytech 4. kategorie, tak přicházely do nadstandardně vybavených bytů s různými vymoženostmi, které neuměly používat. Objevovaly se také vnitroetnické problémy, kdy byly vedle sebe umisťovány znesvářené rody a vznikaly tak konflikty. „Velká část obyvatel sídliště nebyla schopna se přizpůsobit novému stylu života, udržovat pořádek ve společných prostorách a v okolí bloků, vytvořit si skutečný nový domov, dobré vztahy se sousedy apod.,“ píše Pavelčíková v jedné ze svých studií o poválečné historii Romů v Československu.

Podle Ivety Millerové pak byla nejkritičtější situace po revoluci, kdy navíc většina obyvatel sídliště přišla o práci, což je dostalo do značných finančních i sociálních problémů.

„Už to tam nikdo nekoordinoval. Romové začali ztrácet zaměstnání – šli totiž v první vlně. Do toho přišlo občanství, což byl velký zákrok do romských rodin. Najednou byli cizinci,“ vzpomíná. Naráží tak na situaci, kdy byl na sklonku roku 1992 přijat zákon o nabývání a pozbývání státního občanství v návaznosti na rozpad Československa. Bývalí republikoví občané s federálním občanstvím na Slovensku, kteří žili nyní v Česku, si o české státní občanství, na rozdíl od Čechů na Slovensku, museli zažádat.

Málokdo z Romů žijících v Česku, kteří přišli po válce za Slovenska zejména za prací a už zde zůstali, tak však před rozpadem federace učinil. A od 1. ledna 1993 se tak stali automaticky slovenskými občany. Za slovenské občany byly vnímány i jejich děti, které se narodily na území Česka. Získání českého státního občanství po vstoupení zákona  v platnost bylo z mnoha důvodů pro řadu Romů složité nebo téměř nemožné. A proto začaly problémy řady z nich narůstat. Rodinám například byly vedle dalších těžkostí pozastaveny sociální dávky, přídavky na děti apod. „Tehdy začaly vznikat dluhy na nájmu a začínal to být v podstatě boj o přežití,“ hodnotí.

Růžový svět

Iveta je z devíti dětí a pochází z respektovaného rodu Sidorů. Její tatínek pracoval celý život u technických služeb jako popelář, maminka byla velkou část života na mateřské, jinak pracovala jako uklízečka. Byl to právě otec, z jehož moudrosti a smyslu pro spravedlnost čerpá Iveta dodnes. On ji učil, že lidé jsou různí a člověk je buď dobrý, nebo špatný, že ho nedefinuje jeho původ. A že se musí odlišnosti respektovat.

„Nikdy jsem od našich neslyšela, že by byli Češi rasisti. Takhle oni nemluvili.“

„Nikdy jsem od našich neslyšela, že by byli Češi rasisti. Takhle oni nemluvili,“ říká. Tatínek byl totiž hudebník a s Neromy se proto stýkal poměrně často. Hrál pro ně i se s nimi přátelil. Podobně jako i jeho otec Petr Grunza.

„Měla jsem šťastné dětství,“ hodnotí Iveta. Přestože lokalita Chanova u většiny Čechů budí zděšení, byla Ivetiným domovem, místem, kde se cítila bezpečně.

„Všechny ty děti jsou tam v bezpečné zóně. Dostávají se do nebezpečí v momentě, kdy přešlápnou tu hranici, protože je to jiný svět,“ vysvětluje. To nebezpečí vnímá v jinakosti i v naivitě. „Nás tam učitelky připravovaly na svět bílých a my jsme si ho malovali růžově. My jsme vůbec nepočítali s tím, že nás nepřijmou nebo že nás někdo osočí, že jsme černí,“ směje se dnes.

A od třídní učitelky se také poprvé dozvěděla, že je jako Romka jiná. Obyvatelé Chanova totiž žili v podstatě v izolaci a Iveta přiznává, že ještě na prvním stupni krom učitelky, lékařky a prodavačky neměla v podstatě žádný kontakt s neromským světem. Ona se na něj ale moc těšila. Vzpomíná, že často chodila na kopec za sídlištěm, který nabízí výhled na dálnici směřující do Mostu. A přemýšlela, kam asi vede a jak to tam vypadá.

VIDEO

Na tabulky vám kašlu! Dcera do zvláštní nepůjde

Iveta měla podle psychologů nastoupit do zvláštní školy. Proti tomu se ale postavil její tatínek, který trval na tom, že jeho dcera klasickou základní školu zvládne. „Kdyby se tomu tehdy nepostavil, asi bych zde teď neseděla,“ přemítá Iveta.

Právě proto, jak si svět mimo sídliště idealizovala, byla pro ni nejtěžší paradoxně chvíle, na kterou se těšila nejvíce. Když odcházela s jednou dvojkou z chanovské základky, kde byl jen první stupeň, do základní školy v Mostu.

„Přišla jsem tam prvního září, nikdo tam na mě nečekal. Všichni se od nás odtahovali a nikdo mi ve třídě neřekl, kam se mám posadit. Bylo to dost smutné a tvrdé,“ hodnotí. „Vůbec jsem se tam nedokázala zpočátku orientovat. Byly tam děti s blonďatými vlasy a modrýma očima, to jsem nikdy neviděla. I když nás na to připravovala naše paní učitelka,“ popisuje své pocity. Na nové škole se změnil i její prospěch a Iveta okamžitě spadla na čtyřky. „Bylo to skutečně nepřátelské prostředí, kde nemáš nikoho, kdo by se tě zastal,“ říká.

Dnes je Iveta přesvědčená, že ji zachránilo její sportovní nadání. Po třech měsících si ho ve škole všiml trenér házené a nabídl jí, jestli by ji nechtěla zkusit. „Tam se to zlomilo,“ říká. Stala se totiž zručnou házenkářkou, která úspěšně reprezentovala školu. „Do té doby jsem dostávala docela na frak. Nebyla jsem v tom ale sama. Měla jsem tam ještě jednu kamarádku a spolužáka, který sice nebyl Rom, ale byl z rozvedené rodiny, což byl tehdy taky průšvih,“ směje se Iveta. „Seděli jsme v posledních lavicích, byli jsme za úplné blbce a učitelé si nás nevšímali,“ přidává.

Za pultem

Díky házené si Iveta našla kamarády, kteří jí pomáhali také s učením. V osmé třídě si pak podala přihlášku na učební obor prodavačka obchodních domů. Tam už se podle svých slov s většími problémy nesetkala. Přiznává ale, že romské děti jsou často zvyklé, protože je na takové reakce připravují už rodiče.

„Mně pak už ani nepřišlo divné, že jsem třeba musela svačit na záchodě, spolužáci si po mně utírali židli a tak,“ říká. „Vadilo mi ale, že mě ještě těsně před zkouškama nechtěli na praxi pustit za pult.“ Přestože se Ivetě mistrová, pod kterou na praxi spadala, neustále omlouvala, nedařilo se jí přesvědčit o kvalitách učnice některé ostatní zaměstnance.

„Já nevím, jestli se báli, že bych u uzenin snědla všechny salámy. Nevím, proč takhle uvažovali,“ přemýšlí. Musela se proto učit prodávat jen na maketách v učebně. Trápilo ji to hlavně kvůli zkouškám. Bála se, že je potom díky tomu neudělá. Chodila domů s brekem a maminka ji tehdy chtěla ze školy odhlásit.

Byl to ale zase tatínek, který zasáhl a řekl: „Vůbec! Ty si utřeš slzy, najíš se, půjdeš spát a ráno se mnou budeš vstávat a pomažeš. Jak si to představuješ? Modré oči a blond vlasy mít nikdy nebudeš. Pořád budeš Cigoška.“ Současně Ivetě říkal, že není možné, aby v celém obchoďáku nebyl jediný člověk, který by jí nedal šanci, aby ukázala, co v ní je. „Když dnes utečeš, budeš utíkat celý život,“ řekl jí.

Blahodárná epidemie

Ivetě paradoxně změnila život chřipková epidemie, kdy velká část prodavaček v obchodním domě onemocněla nebo se starala o ochořelé děti. Ona je musela za pultem zastoupit. „A mně to tam šlo. Kupodivu jsem dokázala prodat i starý chleba a kolegové nechápali, jak to dělám,“ vypráví. „A já jsem jim říkala, že jsem ho po radách paní mistrové krájela na čtvrtky a nabízela výhradně mužům,“ směje se. A náhle se změnil i přístup kolegů.

Protože byla Iveta usměvavá, ochotná a práce na prodejně ji bavila, neměla nikdy problém se samotnými zákazníky. Ti si ji naopak chválili. Proto ji náměstek obchodního domu doporučil na nástavbu s maturitou, protože jí šla i práce kolem fakturace. Do toho však přišla Sametová revoluce a přihlášky se podle slov Ivety asi někde ztratily. A tak přešla klasicky do pracovního poměru v obchodním domě.

V té době do Chanova přijel také tehdejší politik Emil Ščuka, který se v tamním zaplněném kulturním domě zeptal, jestli by někdo nechtěl studovat. „A já se přihlásila jako jediná,“ směje se.

Šla tedy na kurz pro sociální kurátory na Střední škole sociálně-právní v Praze s příslibem možnosti pokračování v maturitním studiu. Po dokončení kurzu už ale Iveta dostala nabídku pracovat pro mostecký městský úřad. Tehdy za ní také přišel sám náměstek obchodního domu a snažil se ji přemluvit, aby zůstala u nich. Podle Ivety měli v té době učňové povinnost nějakou dobu v podniku, kde vykonávali praxi, zůstat. Jejím odchodem by tak vznikl dluh. Protože o ní ale na úřadě velmi stáli, a Iveta chtěla jít v kariéře dál, úřad za ni sumu 40 tisíc korun obchodnímu domu zaplatil.

A bude svatba!

Iveta krátce po nástupu na úřad onemocněla a lékaři jí řekli, že pokud chce mít někdy potomky, musí otěhotnět do šesti měsíců. To naprosto zhatilo všechny její plány a ona tak propadla beznaději.

„Já jsem v té nemocnici strašně brečela. Měla jsem pocit, že se mi úplně rozpadl život,“ vzpomíná na jeden z nejtěžších momentů svého života. „Je totiž těžké už jen přesvědčit rodiče, že chcete studovat. Když jste z devíti dětí, je to všechno takové složitější.“ Tehdy za ní přišel v údivu primář, nechápal totiž, proč tolik pláče.

„Vy po mně chcete, abych měla v osmnácti děti a pravděpodobně se ještě k tomu vdala. A já chtěla studovat,“ odvětila tehdy. Na to on zareagoval tím, že ty budovy přeci nespadnou. Vůbec podle ní nedokázal pochopit, jak moc složité pro ni bylo si to, kam se dostala, vydobýt. A teď se toho měla vzdát. Po váhání se ale rozhodla, že se tedy vdá a přivede na svět dítě.

Cílevědomá uklízečka

Všichni si mysleli, že Ivetu mateřstvím její cílevědomost přejde. Iveta se tedy vdala za Neroma, po kterém má také příjmení, přestože jsou už dnes rozvedení. Přivedla na svět nejprve syna, o dva roky později dceru. Její sny ji ale nepřešly. Proto si vedle dětí a práce romské poradkyně na okresním úřadě, kam po narození dětí přestoupila, našla brigádu a chodila uklízet.

„Děti jsem vláčela s sebou,“ směje se. Výdělek si dávala stranou a šetřila si tak na studium, protože napjatý rodinný rozpočet takový výdaj nedovoloval. Nechtěl být současně závislá na manželovi. Její tehdejší šéf se divil, že právě ona chce jít uklízet. Ona se mu tehdy při pohovoru svěřila, že si potřebuje vydělat na studia, aby dokončila maturitu. „Tak já vás vezmu, ale vy mi tady slíbíte, že tu maturitu fakt uděláte,“ dal jí tehdy podmínku.

Iveta při denním zaměstnání uklízela přes dva roky. Pak udělala přijímačky a za pět let odmaturovala. Bylo jí 36 let. „Když jsem dostala ten maturitní list, tak jsem fakt šla zpátky do té firmy za panem ředitelem. On na mě koukal a divil se, co se děje, co tam dělám. A já jsem mu řekla, že mu nesu to vysvědčení. Měl tehdy slzy v očích,“ vzpomíná Iveta.

Chanovská spojka

Střední škola jí ale nestačila, Iveta chtěla všem posunout hranice svých dovedností a ukázat okolí, že na vysokou má. A proto šla studovat pedagogiku na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně do Ústí nad Labem. Ivetin tatínek se však její promoce nedožil. „To jsem strašně obrečela,“ říká. Byl na ni totiž strašně hrdý a celou dobu její úspěchy prožíval. Současně se podle ní obával, že dostane jednou na frak.

Iveta se často potýkala s nepochopením také ze strany svého okolí. Pro řadu Romů bylo nepředstavitelné, že chtěla studovat. I proto, že nevěřili, že by mohla v nepřátelském prostředí bílého světa, jak ho mnozí vnímali, uspět. Role romské ženy současně byla někde jinde a Iveta se jí v mnoha ohledech vymykala.

„Byla jsem divná. Obávali se, že jsem nemocná. Tatínek jim ale vždy říkal, že divná nejsem, ale zvláštní a jiná,“ svěřuje se. Když nastoupila na úřad, obavy se prohloubily, protože obyvatelé sídliště nevěděli, co od ní mohou čekat. Jestli nebude donášet nebo nebude arogantní. I proto, že pocházela z respektovaného rodu Sidorů.

„Tam bylo zásadní, že má rodina věděla, že do toho nesmí vstupovat. Že se ke mně na úřadě nemůžou objednávat, že za mnou nesmí nikdy chodit. A že si sama musím tu pozici vydobýt – jak ve vztahu k těm kolegům, tak si vybudovat přirozený respekt u romských rodin,“ popisuje. A to se jí podařilo.

Iveta se stala důležitou spojkou mezi tamními Romy a úřadem, současně se stala idolem mnohých romských dětí a teenagerů. „A když jsem tehdy státnicovala na vysoké, všichni v Chanově to věděli a prožívali to se mnou,“ popisuje. Nejtěžší podle ní je krize identity v momentě, kdy takový člověk dospívá a jeho vlastní komunita mu říká, že se stává gádžem, současně ho ale nepřijímá ani neromská společnost. V takové chvíli je pro něj důležitá jeho rodina a bezprostřední okolí. „Člověk neví, kam patří,“ říká Iveta.

Cesta na Úřad vlády

V roce 2002, po zrušení okresních úřadů, přešla Iveta na město. Tam jí ale došlo, že se už nemá co naučit, proto po roce k lítosti vedení odešla do Chanova, kde sedm let působila jako ředitelka Komunitního centra Chanov. Její doménou byla komunitní práce. Věnovala se poradenství, podpoře zaměstnanosti, práci se seniory i volnočasovým aktivitám pro děti. Mezi ně patřil také jeden z nejúspěšnějších dětských romských tanečních souborů Sam Roma sam. „Hodně jsem se věnovala těm dětem. Mým snem bylo, aby aspoň jedno dítě odmaturovalo. Chtěla jsem být nápomocná komunitě,“ uvádí Iveta.

Dnes Iveta už rok pracuje na Úřadu vlády v Agentuře pro sociální začleňování, kde pracuje v oblasti vzdělávání na pozici expertky místních akčních plánů. Snaží se o změnu systému školství v lokalitách. Spolu s kolegou Janem Kudrym pořádají workshopy pro pedagogy o práci s romskými dětmi, jejich motivaci nebo komunikaci s rodiči, aby nevznikaly bariéry. Odstěhovala se totiž z Mostu do Prahy. Už před pár lety, kdy spolu s několika dalšími lidmi založili na popud Městské části Praha 14 Sociální podnik Černý most. Ten se specializuje na tři segmenty – komunitní centrum, správu bytů a malé technické služby.

„Je to propojování pro lidi, kteří se dostávají do nepříznivé situace,“ vysvětluje a dodává, že se to zdaleka netýká jen Romů, ale všech potřebných žijících v této městské části.

I přesto, že už dnes Iveta v Chanově nebydlí, stále ho považuje za svůj domov. A hodně se tam toho podle ní změnilo. Na sídlišti je oproti známým dřívějším záběrům pořádek, funguje tam podle ní také servis ze strany neziskových organizací. Domnívá se ale, že chybí člověk s vizí, který by tamní komunitu skutečně znal a rozuměl jí.

„Není tam nikdo, kdo by je motivoval, protože pro to má své osobní důvody. A to já jsem měla. Byla to pro mě srdcová záležitost,“ říká Iveta. Domnívá se, že do dvaceti let bude sídliště úplně vylidněné, což vnímá jako pozitivní trend. „Přijde mi, že je tam smutno,“ uzavírá.

Přečteno: 2128x

Kam dál:

Štítky:  

Osobnosti, Chanov, Soužití, Medailonky



HLAVNÍ ZPRÁVY

Monika Mihaličková (FOTO: Jan Mihaliček)

Monika Mihaličková: Soske ME DŽAV?! Zastavme politickou žumpu!

13.9.2018 18:35
O Romech se pořád šíří lži a polopravdy. Například, že Romové nechodí volit nebo dokonce, že se nechtějí zapojovat do politiky. Já dobře vím, že Romy politika zajímá hodně. Vypovídá o tom i počet kandidátů romského původu v letošních komunálních volbách. V celé České republice je jich přes 150.
 celý článek

--ilustrační foto--

Mária Lendelová: Maminka se bála, abych nás svým pláčem neprozradila

12.9.2018 12:35
Vyprávění paní Lendelové je dalším z mnoha životních příběhů, který byl natočen v rámci projektu Paměť Romů. Ten se snaží mapovat osudy Romů žijících v současné době na území České republiky a představit tak historii Romů od válečných dob po současnost jejich vlastníma očima.
 celý článek

Monika Berkyová, kandiduje z 2. místa za Piráty ve Stříbře

Monika Berkyová, Piráti, 2. místo, Stříbro: Je potřeba, aby Romové v politice neřešili jen otázky týkající se Romů

12.9.2018 12:06
Server Romea.cz vám až do voleb postupně představí více jak desítku vybraných romských kandidátů, kteří mají šanci dostat se do zastupitelstev a možná i vedení měst. Jako první představujeme třiačtyřicetiletou kandidátku za Českou pirátskou stranu Moniku Berkyovou.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo