romea - logo
5. prosince 2021 (neděle)
svátek má Jitka

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Emil Cina: Vzpomínka na Vánoce

Praha, 23.12.2008 16:38, (ROMEA/RV)
Emil Cina (FOTO: Lukáš Houdek)
Emil Cina (FOTO: Lukáš Houdek)

Dnes už jsem starší muž a léta běží, je mi šedesát jedna let a narodil jsem se v Praze. Vyrostl jsem v jednom krásném starém domě. Už jako malý chlapec jsem se dozvěděl, že se zde poprvé slavil vánoční stromek, že tento hezký zvyk sem donesl někdo z Rakouska. Já si ale myslím, že jaké by to byly Vánoce bez stromečku?

Takové svátky, které jsou jen jednou za rok, jsou nejkrásnější. Jsem rád, když se sejde rodina, můžeme si popovídat a nezapomíná se ani na ty, kteří už nejsou mezi námi. Já sám velice rád vzpomínám na dobu, kdy jsem byl malý chlapec, vzpomínám na všechno, jak jsme zažili s tátou a mámou, s bratry a sestrami. A teď začnu vyprávět.

Můj otec rozvážel po Praze–Žižkově uhlí. Dělal těžkou práci, protože chtěl, abychom se měli dobře. Jednou, asi tak čtrnáct dní před Vánocemi, čekala máma na tátu. Už se stmívalo. „Tak kde je ten Rom,“ říkala si sama pro sebe, stála u okna a dívala se ven. „Už jde,“ zavolal jsem. Táta přišel blíž a bylo na něm vidět, že má vypito, v podpaží nesl pět čokoládových kolekcí. Máma se s ním chtěla pohádat, ale nějak jí to nešlo. Pět dětí, pět kolekcí, dostal je v práci. Mladší sestra Hanka zatím roztrhala papír na kolekci a čokoláda už mizela. Bába Kozica (tak jí říkali Romové) pokradmu také jedla v koutě u kamen, milovala čokoládu, a máma si také vzala. Já a sestra jsem si vzali dva kousky a nabídli jsme tátovi, ale ten nám řekl: „Ne, děti moje, jen jezte.“

Vzpomínek na Vánoce, které jsme prožili v tomto domě, by bylo plno. Teď už tam nebydlíme, ale zapomenout se nedá – tak jednu takovou. No nic, Vánoce jsou tady. Stromek jsme vzali z balkonu a my děti jsme chystaly všechny ty krásné ozdoby. Máma zatím odemkla skříň, ve které byly ukryty kolekce. Úplně nakonec dal táta na vrcholek stromku zlatou hvězdu. Večer byl připravený stůl s bílým ubrusem a na něm spousta jídla. Tolik napečeného cukroví, co bába udělala, a také její makové buchty, na ty vzpomínám ještě dnes. Bába se modlila, otec také a potom nám otec s mámou řekli: „Jezte, děti, s pánem Bohem.“ Dárky dřív nebyly jako dnes. Dostávali jsme punčocháče nebo tepláky, ale také vysoké botičky s podkůvkami.

A nastalo velké chlubení a oči nám jen zářily. Po osmé hodině večer k nám přišel jeden Rom s manželkou. Začal už ve dveřích hrát na housle. Máma jim hned dala jídlo a pálenku. Pak začala jeho žena zpívat a zpívala tak vysoko, že nám sousedka začala bouchat na dveře, a když jsme jí otevřeli, vykřikla: „Co tady děláte za rámus, kdo to má poslouchat o svátcích?“ Jalo (tak mu říkali Romové), ten, co hrál na housle, jí hned nabídl židli a pálenku, ale ona řekla, že nechce. Tak jí začal hrát písničku Hájku, háječku a co jsme neviděli? Sousedka už sedí u stolu a také ona zpívá. Seděla potom u nás dlouho do noci. Rom se svojí ženou jdou domů, housle v podpaží. Venku byla velká zima, padal sníh, tak jim máma řekla:

„Nechoďte nikam, ustelu vám na zemi.“ Mužíček už spí, ale housle z ruky nepustil. Ráno máma vstala a chystala jídlo a najednou přišli hudebníci a hned hráli. Přišlo asi sedm lidí a pálenka šla z ruky do ruky. Hudebníci měli jít hrát ještě k dalším romským rodinám, ale ti už se nedočkali, náš táta je nepustil. Kolik písní a smíchu u nás bylo, to už dneska nikde neuvidíte. Ale na jednu takovou epizodku nemůžu zapomenout. Jeden velice opilý Rom si nesl basu, když šel domů, a postavil si ji vedle stromu, protože si chtěl udělat potřebu.

Kousek od toho stromu tekla malá říčka Rokyta. Tomu Romovi se smekly nohy a on i s basou spadl do studené vody. Chudák byl mokrý a strašně se třásl zimou. Vzali jsme ho k nám domů a máma ho hned zabalila do deky. Moje mladší sestra, v té době asi čtyřletá, se zeptala sousedky, která také byla u nás, jestli je to Ježíšek. Sousedka se smála a odpověděla jí: „Ježíšek to není, ale je to člověk s dobrým srdcem.“ Nesmím zapomenout na bábu, jako dnes ji slyším: „Co jsou to za Vánoce, když není sláma pod stromečkem?“

A my děti jsme se ptaly, na co slámu. Táta s mámou se jen smáli, dobře věděli, že tento zvyk je ze Slovenska, neboť se Ježíšek narodil na slámě v Betlémě. Šli jsme s bábou ven, v zástěře nesla nějaké drobečky a zbytky od večeře, a házeli jsme je ptáčkům. Řekla nám, že i ptáčci jsou Boží tvorové a vyprávěla nám, jaké byly Vánoce u nich. My jsme ji poslouchali, protože to bylo jako z pohádky, měli jsme rádi její vyprávění.

Dnes mohu říct, že Vánoce jsou také krásné, i přesto, že je život velice uspěchaný, by člověk k člověku měl mít srdce, měl by se scházet se svou rodinou, popovídat si s ní, protože to je to nejkrásnější, co k Vánocům patří.

Emil Cina
Přečteno: 5522x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Komentář, Vánoce, 2008, RV 12/2008



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo