Evě Umlaufové byly pouze dva roky, když ji s matkou osvobodili z nacistického
koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Byla však natolik nemocná, že
v něm musela zůstat ještě několik měsíců. Sedmasedmdesátiletá pediatrička a
psychoterapeutka život prožila v Německu, kde založila rodinu, a minulostí se
příliš nezabývala, píše agentura AP. Osvětimská zkušenost, na niž nemá žádné
vědomé vzpomínky, ji však dohonila. Nyní se rozhodla naposledy navštívit
osvětimský koncentrační tábor, protože se blíží pětasedmdesátileté výročí jeho
osvobození Rudou armádou.
Umlaufová se narodila v roce 1942 v koncentračním táboře Nováky na západním
Slovensku. Měla štěstí, protože do osvětimského tábora se spolu s těhotnou
matkou a otcem dostala až v listopadu 1944, a to dva nebo tři dny poté, co
nacisté kvůli blížící se sovětské armádě zastavili vraždění v plynových
komorách.
“Náš transport byl první, který nemířil přímo do plynu,” vzpomíná Umlaufová.
“Osvětim mám hluboce vpálenou do těla i do duše,” dodává drobná žena s účesem
“na páže” a očima modrýma stejně jako identifikační tetování na jejím předloktí.
Ihned po příjezdu do koncentračního tábora dostala na levé předloktí číslo
A-26959 a vzápětí omdlela.
Je zázrak, že paní Umlaufová přežila život v táboře smrti. V Osvětimi nacisté
zavraždili 1,1 milionu lidí, převážně Židů a také 50.000 československých občanů
– Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi 6000. Celkově přišlo při
holokaustu o život šest milionů evropských Židů.
Poté, co rodiny ze všech koutů Evropy dorazily v přeplněných dobytčích
vagonech bez oken do Osvětimi, provedli nacisté selekci: zdravé lidi vyčlenili
na nucené práce, zatímco ostatní, to znamená staré lidi, mnohé ženy a děti,
poslali rovnou do plynových komor.
V době osvobození tábora Rudou armádou 27. ledna 1945 byla Eva Umlaufová
velice nemocná. Spoluvězeňkyně, která o ni pečovala, Evině matce Agnes Hechtové
sdělila: “Na dítě zapomeň, nepřežije.”
Hechtová, která v holokaustu přišla o celou rodinu, se však dcery nechtěla
vzdát. V táboře po osvobození zůstala několik měsíců, protože Eva byla na chůzi
příliš slabá. Porodila tam také Evinu mladší sestru Leonoru. Nakonec se jednoho
letního dne s oběma malými dívkami vrátila do domovského Trenčína na západě
Slovenska, tehdejším Československu.
“Vedly jsme zdánlivě normální život,” vzpomíná paní Umlaufová při pohledu na
staré černobílé rodinné fotografie, které jediné jsou připomínkou blízkých
zesnulých. “Maminka o holokaustu skoro nemluvila a já se jí nikdy neptala,”
pokračuje.
Nicméně ztráta byla očividná. Když jiné děti odjely k prarodičům na
prázdniny, Eva se sestrou zůstaly s matkou doma – neměly ke komu jet. Přestože
vyrůstala v chudobě a byla často nemocná, dokázala Eva Umlaufová jako dobrá
studentka vystudovat medicínu na univerzitě v Bratislavě. V roce 1967 se s
manželem, polským přeživším holokaustu, přestěhovala do Mnichova. Na osvětimské
peklo nemyslela. Když však porodila třetího syna, začaly se jí zdát noční můry o
dětech zaživa házených do pecí a o plynových komorách plných dětských těl. Poté,
co její tři synové vyrostli a ona napůl odešla do důchodu, se plně zaměřila na
minulost.
Tehdy se vydala napříč Evropou a Izraelem, aby v archivech pátrala po
střípcích osudů příbuzných, které nikdy nepotkala. Nakonec o nich napsala
autobiografii vydanou v roce 2016 pod titulem Die Nummer auf deinem Unterarm ist
blau wie deine Augen (Číslo na tvém předloktí je stejně modré jako tvé oči).
Jedná se o verš, který o Umlaufové napsala jedna ze spolupřeživších z Osvětimi.
“Musím žít s mnoha mrtvými,” říká Eva Umlaufová. “Bylo mi z toho při psaní
hodně špatně.” Projekt však také přinesl zadostiučinění. “Kniha byla lékem, a to
nejen pro mě, ale pro celou moji rodinu,” dodává.
