romea - logo
12. prosince 2018 (středa)
svátek má Simona
Loading
rozšířené vyhledávaní

Mám sen, řekl ve svém slavném projevu M. L. King před padesáti lety. Ten sen se podle prezidenta Obamy zvolna naplňuje

Washington, USA, 28.8.2013 12:55, (ROMEA)
Martin Luther King.
Martin Luther King.

Spojené státy si připomínají 50. výročí slavného projevu černošského bojovníka za lidská práva Martina Luthera Kinga o rasové rovnoprávnosti. King jej pronesl 28. srpna 1963 ve Washingtonu, u památníků Abrahama Lincolna, který jako prezident USA oznámil zrušení otroctví. V rámci výročí přednese řeč současný americký prezident Barack Obama a po celé zemi se rozezní zvony.

První černošský prezident USA minulý týden prohlásil, že půlstoletí po Kingovi rasová diskriminace minulosti stále zanechává ve společnosti své dědictví v podobě přetrvávajících ekonomických rozdílů mezi černošskými obyvateli a bělochy. Podle Obamy je však každá další generace Kingovu ideálu blíže.

I Obama připomene Kingův odkaz na schodech Lincolnova památníku ve Washingtonu. Ve 21:00 SELČ se pak na desítkách míst po celých Spojených státech rozezní zvony, aby připomněly závěrečná slova Kingova projevu: "Nechte svobodu zvonit".

Rok po projevu


Proslulý projev začínající slovy "I Have a Dream" (Mám sen) popisoval, jak by mohla vypadat společnost bez rasových rozdílů. Rok po projevu, který naživo slyšelo kolem čtvrt milionu lidí, podepsal tehdejší prezident Johnson zákaz diskriminace v otázkách zaměstnání a vzdělání. V roce 1965 pak zákon o volebním právu. Ten odstranil další diskriminační opatření. Tisíce lidí si přijely slova laureáta Nobelovy ceny připomenout.

"Je to nadčasové, protože boj stále pokračuje. Nemyslím si, že naše generace, naše děti, vnuci nebo pravnuci chápou, co to doopravdy symbolizuje, a že chápou boj, kterým jsme si prošli, abychom se dostali tam, kde jsme," myslí si Armanda Hawkins, která se akce zúčastnila, a Mary Blackwell doplnila: "Urazili jsme dlouhou cestu, ale ještě jsme se nedostali na její konec. V dnešní Americe je stále mnoho překážek." O tom svědčí i fakt, že první Afroameričan se dostal na nejvyšší post v zemi až zhruba půl století po zrovnoprávnění.

Martin Luther King

Nadaný King se narodil v roce 1929 v rodině baptistického kněze a učitelky. Na Bostonské univerzitě získal doktorát z filosofie a teologie. Po studiích se rozhodl jít ve stopách svého otce a stal se reverendem baptistické církve v Montgomery. Černošský aktivista byl ženatý se spolužačkou z univerzity Corretou Scottovou, která zemřela v roce 2006, měli čtyři děti. Nespokojenost s přetrvávajícími prvky rasové diskriminace pak přivedla tehdy jednoho z nemnoha vysokoškolsky vzdělaných černých Američanů k veřejnému vystupování za občanská práva.

Martin Luther King  byl zastřelen 4. dubna 1968. Jeden z nejvýznamnějších bojovníků za lidská práva a rasovou rovnoprávnost ve Spojených státech a nositel Nobelovy ceny za mír (1964) byl zavražděn v Memphisu, když stál na balkóně svého hotelového pokoje.

Kdo ho zavraždil?

Za vraždu devětatřicetiletého charismatického pastora a jednoho v té době nemnoha vysokoškolsky vzdělaných černých Američanů byl odsouzen o rok starší recidivista James Earl Ray. Ten se sice po svém zatčení ke zločinu přiznal, ale záhy po vynesení rozsudku (odsouzen byl v březnu následujícího roku k 99 letům vězení) přiznání odvolal a až do své smrti v dubnu 1998 tvrdil, že je nevinný. Marně se také snažil dosáhnout nového soudního procesu.

Spekuluje se o tom, že Ray byl obětním beránkem a že svoji roli sehrály i tajné služby. Podle nyní převažujících názorů bylo za jeho smrtí rozsáhlé spiknutí, neboť vlivný černošský předák, hlásající metodu "bojovného nenásilí" ovlivněnou filozofií Mahátmy Gándhího, vadil více mocenským skupinám v zemi.

Násilně ukončený Kingův život se stal znamením boje za občanská práva i po pohnuté době šedesátých let. Den jeho narozenin se od roku 1986 v USA slaví jako státní svátek a úctu mu pravidelně vyjadřují i američtí prezidenti.

Projev M. L. Kinga: Mám sen

Jsem šťastný, že tu s vámi dnes mohu být při tom, co bude v historii známo jako největší demonstrace za svobodu v dějinách našeho národa.

Před pěti sty let významný Američan, v jehož duchu zde dnes stojíme, podepsal Vyhlášení emancipace. Tento významný dekret přišel jako velké světlo naděje pro miliony černošských otroků, kteří byli uraženi zničujícím neprávím. Přišel /dekret/ jako radostný rozbřesk, aby ukončil dlouhou noc jejich zajetí.

Ale o sto let později, černoši stále nejsou svobodní. O sto let déle a život černochů je stále smutně ochromený okovy segregace (oddělování, izolování) a řetězy diskriminace. O sto let později černoši žijí jako osamělý ostrov chudoby vprostřed ohromného oceánu materiálního blahobytu. O sto let později černoch je stále oslaben v rozích americké společnosti a nachází se ve vyhnanství v jeho vlastní zemi. A tak jsme sem dnes přišli s naléhavostí poukázat na tyto ostudné podmínky. p>

V jiném smyslu přišli jsme do našeho hlavního města přeplatit šek. Když architekti naší republiky psali ta nádherná slova Konstituce a Deklarace nezávislosti, podepisovali dlužní úpis, k němuž se každý Američan stal dědicem. Tato směnka byla slibem všem mužům, ano, černochům stejně jako bělochům, že jim budou garantována „nezcizitelná /základní/ práva života, svobody a snahy o štěstí“. Dnes je zřejmé, že Amerika nesplatila tento dlužní úpis, protože její barevní občané jsou znepokojení. Namísto aby vzdala čest tomuto posvátnému závazku, Amerika dala černochům špatný šek, šek, který se vrátil s označením „nedostatek prostředků“.

Ale my odmítáme věřit tomu, že banka spravedlnosti je v krachu. Odmítáme věřit, že není dostatek prostředků v těch ohromných trezorech příležitosti tohoto národa. A tak jsme přišli nechat si proplatit tento šek, šek, který nám zajistí bohatství svobody a bezpečí spravedlnosti

Přišli jsme také na toto posvátné místo připomenout Americe zuřivou naléhavost Nynějška. Toto není čas zabývat se takovým luxusem jako je uklidnit se nebo si vzít utěšující drogu pozvolného postupu. Teď je čas učinit sliby demokracie pravdivými. Teď je čas vystoupit z temnoty a zpustošeného údolí segregace na sluncem zalitou cestu rasové spravedlnosti. Teď je čas náš národ vyzdvihnout z pohyblivých písků rasové nesnášenlivosti na pevný kámen bratrství. Teď je čas učinit spravedlnost realitou pro všechny Boží děti.

Bylo by osudné pro tento národ přehlédnout naléhavost této chvíle. Toto parné léto černošské oprávněné nespokojenosti nepřejde dokud existuje povzbuzující podzim svobody a rovnosti. 1963 není konec, ale začátek. A ti, kteří doufají, že černoši potřebovali upustit páru a teď budou spokojení, drsně procitnou když se národ vrátí k běžným záležitostem. A nebude ani odpočinek ani klid v Americe dokud černochům nebudou udělena práva přistěhovalců. Smršť odbojů bude pokračovat, aby otřásla základy našeho národa, dokud se neobjeví jasný den spravedlnosti.

Ale je něco, co mým lidem musím říct, těm, kteří stojí na rozpáleném prahu vedoucím do paláce spravedlnosti: v procesu získávání našeho oprávněného místa nesmíme být obviňováni za nespravedlivé skutky. Nedopusťme, abychom hledali uspokojení naší žízně po svobodě tak, že se napijeme z poháru hořkosti a nenávisti. Musíme navždy vést náš boje na morální rovině důstojnosti a disciplíny. Nesmíme dovolit našemu tvůrčímu protestu, aby se přeměnil ve fyzické násilí. Znovu a znovu musíme povstávat do majestátních výšin, kde se setkává fyzická moc s mocí duše.

Ta podivuhodná nová bojovnost, která zaplavila černošskou komunitu, nás nyní nesmí vést k nedůvěře ke všem bílým lidem, protože mnoho z našich bílých bratrů si uvědomila, že jejich osudy jsou spojené s našimi, což dokazuje i jejich dnešní přítomnost na tomto místě. A oni si také uvědomili, že jejich svoboda je neodmyslitelně spjata s tou naší.

Nemůžeme jít sami.

A jak jdeme, musíme se zavázat, že budeme vždy postupovat vpřed.

Nesmíme se vracet.

JsJsou zde tací, kteří se ptají ctitelů občanských práv: “Kdy budete spokojeni?” My nemůžeme nikdy být spokojeni dokud jsou černoši oběťmi nevýslovných hrůz policejní brutality. Nikdy nemůžeme být spokojeni, dokud naše těla, velice unavená cestou, nemohou dostat nocleh v motelech u dálnic a v hotelech ve městech. Nemůžeme být spokojeni dokud jediné cesty černochů jsou z jednoho menšího ghetta do většího. Nemůžeme být spokojeni, dokud jsou naše děti ochuzeny o individuálnost a okradeny o důstojnost kvůli značce, která hlásá „Pouze pro bílé.“ Nemůžeme být spokojeni, dokud černoši v Mississippi nemohou volit a černoši v New Yorku věří, že nemají nikoho, pro koho by volit mohli. Ne, ne, nejsme spokojeni a nebudeme, dokud „se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok. “1

Jsem si vědom toho, že někteří z vás sem přišli z velkých zkoušek a utrpení. Někteří z vás zrovna přišli z úzkých vězeňských cel. A někteří z vás přišli z oblastí, kde jste hosty – hosty, protože svoboda vás nechala zbité bouřkami pronásledování a překvapené větry policejní brutality. Byli jste veteráni tvořivého utrpení. Pokračujte ve víře v to, že nezasloužené násilí je spásné. Běžte zpět do Mississippi, běžte zpět do Alabamy, běžte zpět do Jižní Karoliny, zpět do Georgie, zpět do Louisiany, běžte zpět do brlohů a ghett našich severních měst, vědomi si toho, že nějak se tato situace může změnit a změní.

Nelibujme si v údolí beznaděje, to vám dnes říkám, mí přátelé. p>

A tak i když se střetáváme s těžkostmi dneška a zítřka, stále mám sen. Je to sen hluboce zakořeněný v Americkém snu.

Mám takový sen, že jednoho dne tento národ povstane a začne žít podle svého kréda: „Věříme v tuto samozřejmou pravdu, že všichni lidé jsou si rovni.“

Mám sen, že jednoho dne na červených kopcích Georgie budou moci synové dřívějších otroků a synové dřívějších vlastníků otroků sedět u jednoho stolu bratrství.

Mám sen, že jednoho dne i stát Mississippi, stát sužovaný horkem žáru nespravedlnosti a útisku, bude přeměněn v oázu svobody a spravedlnosti.

Mám sen, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v národě, ve kterém nebudou souzeny podle barvy kůže, ale podle jejich charakteru.

Dnes mám sen!

MáMám sen, že jednoho dne, dole v Alabamě, s jejími zkaženými rasisty, s jejím guvernérem, kterému rty přetékají slovy o “intervenci” a “zrušení” – jednoho dne právě tam v Alabamě budou malí černoušci a malé černošky moci chytit za ruku malé bělochy a bělošky jako by to byli jejich sestry a bratři.

Dnes mám sen! p>

Dnes mám sen, že jednoho dne bude údolí vyvýšeno a každý kopec a hora budou sníženy, hrbolatá místa budou vyhlazena a pokřivená místa narovnána, a „zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa."2

Toto je naše naděje, a toto je naše víra, se kterou se já vydám zpět na Jih.

S vírou, že budeme schopni vytesat z hory beznaděje kámen naděje. S vírou, že budeme schopni přetvořit drnčící disharmonické akordy našeho národa v krásnou symfonii bratrství. S touto vírou budeme schopni společně pracovat, společně se modlit, společně trpět, společně jít spolu do vězení, stát společně za svobodou, vědouce, že jednoho dne budeme svobodní.

A tohle bude ten den, tohle bude ten den, kdy všechny Boží děti budou moci zpívat píseň s novým významem:

Má země, o tobě, sladký kraji svobody, o tobě já zpívám

Kraj, kde mí otcové zemřeli, kraj pýchy poutníků

Z každého úbočí hory nechte svobodu znít!

A A jestliže je Amerika mocným národem, toto se musí stát pravdou.

A tak nechejme zaznít svobodu z nesmírných vrcholů v New Hampshire.

Nechme svobodu znít z mohutných hor New Yorku.

Nechme svobodu znít z vysokých hor Alleghenies v Pennsylvánii.

Nechme svobodu znít ze zasněžených kopců Rockies v Coloradu.

Nechme svobodu znít ze zaoblených svahů Kalifornie. p>

Ale nejen to:

NeNechme svobodu znít z Kamenných skal v Georgii.

Nechme svobodu znít z Vyhlídkové skály v Tennessee.

Nechme svobodu znít z každého kopce a kopečku v Mississippi. p>

Z každé strany hory, nechme svobodu znít.

A až se tohle stane, až všichni dovolíme svobodě zaznít, až všichni dovolíme jí zaznít z každé vesnice a každé dědiny, z každého státu a každého města, budeme moci urychlit příchod toho dne, kdy všechny Boží děti, černoši a běloši, Židé a pohané, protestanti a katolíci, budou moci držet se za ruce a zpívat slova starého černošského spirituálu:

Konečně svobodní! Konečně svobodní!

DíDíky Bohu všemohoucímu jsme konečně svobodní!

Přeložila Olga Hradecká. Zdroj překladu.

hla, fk, ČTK, Česká televize
Přečteno: 1878x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Rasismus, USA, Barack Obama, Martin Luther King



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ilustrační FOTO: Pixabay.com

Ministerstva: Návrh změn v inkluzi odporuje závazkům ČR

6.12.2018 15:08
Některé změny ve vyhlášce o společném vzdělávání dětí ve školách, jak je navrhuje ministerstvo školství, možná nejsou v souladu s mezinárodními úmluvami. Odporují zřejmě i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tvrdí to ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo spravedlnosti v připomínkách k návrhu novely. Po ministerstvu školství požadují, aby odstoupilo od záměru omezit současný počet asistentů pedagoga ve třídách a umožnit otevření škol pro lehce mentálně postižené i dětem bez tohoto druhu handicapu.
 celý článek

Tomio Okamura a Miloš Zeman

Hrad neuspěl. Okamurova SPD zůstane ve zprávě o extremismu za rok 2017. Bezpečnostní rada státu ji vzala na vědomí v původním znění

6.12.2018 11:26
Bezpečnostní rada státu (BRS) dnes vzala na vědomí výroční zprávu o extremismu v Česku za rok 2017 v původním znění, které připravilo ministerstvo vnitra. ČTK to sdělil ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD). Zprávu nyní může projednat vláda. Média dříve informovala, že projednávání materiálu zdržovaly výhrady Pražského hradu, kterému měly vadit zmínky o hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury.
 celý článek

Ilona Ferková (vpravo) a Karolína Ryvolová 4. 12. 2018 během křestu knihy Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa (FOTO: Karolína Telváková, Romea.cz)

videoVIDEO: Jáchym Topol pokřtil novou knihu Ilony Ferkové rumem

5.12.2018 20:28
Včera se v nabitém sále Knihovny Václava Havla (KVH) uskutečnil křest nové knížky Ilony Ferkové, kterou připravilo nakladatelství romské literatury KHER. Soubor deseti povídek v romsko-českém vydání nazvaném Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa pokřtil programový ředitel KVH Jáchym Topol příznačně pro tuto knihu rumem.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo